Bolelo to?

Asi na 21. kilometru jsem cítil, že mám puchýř zespoda, říkal jsem si, to bude hrozný. Musím se na to podívat. Ale vydržel jsem až do konce.

Krize tedy nepřišla?

Asi na čtyřicátým… Už se to blížilo ke konci a já trošičku vypouštěl a musel se kousnout. Ale velká krize nebyla žádná. Dá se to přirovnat ke sprintu přes celý hřiště v poslední minutě. Taky musíte zapojit hlavu.

Parta v tričkách PN maraton team vás táhla?

Drželi jsme při sobě, pak jsem je trošku ztratil, jsou rychlejší. Doběhl jsem s Tomášem Votavou. On měl křeče v závěru, ale doběhl mě.

Spěchal jste do Turína na poslední ligový zápas s Bergamem, který začíná v 15 hodin (maraton startoval v 9, zápas pak „stará dáma“ Juve vyhrála 3:1, pozn. red.) a po němž vypuknou bouře mistrovské radosti?

Ani moc ne. Spíš jsem to trošku šetřil, nevěděl jsem, co to se mnou udělá. Snažil jsem se doběhnout, čas je dobrej. Tempo bylo vyrovnaný. Posledních pět kilometrů jsme zrychlili, takže to snad bylo správně. Prezident mi včera večer přál, abych zaběhl za tři hodiny a dostavil se včas, ale to jsem vážně nemoh´.

Co budete slavit víc?

Určitě s Juventusem, vrátili jsme se ve velkém stylu. Dokázali jsme, že jsme vždycky byli silní a nepotřebovali nic navíc. Oslavím všechno společně, ale budou mi stačit dvě piva a budu hotovej.

Bylo těžší ukončit před třemi lety relativně náhle kariéru, nebo se odhodlat k maratonu?

To jsou odlišný věci, ale měl jsem větší trému, než když jsem šel kopat penaltu v semifinále mistrovství Evropy proti Francii (1996). Člověk neví, co má čekat. Na hřišti jsem byl doma a věděl jsem.

Zopakujete si maraton za rok?

Kluci určitě něco připraví, možná se někam vypravíme. Rád. Uvidíme.