V sobotu 2. července se probouzím v dobrém rozpoložení. Čeká mě můj první alpský maraton. V 7:30 startovní výstřel posílá na trať necelé tři stovky natěšených maratonců. Příjemný chladivý horský vzduch a uhánějící dav nutí ke svižnému tempu, hlava však naštěstí funguje jak má, takže závod rozbíhám s rozumem v tempu.

Po úvodní prohlídce města začíná skutečný Brixen Dolomiten Marathon se vším všudy. Cesta se zvedá, začíná nekonečné 38 kilometrů dlouhé stoupání, které se postupem času bude více a více stupňovat.

Cesta vede nejprve lesem a poté po nádherných alpských loukách, za nimiž čekají první horské vesničky nad Brixenem. Na osmém kilometru přichází první prudší stoupání. Přecházím do chůze, je to prakticky stejně rychlé jako běh a při běhu namáhané svaly si alespoň chvíli odpočinou.

Diváků podél cesty není mnoho, což je vzhledem k odlehlosti a náročnosti terénu celkem pochopitelné, nicméně v četných malých horských osadách podél trasy vydatně povzbuzují celé farmářské rodiny i s malými dětmi a samozřejmě fandí i všudypřítomní dobrovolní hasiči, někteří fandící na nás volají i jmény, která máme vytištěna velkými písmeny na číslech.

Volání „Bravo Petr!“ mě pak provází celým maratonem až na samotný vrchol Plose. Za vesničkou Mellaun následuje další stoupání lesní cestou přes osadu Schnagerer.

Tady již začínám pomalu vyhlížet spodní stanici kabinkové lanovky na Plose. Těsně před prudkým stoupáním k lanovce jsem si totiž včera do vykotlaného pařezu s pomocí své malé dcery ukryl gel, Bětka to brala jako náramně zodpovědný a důležitý úkol a i já doufal, že tam své občerstvení naleznu.

O to větší však je moje překvapení, když cesta přibližně 200 metrů před „mým“ pařezem zahýbá do lesa a já mohu jen z dálky bezmocně sledovat, jak se mi moje soukromá občerstvovačka vzdaluje. No nic, hlavně nepropadat panice, gely mají být zhruba od půlky závodu i na normálních občerstvovačkách.

O kousek dál u lanovky je první štafetová předávka. Větší shluk lidí, štafetoví běžci, rodinní příslušníci, vlekaři a další fanoušci. Všichni jsou postaveni do špalíru a velmi bouřlivě povzbuzují maratonce, takže si každý užije svou chvilku slávy.

Další úsek cesty od lanovky dobře znám, byl jsem se tu totiž pár dní před maratonem proběhnout, takže za lanovkou po dřevěné lávce přes potok, pak prudce nahoru po louce, pak kratší rovinatý úsek lesní cestou a pak už zase do neznáma vzhůru pod lany a lesem nahoru.

Následuje pětikilometrové táhlé stoupání lesem až na kótu 1570 m, kde se les rozestupuje a příštích 9 km nás čeká mírně zvlněná asfaltová cesta s krásnými výhledy do údolí Afers, na jehož konci se tyčí majestátní monumentální panorama skalního masivu Gruppo delle Odle, scenérie vskutku neopakovatelná. Svému lezeckému umění se zde kdysi učil i Reinhold Messner a dnes přes tento skalní útvar vede ferrata pojmenovaná po jeho bratrovi.

Je to jeden z nejhezčích úseků na trase a běh tu je opravdovým požitkem, snad jen s jedinou menší vadou na kráse. V každém klesání úzkostlivě sleduji výškoměr na hodinkách, jelikož mi je jasné, že ztracené metry budu muset těžkou prací vzápětí dobývat zpět.

Na metu půlmaratonu dorážím v krásném slunečném počasí za 2:26, nicméně čas je to poslední, co mě v tenhle moment zajímá. Důležité pro mě je, že jsem relativně v pohodě. Kdo někdy vybíhal na trať byť jen s malými obavami, jestli závod dokončí, ten jistě zná ten euforický pocit, který se dostaví v momentě, kdy jsou i ty poslední obavy zaplašeny.

Na 25. km končí houpačka nahoru – dolů a začíná opět tvrdá práce a výškové metry na hodinkách začínají rychle přibývat. Ve výšce 1602 m posílám manželce SMS se vzkazem ze „Sněžky“ a stoupám vesele dál kolem horské chaty, kde se právě koná mše pod širým nebem.

Ve výšce 2070 metrů, nad hranicí lesa, přichází asi nejkrásnější úsek, přibližně 6 km velmi mírně stoupající alpské stezky s neskutečnými výhledy na Dolomity. Očekávám obvyklou maratonskou krizi. Místo ní se však dostavuje absolutní euforie a já, ač mám v nohách více než 30 km a k tomu téměř 2000 výškových metrů, tak jsem doslova nabitý endorfiny a „letím" jako vítr s pocitem, jako bych právě vyběhl.

Od horní stanice lanovky se mění povrch cesty z příjemné vyšlapané stezky na o poznání náročnější kamenitou pěšinu, po níž je nutné místy doslova poskakovat z kamene na kámen ve stylu kamzíka. Občasní turisté ochotně uhýbají z cesty a volají „Bravo! Super!“

Kamenitá stezka se pak čtyři kilometry před cílem prudce zvedá k vrcholu Plose. Pohled z tohoto místa vzhůru na závěrečnou pasáž bere dech i zbytky sil. K pobavení dobrovolníků na občerstvovačce při pohledu vzhůru utrousím i několik mezinárodně srozumitelných sprostých slov.

No ale jak se říká, samo se to neudělá, takže vzhůru k nebesům, závěrečné tři kilometry s převýšením 400 metrů zdolat prostě musím, tady už není cesty zpět!

A tak se šplhám a šplhám, s jazykem až na zemi, a z dáli nebo spíš z výše ke mně doléhají rozjuchané tóny jakési tyrolské kapely, která si svoje nádobíčko rozložila někde nahoře. Po nějaké době se spíše lezeckým terénem konečně dohrabu k oné kapele v tyrolských krojích, samým nadšením, že už jsem konečně nahoře, si s jódlujícím zpěvákem vystřihnu několik kroků jakéhosi tyrolského dupáka, abych vzápětí při bližším ohledání zjistil, že to, co považuji za konec tříkilometrového stoupání na vrchol Plose, je ve skutečnosti jen Leonharder Kreuz ve výšce 2365 metrů. Takže mě čeká ještě nějakých cca 120 výškových me­trů.

Nuže dobrá, občerstvuji se ledovou vodou, mimochodem občerstvovačky ve výšce nad 2000 m většinou vypadají tak, že jeden dobrovolník nabírá do kelímků vodu z pramene či potoka a druhý míchá ze stejné vody ionťáky, a vydávám se dále a výše.

Po dalších přibližně 1,5 km se konečně vyškrábu až na vrchol Plose do nejvyššího bodu položeného 2486 m nad mořem, za obrovského aplausu veškerého osazenstva poslední občerstvovačky a poté, co si se všemi přítomnými vítězoslavně plácnu dlaněmi, se vydávám na pár set metrů doslova triumfální cílové rovinky.

Z dálky je vidět cílová brána a doznívá sem zvuk další tyrolské kapely, která vyhrává u chaty Plosehütte. Cílovou rovinkou běžím už tak trochu v transu, sotva popadám dech a vychutnávám si poslední metry.

Na cílovém koberci letí ruce nad hlavu a řvu jako blázen, což značně pobaví prokřehlé obecenstvo čekající zde na „své“ favority. Dostávám medaili, přes hlavu přetahuji tričko s hrdým nápisem „Finisher“ a balím se do fólie, tady nahoře je vážně kosa. Kochám se panoramatickým výhledem od chaty Plosehütte a rozesílám nadšené SMS do všech stran.

WEB MARATONU

PROFIL TRASY