Jaké máš plány, co bys chtěl zaběhnout?

Silniční závod nejde tolik na čas, spíš na slušné umístění. (Trenér Jiří Sequent: „Do desítky…“). Objeví se hodně Afričanů, Novozélanďani, jednoho Afričana bych aspoň porazit chtěl.

Jakou zvolíš taktiku?

Uvidíme, jak se to vyvrbí. Chci se držet od začátku skupiny, jít s ní, co to půjde. Zadarmo nedám ani metr.

Bereš to také jako prestižní český souboj s Honzou Kreisingerem?

S ním ne. I když on má nejlepší silnici. Já naopak nejhorší, líp mi jde kros a pak i dráha. Ale poměřit se chci s Afričany.

Jaké máš další ambice s desítkou – dráhu nebo víc silničních běhů?

(Trenér: „Musí to jít dál a výš.“) Teď myslím spíš na kros, na mistrovství Evropy ve Velenje chci být do poloviny závodního pole. Příští rok se pokusím o mistrovství Evropy na dráze v Helsinkách. Zjara se začnu směřovat na desítku, kdyby se to nepodařilo, tak na steepla. Protože desítek se zase tolik běhat nedá.

Olympiády v Londýně jsi se vzdal?

Jsou tam moc těžké limity, okolo osmadvaceti minut. To zatím není v mých silách. Pro české běžce jsou to brutální časy, stavěné na osmé až dvanácté místo v největší konkurenci. Přitom běžců jsou stovky, na rozdíl od počtu závodníků v jiných disciplínách.

Mnoho běžců to vysvětluje špatnými podmínkami. Ty jsi přece profesionál, běhání se můžeš věnovat naplno. Přesto to nejde?

Potřebuju čas, vyzrát, nejde to tak rychle. Každý má svůj strop, který ho už pak dál nepustí, ještě u něj nejsem. Vytrvalcům to trvá, někteří sprinteři vyrostou už za mlada. (Trenér: „Po třinácti letech tady zaběhl Čech 29 minut. Potřebujeme jednu „olympiádu“. Za čtyři roky v Riu bychom se tam měli dostat.“)

Jak se tedy během uživíš?

Od ČAS mám hrazené některé části přípravy. Můj klub AK Kroměříž mi dává plat, k tomu mám prémie za medaile na mistrovstvích nebo klubových soutěžích. Co si vydělám na silnici, je přilepšení.

Nechybí ti souvislejší skupinový trénink?

Doma v Dolních Kounicích klusám sám, jsem na to dostatečně psychicky silný, vyhovuje mi to. Dvakrát třikrát týdně se vidíme s trenérem v Brně, kde mám i sparinga Jirku Homoláče. (Trenér: „Ve středisku s kompletní podporou máme v Česku jen Holušu a Masnou a to jsou středotraťaři.“). Je těžké se ve dvaceti rozhodnout, zda běhat a jak se uživit. Anebo jít do práce a pak už to nikdy nedoženeš.

Dá se přivydělat na silnici?

Průměrný běžec si tam vydělá. Ale nejdřív potřebuješ jméno z dráhy, abys dostal startovné, aby tě vůbec vzali. Jde o to udržet balanc, abys pak zase nevypadl z dráhy. (Trenér: „Za rok u nás vyhrál pětku, desítku, stýpla, kros i Běchovice. Není, co by neuměl. Ale na svazu mi říkají, že to není hmatatelný, že tady není úspěch. Nakonec se nám podařilo, aby se dostal na Bislet stadium do Osla a zaběhl tam 29:09, díky němu jeli i Kreisinger s Homoláčem.“).

Jak za této situace udržet motivaci k výraznějšímu posunu?

(Trenér: „Chce to vytipovat čtyři lidi, co jsou ochotni podřídit se a podstoupit tvrdou práci. A dát jim čtyři roky čas, aby to mohli dělat. Trénovat týdny v horách, ne v Nymburce.“)

Dá se reálně uvažovat o delším kempu v Keni po vzoru novozélandských bratrů Robertsonových?

Měli jsme tu možnost na tři měsíce. Ale v naší skupině je i sprinter (Veleba, pozn. red.) a pro ně tam nejsou podmínky. Nemohli bychom ho tady nechat. (Trenér: „Nechtěli jsme riskovat a jít do nevyzkoušeného.“)

Kolik máš běžnou tréninkovou kilometráž v různých fázích sezony?

Při soustředěních až sto osmdesát týdně, běžně v Brně okolo sto dvaceti, mezi závody osmdesát i míň.

Držíte pevné plány za každou cenu, nebo se řídíte pocity?

Papír a tužka snesou vše, ale hodně diskutujeme. Jak se cítím, pak klidně jdeme něco jiného. V přípravě ne, tam je nastavený objem a jde se.

Kdy máš z běhu největší radost – v cíli po skvělém výsledku, nebo po zvládnutém výživném tréninku?

Jak kdy (Trenér: „Já spíš z tréninku. Ted poslední dny, když vidím, jak mu to lítá, vím, že naše cesta je dobrá. Na silnici z Brna do Vranova, kde už léta měříme, o půl minuty překonal dlouholetý Orálkův čas, to mě moc potěšilo.“).

Jaké jsou plány do zbytku sezony?

Za týden finále extraligy s trojkou v Praze, pak Běchovice. Pak se uvidí, co dál. V listopadu chceme na měsíc do Maroka do Yfranu připravit se na svět v krosu. Tam mi to vyhovuje, máme svůj prověřený hotel s dobrým jídlem a internetem. Nadmořská výška je okolo 1 600 metrů, ale dá se i do dvou tisíc. Měly by jet i další skupiny Vedrova a Semerádova.

A perspektivní vývoj, myslíš si na maraton?

Půlmaraton časem jo, ale na delší asi nemám hlavu. Moc mi to nesvědčí. Taky by to byla konečná pro dráhu. Už na desítku jsme šli, myslím, trošku předčasně (Trenér: „Pořád hledáme, co je pro něj nejlepší. Má rozptyl od míle po desítku, ale všude kousíček chybí k úplnému proražení nahoru. A kombinace různých závodů specializaci neprospěje. Mně osobně by se zdál nejschůdnější steeple.“). Já dávám přednost pětce, ta je ještě hodně živá. Nevybírám si, ale ze steeplu mám respekt vzhledem k zatížení pohybového aparátu.