Někteří vyznavači „čistého běžectví“ nad masovými běhy ohrnují nos. Ale podle mého názoru přitáhnou k běhu a možná i závodění stovky lidí. Dávají jim ohromnou motivaci.

Petra Kamínková – PK: Přibývá lidí, co si jdou po práci zaběhat. Ne se zmrtvit, ale vypnout, odpočinout si. A takový závod v jejich městě jim dá motivaci. Vidím to tady u nás i třeba v Dublinu, kam jsem vyrazila sama jako obyčejný běžec. Nám závodníkům už ta atmosféra okolo skoro ani nepřijde, ale ten, kdo ji zažije poprvé, bývá nadšený.

Martin Frei – MF: V každém městě se najde plno lidí, kteří, když uvidí nějaký billboard, zareagují: Co to je? To chci taky zkusit. Najdou cíl a když ho naplní, řada z nich si vytyčí další: Za rok chci být ještě lepší. Obrovsky to nakopne, to je skvělé.

PK: Mám kamaráda, co začal běhat později. Teď mu je šestačtyřicet a dal půlmaraton za 1:24. Když ho vidím, jak to všechno prožívá…

Jak se vám líbila trať toho posledního, půlmaratonského nováčka z Ústí?

PK: Odsejpala. Malé kopečky k závodu patří, ty mi nevadily.

MF: Rychlá až na pár drobných stoupání, ano. Chemička byla zpestření, počasí pro mě ideální.

Co znamená pro sebevědomí být nejlepším českým běžcem v takovém závodě?

PK: Teď se sešlo víc závodů, konkurence nebyla úplně nejlepší. Pajdala jsem s kotníkem, že jsem myslela, že ani nedoběhnu. Pak jsem se rozběhla a užívala si to. Keňanky vepředu mi utekly, Jitku (Bělohlávkovou) jsem nechala za sebou. Šla jsem si v klidu podle svého, nehonila se. Průměrný výkon, ale s úsměvem.

MF: Na jaře jsem dva půlmaratóny pro zdravotní problémy nedoběhl. Chtěl jsem se ukázat. Věřil jsem si, že by to mohlo vyjít. Držel jsem se dlouhou s keňskou běžkyní na špici (Kiprop), asi na 16. kilometru mi utekla a pak jsem toho měl plný kecky. Ale čas byl v dešti a poté, co jsem měl potíže s kolenem z pražské desítky, hodně slušný. Fandění lidí podél trati mi hodně pomohlo.

Co zůstane v paměti, až si třeba za pět let vzpomenete na první Ústí?

MF: Atmosféra. Opravdu lidi tady skvěle fandili. I když v Praze při večerní desítce to taky bývá famózní.

PK: Tolik chlapů co na mě řvalo, co fandilo! Kolem čtvrtého kilometru a pak na cyklostezce… Vnímala jsem to a užívala si to.

A kde jste si užili nejkrásnější městský závod?

PK: Uster ve Švýcarsku u Bernu. Byl těžký, ale nádherný, běželo se okolo jezera. V Nizozemsku najdete plno krásných běhů. A určitě i v tom Dublinu. Ani jsem nevěděla, kde je start. Řekla jsem si: půjdu s davem a došla jsme k němu. Jela jsem tam sama a pořadatelé mi pak sami od sebe zaplatili náklady na cestu.

MF: Líbil se mi Pohár mistrů 2009 ve francouzském St. Denis v Paříži. Desátý kilometr vedl přes tamější známý stadion, kde se hrálo mistrovství světa ve fotbale. Tam nám pustili kulisu řevu plných tribun. Tři kilometry mě píchalo v boku, ale atmosféra byla opravdu fantastická.