Představme si, že jsme bytostí, která sídlí v našem těle. Tělo pracuje v podstatě samostatně na základě přesně daných biologických postupů a reaguje na podněty z vnějšku a zároveň na podněty od nás.

Pokud tělo cítí chlad, má spoustu postupů, jak zachovat svoji funkčnost v daných podmínkách- od periferní vasokonstrikce, kdy omezí průtok krve v končetinách a omezí tak ochlazování krve v těchto částech těla, přes svalový třes ve snaze vyrobit teplo a konče maximálním zpomalením metabolizmu a srdeční činnosti jako poslední zoufalý krok pro přežití. Má tedy svoje vlastní mechanismy, kterými reaguje a reguluje.

My, jakožto bytost „sídlící“ v tomto těle, se také snažíme reagovat na základě informací, které nám tělo dodá. Snažíme se dostat do míst, kde je tepleji, nebo se více oblečeme, či zamezíme prochladnutí výměnou mokré části oděvu.

Řeknete, ano, to vše je role mozku, který to vymyslí a dá pokyn. Máte samozřejmě pravdu, ale pokud přijmete tezi, že nejste svým tělem, pak nejste ani mozkem. Možná se s mozkem ale dělíte o řízení svého těla. Určitá část mozku tedy pracuje samostatně, jakoby odděleně a určitá je napojena přímo na vás, na vaši bytost- tato část pak pracuje na úplně jiném podkladě a je nadřazena nižším etážím mozku.

Někde mezi vámi a tělem jsou pak myšlenky, které si můžeme opět schematicky rozdělit na myšlenky vědomé a podvědomé. Jogíni jsou dokonce schopni vědomé myšlenky vidět jako něco, co běží mimo jejich vlastní bytost a díky tomu na ně nereagují typickým způsobem – dá se říci, že nejednají podle nich, jen je registrují.

Podvědomé myšlenky si neuvědomujeme, ale mohou být základním kamenem toho, proč „jsem to nedal“.

Mozek skladuje informace, které během života nastřádal, a snaží se z nich vytvořit modelové situace. Podle těchto modelů pak reaguje. Když například opakovaně selžete ve chvílích, kdy jde ve vašem chápání situace o všechno, a následuje silné zklamání, vytvoříte si podvědomě modelovou situaci. Podvědomá samostatná inteligence, která chce pro vás to nejlepší, se potom tomuto zklamání a stavům s tím spojeným bude chtít vyhnout tím, že se bude bránit situaci jako takové, kdy cítíte, že jde stejně jako v našem případě o všechno. Následují nepříjemné pocity při pomyšlení na tuto situaci, dostanete strach a v těle se začnou dít věci na různých úrovních, které v důsledku zablokují velkou část vašeho potenciálu.

Reakce této inteligence nemusí být samozřejmě takto blokující, může nám leckdy naopak pomoci, usměrnit nás správným směrem, protože modelové situace samozřejmě fungují i naopak, pozitivně.

Totální selhání ve sportu může mít na svém pozadí právě tento mechanismus. Salvatore Antibo, běžec světových kvalit ve své době například před mnoha lety mluvil o tom, že se mu zpočátku kariéry stávalo, že během některých závodů najednou nemohl běžet, ze zcela nepochopitelných důvodů mu poklesl výkon o několik tříd. Pracoval na tom se svým psychologem velmi dlouhou dobu, až se dopracovali k tomu, že v mládí zažil určitou situaci a ta ho zablokovala vždy v závislosti na určitém vývoji v závodě. Tento blok se zdál být na první pohled tedy náhodný, avšak nebyl.

Kde tedy hledat pomoc, když nejsme schopni prodat ovoce svého snažení? Určitě v práci se svým nitrem, protože tam celý blok leží, uskladněn k použití. Psychologové jsou odborníci, kteří mají vypracované techniky a pomůžou najít problém a vymazat ho.

Já osobně jsem přesvědčen, že to jde i jinak. Celkovým náhledem na život. Podívejte se na některé špičkové sportovce, jsou to vlastně šťastné a hrající si děti. Ano, dokážou makat a jít za svým cílem, jejich motorem je ale krásný dětský sen, který je naplňuje. Oni si hrají, a pokud tuto hru přenesou i do rozhodujících okamžiků, nikdy to podvědomí nemůže vyhodnotit jako situaci hodnou k zablokování.

Pokud tedy budete všechny okamžiky svého života brát jako hru a budete to tak opravdu cítit, a pokud se budete zároveň řídit svojí intuicí, zjistíte, že jednáte ve všech situacích uvolněně, s čistou hlavou a s nadšením. Tak se postavíte i na start svého závodu a podáte výkon adekvátní tomu, co máte natrénováno a jaké úsilí a nadšení jste do něho vložili.

K tomuto stavu se může dostat úplně každý. Musí ale zaplatit – prací na sobě. Je to postupný proces, při kterém ale budete objevovat nádherné věci, až budete žasnout. Možná změníte názor na sebe i ostatní lidi, situace, při kterých byste se dříve vztekli, pro vás možná potom budou řešitelné s úsměvem, v klidu a bez špatných vnitřních pocitů, emocí. Otevřou se vám nové brány a obzory a třeba se stanete opět dětmi, šťastnými a hravými… Aspoň občas. Tedy pokud to opravdu chcete.

Pavel Novák

www.tajemstvi-maratonu.cz