Měl bych ještě předeslat, že jsem coby dítě strávil na Kubě s rodiči osm let a v současné době tam poměrně pravidelně jezdím, a tak se vyznám, domluvím a nejel jsem tedy úplně do neznáma.

Cesta proběhla bez problémů, z letiště jsem jel taxíkem rovnou do hotelu a šel spát. Druhý den jsem byl díky časovému posunu +6 hodin již ve čtyři ráno vzhůru. A tak jsem s křížovkou v posteli vyčkal svítání a vyrazil se proběhnout po Havanském nábřeží zvaném Malecon. Slunce právě vycházelo, teplota příjemných 20 stupňů, teplý vánek od moře a až na pár běžců nikde ani živáčka. Čichám známé vůně mořské soli smíchané s vůní ruského olovnatého benzínu, vycházejícího z výfuků padesátiletých Cadillaců i zrezavělých žigulíků. Běžím jen v tílku a sluníčko krásně hřeje do zad. Po posledních dnech běhání v naší zmrzlé inverzi prostě paráda.

Po proběhnutí sprcha, snídaně a vyrážím na místo startu, kde probíhá registrace. Mám to asi dva kilometry pěšky. Již dnes zde probíhá závod Maracuba, běh o kterém Kubánci tvrdí, že je největším během na světě. Startuje totiž ve stejný čas ve všech kubánských městech a prý se ho účastní asi milion lidí. No, těžko říct…

Registrace probíhá v zamřížovaném podloubí starého domu, kam pouští jenom cizince, Kubánci se registrují zvenku přes mříž. Mají to ale zadarmo, zatímco cizinci platí 60,– CUC, což je asi 45,– Euro. Dostávám číslo s čipem, plakát, brožurou o havanském maratonu a tričko XXL, jiné prý nemají. Předloni bylo M a jiné neměli, asi jsem měl přijet loni.

Po registraci jsem si dal malou procházku po staré i nové Havaně a odpoledne se zastavil u mého známého Reinalda. Už předloni se mnou absolvoval celý maraton na kole a vezl mi moje lahve s pitím, abych nemusel pít místní vodu. Letos jsem s ním měl stejné úmysly. Čekal mě již vloni, ale dočkal se letos. Opět jsem mu přivezl pár drobností na kolo, které jsou na Kubě nedostatkové, ostatně jako spousta věcí. A tak měl z pumpičky, zadní blikačky a sady imbusů radost. Také jsem mu nechal svůj batoh s vodou a domluvili jsme se, že mě bude čekat někde na druhém kilometru trati a pak se přidá.

Ráno jsem měl budíka na čtvrtou, ale již od tří hodin jsem byl vzhůru. Nachystal jsem si věci, posnídal pár banánů a dvě tatranky a v šest vyrazil pěšky na start. Startuje se hromadně desítka, půlka i maraton, a odhadem nás bylo kolem tisícovky. Na místě startu již duní z reproduktorů salsa, někteří se rozcvičují tancem, a do toho se v rytmu potácí skupinka opilců s lahvemi rumu v ruce. V neděli v šest ráno pro ně zřejmě mejdan ještě pokračuje.

Startovní výstřel zde nezazní, začátek je ohlášen z rádia. Na Kubě existuje rádio, které 24 hodin denně vysílá pouze mluvené zprávy a do hlasů moderátorů každá sekunda tiká. Každou minutu pak moderátor ohlásí: „Radio Reloj, 6 horas, 55 minutos“. No a na start právě toto rádio vystřídá dunění salsy a moderátor ohlásí „Je právě sedm hodin přesně a v Havaně startuje maraton“. Start maratonu je tak na Kubě jedna z mála aktivit, jestli ne jediná, která začíná přesně.

Vybíháme z náměstí od budovy Capitolia po promenádě Prado směrem k nábřeží a čekají nás dva půlmaratonské okruhy. Rozbíhám pomalu, kolem 5:20/km, letos jsem sem rozhodně nepřijel závodit.

Na druhém kilometru se přidává Reinaldo, předávám mu foťák, a jak se pole natahuje, davy pomalu řídnou. Běží i mnoho cizinců, hlavně Španělé, Italové, Dánové a Němci. Držím stále tempo kolem 5:15, desítka za 52:30, sluníčko začíná pomalu připalovat. Piju pravidelně tam, co jsou občerstvovací stanice, ale jen svou vodu, co mi podává Reinaldo.

Kolem osmnáctého kilometru se mi začíná hůř dýchat a hodinky mi ukazují 175 tepů za minutu. Rozhodl jsem se na chvíli přejít do chůze. Nohy mě nebolí, jen to dýchání a taková divná celková únava. Takto zařazuji chodecké vložky ještě několikrát, cílem půlmaratonu probíhám za 2:02. Běh se stává čím dál tím obtížnější, tepovka letí okamžitě nahoru. Při 170 tepech vždy přecházím do chůze, při 140 se rozbíhám, ale běžecké úseky jsou čím dál tím kratší, stále se mi špatně dýchá. Jsem rozhodnutý to dát za každou cenu, stále přemýšlím, že bych se měl vejít do časového limitu pět hodin. Reinadlo mě fotí u cedule 26. km, kde jsem předloni skončil a neustále mě povzbuzuje, že vypadám dobře a že to dáme. Na 28. km už nejde ale ani jít a tak si lehám do stínu na chodník.

Reinaldo odjíždí do nedalekého bufetu pro Colu a vodu, moje Mattonka nám již došla. Po pár minutách je již tepovka pod 100, znovu se rozbíhám, znovu přecházím do chůze a znovu vyhlížím stín, kde bych si lehl. Toto se v průběhu 4 kilometrů opakuje celkem čtyřikrát. Vypadá to, že limit 5 hodin je ztracen, ale jsem rozhodnutý, že i kdyby trať uzavřeli a závod ukončili, tak do cíle dorazím. Není přece možné, abych letěl přes půl světa a i napodruhé jel domů bez účastnické medaile. Na 33. km kilometru nás dojíždí policejní motocykl a kdosi z přihlížejících se ptá, jestli jsme už poslední. Policista říká, že ne, že ještě „pintor“, tedy česky „malíř“. Ptám se Reinalda, jestli neví kdo je pintor. Jo, toho tu zná každý, ten běhá každý rok, má na sobě připevněný postroj, na něm před sebou arch papíru a během maratonu maluje obrazy. Tak fajn, nejsem poslední, ještě že je tu malíř…

Jelikož už ale převážně jdu, na 35. km nás malíř předbíhá. To mě donutí k běhu, a i přes mírné cukání křečí v lýtkách se ho držím. Dobíháme starší pár z Dánska a dva postarší Mexičany. Jenže ani malíř už nemůže, a tak spolu jdeme a chvíli si povídáme. On mezitím stále maluje nějakou květinu a nějaké abstraktní výjevy.

Z boje o dokončení a z boje o přežití se také stává boj o to nebýt poslední… Kdo by to byl ještě dnes ráno řekl, jaká z toho bude tragikomedie. Jsem ale rozhodnutý za každou cenu se dostat do cíle. I přes začínající křeče v nohách zkouším občas popoběhnout, a tak jsem už asi pátý od konce. Jenomže tepovka opět letí kamsi vzhůru, špatně se dýchá a lavička v parku na 39. km to jistí. To mě ale už předešli všichni za mnou a zastavuje u mě sanitka, která uzavírá celé pole. Ptají se, jestli končím, nebo jestli něco nepotřebuji. Reinaldo jim vysvětluje, že si jen chvíli poležím a budeme pokračovat, a tak na mě čekají.

Asi za minutu se zvedám a opět pokračuji svižnou chůzí. Zkouším se i rozběhnout, ale křeče mi to nedovolují. Cíl se pomalu blíží, musím se smát, když na každé křižovatce policie zastavuje nedělní polední provoz, abych jí mohl přejít. Za mnou odstraňují červené kužele, ohraničující trať závodu a policajt na motorce, co mě doprovází, všem říká, že jsme poslední. Nakonec se mi podaří předejít jednoho Mexičana. Asi 100 metrů před cílem mám před sebou i toho druhého, zkouším běžet, ale po prvním kroku s obrovskou bolestí přecházím opět do chůze. A tak v čase 5:43:30 dorážím do cíle jako předposlední. Dostávám na krk medaili a jsem šťastný, že to mám za sebou. Jestli budu ve výsledcích nevím, ale v tuto chvíli je mi to úplně jedno.

Za normálních okolností bych to asi vzdal, ale dnes jsem si říkal, že se prostě do cíle dostat musím. Stálo mě to hodně sil, takhle na dno jsem si ještě nesáhl. Důvody budou zřejmě nedostatečná aklimatizace, která mně dosud nikdy nevadila, ale s věkem asi vadit začíná. Doma jsem už běhal v teplotách kolem nuly a tady bylo najednou o 30 stupňů víc. Navíc ten tropický vlhký vzduch, kdy vlhkost běžně dosahuje 90–100%. Ale mám to za sebou a to je důležité.

Na hotel jsem si vzal BICI TAXI neboli taxíka kolo, protože nevím, jestli bych ty dva kilometry ušel. Dal jsem si sprchu, zabalil si věci, a jelikož jsem měl hotel opustit již dávno, tak jsem se odebral k Reinaldovi, který bydlí nedaleko. Zde jsem se natáhl a asi dvě hodiny spal. To mi trochu pomohlo, i když jsem se občas budil, jak mě braly křeče do nohou. Asi v pět večer jsme šli na večeři do restaurace a já jel hned pak na letiště, protože už v osm večer mi letělo letadlo.

Pětadvacátá čárka je zapsána a nezbývá než vymyslet nějakou další. V tropech to ale určitě hned tak nebude.

Autor pracuje jako steward a díky svému povolání absolvoval již řadu maratonů v různých koutech světa. Zároveň je správcem tabulek na webu behej.com.

WEB ZÁVODU

FOTOGALERIE ZE ZÁVODU