Přední česká běžkyně Lenka Šibravová, medailistka z Volkswagen Maratonu Praha odjela začátkem roku na pár měsíců pracovat do penzionu v Krkonoších. Prostě si „orazit“. Jaká bude její letošní běžecká sezona zatím netuší. Nechme se překvapit.

Odkaz na článek

Hodně sil, Leni.

Ahoj, využiju tenhle článek jako možnost vyjádřit se ke Kerteamu. Ač se už léta míjíme ve stejných tréninkových lokalitách, zatím jsme nenašli prostor k bližšímu kontaktu, takže zatím znám Kerteam jen jako náhodný vnější pozorovatel, spíš než bych znala detailněji jejich systém práce. To, co tu řeknu, by možná mělo zaznít jen mezi námi v hospodě u piva, ale právě proto, že jsme se k tomu nikdy nedostali, napíšu to tady. Jako problém Kerteamu vidím společný trénink výkonnostních holek s rekreačními kluky. Holka s desítkou za 38 minut je totiž na úplně jiné výkonnostní úrovni než kluk s desítkou za 38, mají jiný potenciál, jiné priority a jiný přístup k tréninku. Pokud už se holka dostane na desítku pod 40 minut, většinou má i na to, zaběhnout kolem 36 minut, a v tom případě už se může umisťovat se na předních místech na mistrovství republiky, jezdit na mezinárodní závody, kvalifikovat se třeba do reprezentace do vrchu. Už je schopna si běháním přivydělávat, takže může v tomto bodě udělat rozhodnutí, zda si běhání zvolí aspoň částečně jako kariéru, ponechá si civilní zaměstnání třeba jen na částečný úvazek, čímž získá víc času na trénink, a může potom směřovat k desítce za 35 nebo 34 a k limitům na mezinárodní akce jako EP, MS v půlmaratonu, limit v maratonu, či přední umístění na ME/MS do vrchu. Účast na reprezentačních akcích naopak otevře dveře na mezinárodní komerční závody. V tom případě je ale třeba brát trénink jako práci, podřídit ho závodním cílům, a naopak závody plánovat tak, aby z nich na jednu stranu byl i finanční efekt, na druhou stranu, aby honba za penězi nenabourávala dlouhodobý koncept přípravy. Jinými slovy, holka už si nechodí zaběhat s kamarády, ale trénuje a závodí. V tom případě má trénink ve skupině ale smysl pouze tehdy, pokud je skupina homogenní ve smyslu cílů a načasování sezóny. Kluci s desítkou nad 35 jsou rekreační běžci, kteří nemají šanci na uplatnění na předních místech ve větších závodech. Cílem jejich běhání je odreagovat se, propotit triko a potkávat se při běhání s lidmi. Na této úrovni mohou běhat kdykoli cokoli a závodit mohou, jak se jim zachce. Mohou ošidit všestrannou přípravu i objemovou přípravu, nepotřebují sezónní periodizaci. Pro ně je přínosem trénovat s výkonnostními ženami, pro výkonnostní ženy ale není vždy přínosem trénovat s nimi. Aby desítku pod 36 dostala holka, potřebuje začít na vyšších objemech a z všestranného tréninku, intenzitu různých typů zatížení musí postupně vrstvit, nemůže závodit kdykoli.

Sejít se společně po tréninku nebo závodě na pivo? Proč ne! Společně lze provádět i aktivity, u nichž není problémem různá úroveň zdatnosti jednotlivých členů a kde se každý může pohybovat podle svých aktuálních možností, třeba společný fotbálek, kruhový trénink, ap. Snažit se odběhat tempové tréninky společně ve vláčku? Nééé!

Pro trénink s týmem je také typické, že nově příchozí se během několika měsíců společného tréninku prudce zlepší, a to díky intenzivní snaze udržet tempo s týmem. Jenomže jde o zlepšení speciální tempové dovednosti, nikoli zlepšení všestranné kondice. Pokud má výkonnostní růst pokračovat i v dalších letech, je třeba po sezóně udělat znovu širší základ a trpělivě pokračovat od objemu k intenzitě a od všestrannosti ke specializaci, a to i za cenu přechodného poklesu speciálního tempa.

Tohle všechno trenéři i zkušení závodníci vědí, bývá ale těžké ve skupině to sladit ve prospěch všech zúčastněných. Přeneseně řečeno, pokud se má celá karavana pohybovat dopředu, je tempo celé skupiny závislé na tempu nejslabších členů. Potom se naskytují otázky, zda držet karavanu pohromadě a kvůli udržení těch nejslabších obětovat potenciál těch schopnějších, nebo se v zájmu posunu karavany zbavit těch nejslabších článků. A nejslabšími články jsou kluci za 38, ne holky za 38. Na rekreační úrovni považuji smíšené týmy za pozitivní jev, u jedinců s vrcholovými perspektivami mi přijde nutná individualizace. Záleží na holkách, jestli prioritou je úspěšně závodit, nebo si chodit zaběhat s kamarády.