Běh poslepu

Nikdo vám neřekne – dělej to nebo ono. Já sám jsem přišel na to, že běhání je příjemná záležitost. A z příjemných věcí se musí skládat život, aby se to dalo vydržet, když už je člověk na světě. 

Zdravý mladý človíček, jen se podívejte kolem sebe, může existovat bez jakékoli námahy. Nemusí se nic, hlavně je vše bez problémů a pohodlně.

Zkuste oslovit nevidomého člověka a zeptejte se ho, jaká má tři přání. 

Já vám povím své přání: pojďte si se mnou zaběhat. 

Zatím žádný z běžců, které při svém běhání potkávám, mi ještě tuto otázku nepoložil. První impuls vždy vychází ode mne. Možná se na mě při běhu s vodičem koukají, ale zkusit to společně, to je už o něčem jiném.

Vodič projde krátkým školením a ostych brzy také zmizí. Ono vidět dva chlapy, jak spolu běží s něčím v ruce vedle sebe, no to už je nějaký kolos a třeba se mu z dáli vyhnout obloukem. Oba držíme v ruce v dlani pružný materiál, nejlépe prádlovou gumu, to proto, abych se nedostal tam, kam není radno. Chcete jmenovat? Tak si zavřete oči a bude vám rázem jasné, jaké překážky na trase číhají. 

Spoluběžec je také jen člověk, který může chybovat, to znamená vynechat důležitou informaci. Pochopitelně není potřeba komentovat každý krok, to byste si asi moc nezazávodili. A kdo vlastně závodí? No oba – pochopitelně. Ale před každým závodem je nutné hlavně pravidelně trénovat, a to už jsem zase u tří přání. 

V Brně mám vodiče Karla, který se mnou běžel např. Pražský maraton. Pro vodiče práce ne tak těžká, spíše jen stereotypní a dlouhá. Terén, to je ono. Běh lesem, to je příjemná trasa, a vůbec za městem v přírodě je to nejlepší. Přátelé, budete-li chtít si dát se mnou někde běžecké rendez-vous, není problém. 

Krásné léto vám přeje

nevidomý běžec Tonda