Sahara, oba světové póly, Namibie, Alpy, Himálaj… Kdo z nás by se nechtěl na tato místa byť jen podívat. Liberečanka Ivana Pilařová na nich dokonce běžela maratony či ultramaratony. Pravidelní návštěvníci tohoto serveru většinu jejích textů znají, pro nové běžce však může být objevem, co všechno tato uznávaná daňová poradkyně stihne mimo svou náročnou práci.

Co říkáš na včerejší úspěch Ivany Sekyrové, která v Rotterdamu zaběhla olympijský limit na maraton?

Po dlouhé době je to velký úspěch české atletiky, Ivaně to moc přeji a budu jí velice fandit.

Považuješ se víc za závodnici nebo hobby běžkyni?

Rozhodně za hobby běžkyni a vždycky to tak bylo. Závody jsou pro mě prostředkem k motivaci k tréninku. Když má člověk odběhnout třeba 100 mil, tak je příprava nutná. Dělám si vždy plán, obecnější i s posilovnou a relaxací a baví mě ten plán plnit. Jsem „diářový typ“, a to i ve sportu.

Jak letos vypadá tvé běhání?

Vypadá to docela špatně, protože léčím koleno. Jde o následek mých křivých nohou, které byly dlouhodobě přetěžovány. Poohlížím se proto po jiných sportech, láká mě triatlon, kde se běhají kratší vzdálenosti. Jsem sice běžec, ale nebráním se kolu ani plavání.

A máš už nějaký konkrétní triatlon vyhlídnutý?

Už jsem se zúčastnila s rodinou štafetových triatlonů, jeli jsme je já, manžel a oba moji kluci. Byla to krása, líbilo se mi, že rodina táhla za jeden provaz. Chystám se na srpnový závod Knapermann, což je půltriatlon. Limit tu je šest hodin a to pro mě nepředstavuje prakticky žádnou rezervu. Musí se počítat s různými zdrženími v depu, při občerstvování a podobně…

Najíždíš tedy kilometry?

Snažím se, počasí zatím moc nepřálo, chystám se najezdit hodně v květnu. U kola taky člověk musí řešit ten stroj. Není to jako s během, kdy dobrého běžce obujete do špatných bot a běží i tak dobře. Takže si na závod určitě obstarám i lepší kolo.

Baví tě sledovat vrcholový sport v televizi?

Když je v televizi olympiáda, tak nepracuju. Zajímají mě tam všechny sporty kromě fotbalu. Nejvíc samozřejmě atletika, ta je pro mě number one. Kolektivní sporty moc nemusím. Asi proto, že jsem je sama nedělala, protože jsem byla celý život osvobozena z tělocviku.

Zranění znamená konec tvé bohaté sbírky? Anebo je lákadlo Austrálie natolik silné, že to ještě zkusíš?

Neřekla bych konec, spíš dočasné omezení. Nejsem ten, kdo by pro další maratonskou čárku obětoval zdraví. Problémem s kolenem se zabývám rok a hodně jsem s tím bojovala. Jsou to teprve dva měsíce, kdy jsem se s novou situací srovnala. Připravovala jsem si plno tréninkových plánů, ale musela jsem je změnit nebo úplně zrušit. A chvíli mi trvalo, než jsem to přijala. Věřím, že se to spraví a budu se moci k maratonům ještě vrátit. Život je přece dlouhý.

Víš o někom, kdo by mohl kráčet ve tvých stopách?

O nikom nevím. Tu cestu jsem si vždy hledala sama.

A co bys poradila těm, kteří by chtěli vyzkoušet podobné závody jako ty?

Je zapotřebí mít chuť a pak na to mít nejen dost peněz, ale i dostatek času na trénink. To jsem považovala za největší oříšek – najít tu rovnováhu. Taky bych to nikdy nedělala přes souhlas rodiny, to mi přijde špatné a jakoby natruc.

Co ti přinášely všechny ty extrémní závody?

Bavilo mě pořád si přidávat, závody, které jsem běhala, byly stále extrémnější. A dokud byl člověk mladý a zdravý, tak to šlo bez problémů.

Můžeme se těšit na další tvou knihu?

Doufám, že ano. Materiál mám nasbíraný, chuť je také. Osud nového dílu záleží na vývoji mého kolene.

Co si myslíš o závodech na 1 000 mil?

Myslím, že bez zabezpečení, to znamená s baťohem na zádech, se dá uběhnout za den 80 kilometrů. Nejsem si jistá, jestli je to možné 20 dní po sobě. Navíc u těchto závodů bývá problém s orientací, takže trať se často protáhne. Jako by už tak nebyla dost dlouhá.

Co je předpokladem pro to být extrémní běžec?

Je tu určitě omezení věkem, člověku by mělo být tak do 45 let. Také je potřeba mít za sebou spoustu extrémních zážitků, prožít je, nasbírat je, určitě jde o dlouholetou přípravu. Zažít strach o život, velkou zimu a podobné situace. Tohle by měl mít člověk prožité opakovaně. Nás vytrénovala totalita, protože nic nebylo, nebylo tu dostupné vybavení. Tady v Čechách o život člověku nejde, v jiných zemích to však může být úplně jinak, hrozí třeba skutečně nebezpečí. Běžci na 1 000 mil třeba nesmí vadit, že si po závodě nedopřeje sprchu nebo masáž.

Co říkáš na úspěch Daniela Orálka při závodě v Copper Canyon Ultra Marathon?

Už jen tím, že takový závod odběhne, je Dan světový. Vnímám ho jako totální špičku. Není jen extrémista, ale totální profík. Obdivuji, že se do závodů pustí i přes to, že má problém s teplem a s žaludkem. A k tomu se vždy umístí na špici. Prostě profík. Je na světové špičce, úplně jinde, než je střed lidí, na kterém se já pohybuji.

Ty jsi zcestovalá hodně, Dan trochu méně. Jaký závod bys mu doporučila?

Mně se líbí pouštní závody, ale to by jemu asi nevyhovovalo.

A jaký závod bys doporučila někomu, kdo chce s extrémními závody začít?

100 km del Sahara, závod na 120 kilometrů. Je tam skvělý přístup organizátorů a celkové zabezpečení. Běží se to čtyři dny v pěti etapách, z toho jedna je noční a také je tam jeden maraton. Z toho vyplývá, že etapy jsou poměrně krátké. Takže tento závod je vhodný pro začátečníky. Tam bych řekla, že se pozná, jestli se člověk na tento typ závodů hodí.

Tvé sportování je náročné, jak ho vnímala rodina, manžel a děti?

Děti to musí především pochopit. Dojde jim, že když jsem v posilovně, tak si ony musí k večeři ukrojit chleba. Také je dobré je zapojit, třeba mě při běhu děti doprovázely na kole, nosily mi flašku, stopovaly čas. Můj manžel mé závody nejdřív jen toleroval, ale pak jsem ho vzala s sebou a našel si tam to své, začal třeba fotit. Rozhodně se pro mé závodění neobětoval. A dalo by se říct, že když je tma, tak mu občas problikává svatozář…

Jak se tvá profese prolíná s tvým největším koníčkem, s běháním?

Živím se daněmi a účetnictvím, nejen tím, že je dělám, ale také je přednáším. A zapadá to do sebe jako úžasná protiváha. V této branži hrozí workoholismus, ale to se mi prostě díky běhání stát nemůže. Při práci zkušenosti z běhu určitě využívám. Třeba překonávání problémů už není takový problém, mám tah na bránu i potřebnou houževnatost. A při přednáškách se ke mně běžci často hlásí, což je příjemné.

Nelituješ ničeho?

Ne. Zásadní rozhodnutí jsem udělala naštěstí včas a mám nyní na mysli svůj momentální zdravotní problém. Litovala bych určitě, kdybych se na něco upnula a pak to nevyšlo. To se mi díky bohu nestalo.

Jak ladíš formu před závodem?

Neladím. Řídím se signály svého těla. Nechávám tomu přirozený průběh. Jím to, na co mám chuť. Nedělám nic mimořádného nebo opakovaného, nemám žádné speciální recepty. Také neladím proto, že spoléhám na poctivou přípravu před závodem. To souvisí i s těmi mými plány a s tím, že se včas začne s tréninkem.

Jak si připravuješ plán?

Tréninkové plány jsem nikdy nestudovala. U mě to byl vždy systém pokusů a omylů a sledování reakcí těla. Plán si vytvořím na období dvou tří měsíců dopředu, přesně si rozepíšu všechny fáze, včetně regenerace a jiných sportů.

Vzpomínáš si na svůj první maraton?

Poprvé jsem ho běžela v Praze v roce 1999. Uběhla jsem ho s nečekanou lehkostí i čas jsem měla mnohem lepší, než jsem čekala. Hodně mě to pak motivovalo pro další trénink.

Jaký máš vztah k masovým městským běhům?

Mám je ráda. Vždycky mě bavila ta příslušnost ke sportovcům v davu a to trvá dodnes. Nyní jsou ty masy už poněkud větší, ale obecně městské běhy můžu. Také mě baví lyžařské masové závody. Bohužel mé zranění mě omezuje i v tom lyžování. Naštěstí kolo je ke kolenu šetrnější.

Co bys vzkázala čtenářům Běhej.com?

Ať lidé běhají jen tehdy, když jim to udělá radost. A koho to nebaví, ať si vybere jiný sport.

Děkujeme za příjemné povídání, přejeme ti hodně zdaru a ať tě se brzy zbavíš zdravotních problémů.

Daniela Havránková, Radek Narovec