Let trvá přes šest hodin a posádka zde zůstává vždy minimálně jeden den. Začal jsem vyhledávat na internetu, ale zjistil jsem jen to, že tento závod, přestože se pořádá již od roku 1997, své internetové stránky nemá.

Následovalo další pátrání, stáhl jsem si do počítače azbuku, dopisoval si s lidmi na diskusních fórech z Kazachstánu, až jsem se dobral kontaktu na paní Galinu, která závod pomáhá organizovat. Problém byl však v tom, že letadlo přilétá v neděli do Almaty vždy v osm ráno, tedy přesně v době startu maratonu…

Již jsem tedy nedoufal, ale od letošního léta se časy odletů a příletů posunuly, a tak jsem si konkrétní linku vyžádal. Odlet z Prahy v sobotu po obědě, přílet do Almaty v sobotu před půlnocí, start v neděli v osm ráno a odlet domů v pondělí v noci. To by šlo. V sobotu je sice slavnostní zahájení a převzetí startovních čísel, ale Galina mi slíbila, že mi číslo přinese na start. Svoje data jsem jí poslal emailem a startovné 2 000 Tenge (asi 280 Kč) zaplatím na místě.

Jedná se o maraton s převýšením asi 900 metrů a v červenci v Kazachstánu panují větší vedra než u nás. Již pár týdnů před závodem jsem začal víc běhat kopce a snažil se trénovat i přes den, kdy bylo největší horko. Čekal mě také časový rozdíl +4 hodiny, takže start v osm ráno znamená ve čtyři ráno našeho času. Tomu jsem se snažil pomoci tím, že jsem v posledních dnech před závodem vstával hodně brzo, někdy i ve čtyři ráno.

Dva dny před odletem jsem ještě dostal od Galiny zprávu, že z důvodu stavebních prací na silnicích se mění trať. Neběží se z města do hor k největšímu rychlobruslařskému stadionu Medeo, ale bude se kroužit na čtyřkilometrových okruzích v Parku prvního kazašského prezidenta. A také se nebude startovat v 8, ale až v 9 hodin. Tak fajn, odpadne kopec, zato bude větší vedro. Dle předpovědi na den závodu má být až 41°C.

Jela se mnou ještě kolegyně Zuzana, ale na maraton ve vedru si netroufala, a tak chtěla běžet jen půlku. V sobotu jsme přiletěli do Almaty načas, ale v podstatě zbývalo již jen 9 hodin do startu. Rychle se ubytovat a „rychle“ se vyspat.

Závod

Vstávám v šest (-4…), připravit věci, nasnídat se a v půl osmé odjíždíme na start. Nedělní silnice jsou poloprázdné, a tak jsme na startu mezi prvními. Hledám nějaký stan, kadibudky, nebo něco, co by připomínalo chystající se závod. Nic. Jen jsme při focení dostali vynadáno od hlídače parku, že pod pokutou 5 000 tenge se nesmí šlapat na trávník. Slunce již začíná pálit, a tak se jdeme schovat do stínu, odkud máme výhled na vstupní bránu do parku a vymýšlíme různé teorie, jaké to asi všechno dnes bude.

Lehce po osmé hodině se začali scházet běžci, přijela sanita a také auto, ze kterého začali vyndavat kartony vody, další nápoje a spoustu jiných věcí. Šli jsme se tam tedy podívat a v tom na nás někdo volá: „Čiechy…“ Byla to Galina s našimi startovními čísly. Měli jsme také možnost nakouknout do startovní listiny a zjistili jsme, že maraton nás poběží 24 a půlku 46. Z cizinců jen my dva a jeden Švýcar. To působí dost úsměvně, když v propozicích najdete, že Mezinárodního Medeo Maratonu se účastní nejen nejlepší běžci Kazachstánu, ale i blízkého a dálného zahraničí a že tento maraton si klade za cíl posílit družbu mezi národy a rozvíjet turistický ruch v Kazachstánu.

Blíží se devátá hodina, je svolán nástup. Batohy mají všichni vyskládané na hromadě vedle startu a my protekčně u Galiny pod pořadatelským stolkem. Organizátor s megafonem nás vyzývá se seřadit. A jelikož to točí televize, tak ti s nafasovanými bílými tričky musí dopředu. Nástup se stále nějak nedaří, a tak se z megafonu ozývá: „Já mám času dost, ale čím později si nastoupíte, tím později vyběhnete“.

Řadíme se tedy a pořadatel nám vysvětluje trasu. Maratonci čtyři malé okruhy kolem fontány a pak deset velkých čtyřkilometrových kolem parku, půlmaratonci dva a pět. Poté následuje slavnostní slovo zakladatele maratonu, jakéhosi Němce, který ale natrvalo žije v Kazachstánu. Celý ceremoniál je zakončen větou: „Almatínskomu marafonu urá!“ a všichni sborem zakřičí: „URÁ!“ Postavíme se k pomyslné startovní čáře. Zde se dozvídáme, že ty malé okruhy poběží maratonci jen dva a půlmaratonci jen jeden. Ještě to v rychlosti překládám Švýcarovi, který se asi nestačí divit víc než my, a na povel „vperjod“ v 9 hodin a 12 minut vybíháme.

První dva okruhy, které měly představovat 2,195 km mám ale loudavým tempem za 4 minuty, takže přesnost délky tratě organizátoři asi moc neřeší. Celý velký okruh by ale měl měřit správně, měřil jsem doma na mapách a vyšlo mi 3,95 km. Takže celkem mi tady maraton vychází na 40 kilometrů. Ale co, na Silvě mi dva kilometry přidali, tak tady si je vezmu zpátky. V tom vedru se to bude hodit.

Celý velký okruh představuje v podstatě obdélník o stranách 1800 a 200 metrů, přičemž na 1 800 metrech je převýšení 70 metrů. Běží se dobře, do kopce to ani není cítit a z kopce je to příjemné. Vzhledem k vedru a minimu spánku před závodem to rozbíhám lehce pod 6:00min/km. Celé jedno kolo běžím se Švýcarem Martinem, povídáme si a zjišťujeme, že jsme spolu vloni běželi půlnoční maraton v Zurichu. Z kopce je ale rychlejší, takže po chvíli utíká. Ostatní běžci jsou také komunikativní.

Na zádech mám nápis Czech Republic a někteří mi dávají najevo, že vědí odkud jsem. A tak na mě jeden při předbíhání volá: „Jaromír Jágr is best“ a další: „U meňjá Škoda Octavia, éto good mašína“. Také na občerstvovačkách mě oslovují jménem. Čím více se blíží poledne, tím je na cestách méně stínu a tím se běží obtížněji. Od pátého okruhu zařazuji v kopcích chodecké vložky, které jsou stále delší a delší. To už je ale Zuzana v cíli půlmaratonu za nádherných 1:54, a tak mi může podávat koupenou studenou vodu i mimo občerstvovačku, kde je jen teplá voda a teplá Coca Cola.

Při průběhu pomyslnou cílovou čárou vždy někdo hlásí, kolik zbývá kol, ale moc jim to nejde. Nejdříve je musím opravovat, že ne 5, ale už jen 4 a potom že ne 2, ale ještě 3. V osmém kole bylo vedro již tak nesnesitelné, že jsem využil přírodní osvěžení. Parkem podél cesty vedl asi půl metru široký kanálek, kterým tekla na první pohled čistá voda. A vzhledem k tomu, že z parku máme výhled na zasněžené kopce, napadlo mě, že by mohla být i studená. A byla. V osmém i devátém okruhu jsem si jenom zul boty a lehl si do studené vody. Bylo to příjemné, osvěžující a myslím, že mi to hodně pomohlo získat zpět nějaké síly.

Při vbíhání do posledního okruhu jsem cítil lehké křeče ve stehnech, a tak jsem si ještě odběhl k batohu pro sáček se solí. Všichni mi již začali gratulovat k absolvovanému maratonu, tak jsem jim vysvětlil, že mám ještě jedno kolo před sebou. To jsem absolvoval již bez koupele, vidina cíle a stínu mě hnala kupředu.

Nakonec čas 4:36:08 (dle mých hodinek). Rychlé foto se Zuzaninou medailí a okamžitě jsem se odebral do stínu. Zde jsem ležel asi půl hodiny na lavičce, abych se trochu vzpamatoval. Potom se převlékl a šel si také pro medaili. Galina si s námi ještě nechala udělat společnou fotografii, ke které přizvala i všechny rozhodčí a ostatní pořadatele, zřejmě tu nikdy moc „inostranců“ neběhalo. Dostali jsme také diplomy, já s časem o 20 sekund lepším než mi naměřily mé hodinky a Zuzana s časem 1:34 namísto 1:54. Zřejmě spletli trojku s pětkou. Šla to tedy reklamovat a bylo jí řečeno, ať to tak nechá, vždyť je to přece lepší…

Celkové výsledky ještě nemám, Galina je slíbila poslat, tak snad uvidíme později, jak jsme vlastně dopadli. Připsal jsem si zde svůj 31. maraton, který byl rozhodně v nejteplejším počasí a samozřejmě byl jedním z nejpomalejších. Byla to také zajímavá zkušenost, že v zemích bývalého Sovětského Svazu vše stále funguje tak trochu jinak, než na co už jsme zvyklí u nás.

TRASA ZÁVODU

VÝSLEDKY ZÁVODU