Minulý víkend jsi nastoupil na start ultra závodu Pražská stovka. Ve výsledcích jsem si ale za tvým jménem přečetl DNF (nedokončil). Co se stalo?

Na 27. kilometru mě skolila nějaká střevní nepříjemnost. Běžel jsem v první skupině, když jsem šel poprvé na záchod, tak jsem kluky ještě doběhl. Podruhé už se mi to nepodařilo a začalo mi být dost špatně – téměř jsem nejedl a málo pil, protože mi zamrzla voda ve vaku na vodu, a to pak jde se mnou hodně rychle z kopce. V půlce závodu v Pikovicích jsem sednul na vlak a jel zpátky.

Co tě motivovalo k tomu jít do tohoto závodu? Během roku běháš především vrchařské a o hodně kratší závody.

Prostě jsem to chtěl zkusit. Byla to výzva. Nijak jsem předtím neladil, jen jsem poslední týden víc odpočíval. Nerozum to byl z mé strany od začátku, ale jinak skvělá zkušenost a snad to bude příště lepší.

Vzhledem k tvým výkonům na kratších tratích mě překvapil tvůj maratonský osobní rekord, který má v našich tabulkách hodnotu 2:42. Myslel bych si, že můžeš běžet daleko rychleji. Čím to?

Osobní rekord mám sice lepší (2:30:29), ale ani s tímto časem nejsem moc spokojený. Můj maratonský příběh má trochu delší a zamotanou historii. Když jsem ve třinácti propadl kouzlu běhu, myslel jsem si, že budu běhat hned maratony a vzápětí ultra. Když jsem přišel do atletické Slavie, tak mě trenér z tohoto omylu rychle vyvedl, a tak jsem začal u kratších distancí na dráze. Nicméně v roce 2004 jsem běžel maraton v Zurichu a zaběhl čas, o kterém mluvíš. Bylo to asi nervozitou, ale opět jsem měl střevní nevolnost a musel několikrát zastavit. Při dalších maratonech mi to nikdy pořádně nevyšlo, popřípadě jsem se pořádně potloukl apod.

S jakým pocitem se ohlížíš za uplynulou sezónou?

Trochu rozpačitým. Moje výkonnost měla velké výkyvy. Byl jsem několikrát nemocný. Hodně mě mrzí neúspěch na mistrovství světa v běhu do vrchu. Necelé dva týdny předtím jsem prodělal zánět hrtanu, ale už nešlo změnit nebo zrušit letenku a tréninkový výpadek znamenal až 71. místo. Nejvíc si cením jedenáctého místa na výborně obsazeném závodě v běhu do vrchu Sierre–Zinal. Druhé místo při kvalifikaci na MS na Šeráku mě také potěšilo. A pak ŠUTR – sice je tam ještě rezerva, ale běžel jsem ho lépe, než jsem sám čekal.

Jaké máš tréninkové podmínky?

Už to zdaleka není takové jako dřív. Na dráhařské tréninky se dostanu už jen jednou týdně. Zbytek odběhám sám a většinou až pozdě večer s čelovkou v lesích Voděradských bučin. Mám dvě malé děti a práce redaktora univerzitních časopisů mi příliš volného času nedává. Snažím se to dohánět o víkendech, manželka dřív taky závodila, takže má pochopení a podporuje mě.

Často závodíš v zeleném tričku s logem Trailpointu, běžeckého obchodu, který nedávno zvítězil v naší anketě o nejoblíbenější běžeckou speciálku. V čem vidíš jeho pozitiva?

Se zakladatelem Trailpointu Michalem Dobiášem se znám už delší dobu a byl jsem u toho, jak prodejna vznikala. Moc se mi líbí jeho osobní přístup a nadšení pro věc.

S Trailpointem jsou také spojené krosové závody. Podle čeho si závody vybíráš?

Hlavní je, aby mě trať závodu bavila. Před silnicí dávám přednost terénu a nejčastěji běhům do vrchu. Je pro mě důležité, jaká se na daném závodě sejde konkurence. Než abych objížděl pouťáky a věděl, že vyhraju, dám si radši pořádný trénink v lese. Mým snem je absolvovat některé dobře obsazené ultratraily, ať už v Alpách nebo v amerických horách.

A tvůj běžecký cíl do roku 2013?

Rád bych se kvalifikoval a poté i dobře reprezentoval na Mistrovství Evropy v běhu do vrchu v Bulharsku. A pokud to vyjde, dobře zaběhnout nějaký „sky race“, nejspíš v Alpách.

BLOG HONZY HAVLÍČKA