Boj s bolavými koleny

Takhle mě tělo ještě nikdy nezradilo a tak zoufale vykřiknu „Co to jéééé?!“ Snažím se koleno rozcvičit a zdá se to být lepší. Sbalím si věci na Běh olympijského dne 2007 a jdu do pracovního procesu. Během dne ve mně stále hlodá červík pochybností nad zradou mých kolen. Někdy v průběhu dne je to lepší a já se pevně rozhodnu, že poběžím, někdy je to horší a chci to vzdát. Nakonec ty lepší chvilky a horší chvilky sečtu a vyjde mi: „Běž!“.

Na Strahově na stadionu se snažím koleno rozběhat a domlouvám mu studenou vodou a masírováním, ale je tvrdohlavé a bolest nechce povolit. Opět mě zachvátí myšlenky, abych to vzdal. „Teď, když máš číslo a jsi přihlášen?“ Můj sportovní duch mě hecuje. Moje babička říkávala: „Kdo se bojí, vykoná potřebu v síni.“(Ona to říkala poněkud jadrněji, tehdy mělo každé stavení suchý záchod a u babičky se muselo jít přes velký dvůr. Když to na vás přišlo v noci, tak jste chtě-nechtě museli do tmavé strašidelné noci a kdo byl bojácný, tak to strachy pustil v síni. Takovému člověku se říkalo „s..č“, říkejme mu sč.)

Sportovní duch mne nakonec vyhecoval a já stál na startu a říkal si: „ Přece nejsem sč, určitě nejsem sč.“ Ohlížel jsem se po nějakém ultrapomalém vodiči, se kterým bych své koleno přemluvil k nějakému výkonu. Zařadil jsem se mezi ty nejstarší a vybelhal jsem se na trať. Zatnul jsem zuby, přitakal jsem svému sportovnímu duchu a říkal si: „Nejsem sč, nejsem sč“. Na druhém kilometru jsem zjistil, že jsem svým ultrapomalým vodičům unikl a koleno si dalo říci. Sportovní duch mě lákal, abych to rozbalil. Bál jsem se a koleno šetřil, ale na pátém kilometru jsem to nevydržel a honil jsem záda před sebou. Duch mi opět našeptával: „Vem ty zelený záda, máš na to, podívej, jak se mu pletou nohy.“ Vzal jsem zelený záda a Duch zase: „Vem ty červený záda, červený záda to přepískly a běží na dluh!“. Poslouchám Ducha a jsem v transu, míjím červená záda, bílá záda, a potom vrchol mého snažení, míjim i žlutý šátek.

Konečně na Stadionu. Děkuji svému sportovnímu duchu, dokázal jsem to, nejsem sč. Proběhnu cílem, zastavím se u nápojů a cítím ostrou bodavou bolest v koleni. Téměř se nemohu pohnout. Dobelhám se k věcem, abych se převlékl. Sundám si trenky, utírám se a v tom hlásí, že jsem byl vylosován a vyhrál tričko. Dvě věci mi brání, abych si pro tričko došel, jednak moje nahota, jednak trucující koleno, které nemohu ohnout a jít ze schodů je pro mě neřešitelný problém. Z úst se mi vydere: „Tady jsem, jsem svlečený, prosím, přineste mi to tričko.“ Ochotný běžec přikluše a podává tričko dočasnému invalidovi. Poděkuji a s velkým nasazením se převléknu. Belhám se na autobus a cesta je pro mne nekonečná. Nadávám svému sportovnímu duchu. Pamatuj si, půlroku neudělám jediný běžecký krok, koleno budu šetřit. Pak mne sportovní duch přesvědčí a já čas neběhání snížím na dva měsíce.

Své rozhodnutí si nechám potvrdit ortopedem MUDr. Kulíškem, který koleno prohmatá, zrentgenuje, sonografií projede, předepíše mazání a prášky. Nabídne mi, že se mi do kolena podívá kamerou, kdyby bolest neustoupila. A tak dva měsíce jezdím na kole, na bruslích a plavu. Řádně kolena promazávám, chladím, dávám je do vyšší polohy. Zkrátka se o ně starám jako o svá vlastní kolena. Občas se mi zasteskne po běhání a já to zkusím, ale hned toho nechávám. Bolest v koleni mi to zatrhne. Jezdím na kole, a když vidím běžce, tak si říkám: „Já bych tak rád běhal, až bych brečel.“ Běhat nezkouším, bojím se bolesti a věřím, že bolest trpělivým neběháním zmizí.

Když mne přepadl největší splín z neběhání a já si jedu na kole, jedu za funícím běžcem, který je řádně oplácán tukovými polštáři. Vše se na něm třese, dokonce i třetí podbradek. Když ho předjíždím, vidím jeho velké „pupíno“ o velikosti třech spolknutých fotbalových míčů. Říkám si: „Jak je to možné, on si může běhat, a já ne.“ Běžící „pupíno“ vidí můj závistivý a smutný pohled a usměje se na mne. Tím mne dostane, protože běh s 30 kg přebytečného tuku musí být náročný a útrpný, ale on si to užívá. Má z běhu požitek. Nemohu to vidět a šlápnu do pedálů, abych mu ujel.

Tahle situace mne tak rozlítostnila, že jsem se musel zastavit v in-line stánku a s iontovým ječmenným nápojem zrzavé barvy tuhle situaci vyřešit. Jak jsem řešil svojí lítost nad nemožností běhat, zalévaje to příjemnými chladivými doušky, ulpí moje oči na plakátu s nápisem: „Pojeď a zúčastni se půlmaratonu na in-line bruslích.“ No to je skvělé, když nemohu běhat, tak aspoň na bruslích. To musím určitě zkusit.

V Liberci, kde se závod konal, jsem okukoval dráhu a když jsem spatřil prudkost kopců, značné množství dešťových vpustí, střídající se kvalitu asfaltového povrchu a jednu nepříjemnou zatáčku, moje těšení na velký zážitek z mého prvního in-line závodu začalo uvadat. Pády na bruslích při rychlé jízdě jsou krvavé a bolestivé. Silniční lišej se špatně léčí. Stačí jediný pád a jsi poznamenaný na dlouhou dobu. Při běhu člověk padá málokdy. Běh si užívám, nemusím dávat pozor na povrch, pokud to není terénní běh. Moje povadlé sportovní sebevědomí opět pozvedne sportovní duch: „Přece to nevzdáš, nejseš žádný sč. Teď, před startem, se ti rozklepou tvoje bolavá kolena?“ Nakonec mne duch přemluví a já se postavím do zadních pozic a vybírám si opět ultrapomalého vodiče, ten ale krátce po startu padá a než se rozhlédnu po dalších, tak soupeři mizí v kopci někde v dáli. Zavěsím se za modrá záda a jedu. Každé kolo (je jich sedm) se mi jede lépe a lépe. Terén se mi zalíbí a já se honím s koloběžkami, které závodí s námi a docela si to užívám. V klidu ve svém tempu jedu i do osmého kola, ale byl jsem zastaven, což mne mrzelo, protože jsem se začal rozjíždět a plánoval jsem si, jak budu zrychlovat sjezdy.

Po bruslařském závodě se naplnila doba dvou měsíců běžeckého odříkání a já si plánoval, jak začnu trénovat. Docela jsem se těšil. Stojím na dráze školního hřiště. Dám si 1 km a uvidím. Mám strach, bojím se bodavé bolesti. Pomalu se rozbíhám, bodavá bolest se nedostavuje. Kolena sice cítím, ale bolest to není, jen to tam občas nebolestivě škubne. Po 1 km se rozcvičím a dávám 2 km, zkouším zrychlit, ale jen na chvilku. Je to úžasné, po dvou měsících zase mohu běhat! Sice pomalu, ale mně to stačí. Aspoň něco. První krok v boji s bolavými koleny mám za sebou.

Jaromír Holas