Běháš velmi krátce, přesto podáváš skoro až neuvěřitelné výkony. Čemu to přisuzuješ? Máš základy z jiných sportů?

„Nikdy jsem žádný sport nedělal na vrcholové úrovni, ani v dětství. Do dvanácti let jsem hrál fotbal, do té doby to byla zábava. Pak už se začalo sortovat, kdo je dobrý a kdo ne. Já jsem žádný talent neměl, a tak bych si ani pořádně nezahrál. Proto jsem si našel jiné koníčky a sportoval už jen s kamarády. V posledních letech jsem si ještě vyzkoušel nejnižší florbalové a hokejbalové soutěže, ve kterých jde zas jen o zábavu. Jenže kamarádi si ze mne dělali srandu, že běhám dobře, ale hokejka mi překáží. Tak jim děkuji za inspiraci!“ (úsměv)

Jakou máš běžeckou minulost?

„Ještě během studia na gymnáziu jsem s partou kamarádů hodně sportoval. Každý den jsme hráli fotbal na školním dvoře. Chodil jsem do skauta, trávil hodně času venku, žil aktivní život. To se pak změnilo na vysoké škole. Při studiu jsem pracoval a na sport nezbýval čas. Loni na jaře jsem jel služebně do Hradce Králové, vzal si s sebou do té doby zapomenuté běžecké boty, uběhl dvakrát deset kilometrů a běh si okamžitě zamiloval. Sice jsem po svém druhém výběhu téměř nemohl chodit, ale možná právě tohle překonávání sebe sama hrálo klíčovou roli.“

Jak trénuješ? Jsi víc „svěřenec“ nebo si sestavuješ trénink dle citu pro sebe?

„Naběhám v průměru tři sta kilometrů měsíčně, bez jakéhokoliv plánu, aktivity volím jen podle aktuální nálady. V poslední době opravdu výjimečně běhám sám, spíš s partou kamarádů v Šárce, Stromovce či jinde po Praze. To jsou vyloženě regenerační běhy. Kvalitu nabíhám pod vedením Jana Kervitcera ve Stromovce, právě tyhle tréninky mne hodně posunují. A protože bych nevydržel jen běhat, snažím se třikrát týdně ráno chodit na bootcampy. Párkrát do měsíce ještě zvládnu florbal či squash.“

Máš za sebou opravdu výrazný výkonnostní vzestup během poměrně krátké doby. Co zdraví, tělo?

„Sice se mi zatím vyhnula jakákoliv zranění nebo nemoci, přesto cítím, že svému tělu přeci jen něco dlužím. Hodně sportuji, ale podstatně méně se věnuji regeneraci. Při každé parodii strečinku si uvědomuji, jak hrozně jsem zkrácený. Od září tak určitě zařadím jógu, chtěl bych také chodit do bazénu. Jenže skloubit vše s prací a rodinným životem je velký logistický problém.“

Dumáš nějak nad složením stravy a pití?

„Dumám, dokonce dost často. Jenže jsem zatím nepřešel k praxi. Potřebuji najít nějaký konkrétní cíl, který mi konečně bude dostatečnou motivací, abych udělal něco se svou životosprávou. Měl bych udělat pár změn a hlavně u nich vydržet."

Máš nějaké vzory mezi současnými běžci či těmi z historie?

„Rád si čtu různé biografie, vzpomínky, zážitky běžců. Hvězd minulosti i dnešních hobíků. Ale nemám žádný vzor. Každý jsme jiný, vycházíme z jiného prostředí, máme jiný talent, tréninkové možnosti, motivaci. Nemá cenu se někomu připodobňovat, ale je dobré se inspirovat.“

Běhat takto skvělé časy, to už chce kromě fyzičky i dobře naladěnou hlavu a sebevědomí. Jaký je tvůj recept?

„Právě hlava mne zatím v mých výkonech nejvíc omezuje. Potřebuji ještě nějaký čas, abych si vyzkoušel nejrůznější běžecké akce. Chci si najít konkrétní cíl a za tím jít. Běhám závody na patnáct set metrů, ale také Pražskou stovku nebo třiadvacetiho­dinovku ve Františkových Lázních. Miluji nové zážitky, ale takový rozptyl mne brzdí. Mnohokrát se mi osvědčilo, že k úspěchu jsou potřeba dvě věci – vášeň a soustředění. A s tím se vrhnu do příští sezóny. Chci víc trénovat směrem k jednomu, dvěma vrcholům.“

Víš už, jaké by to měly být?

„Jako běžecký začátečník je pořád hledám. Jsem si jistý tím, že to nebude maraton. Rád bych si zlepšil osobák na půlmaratonu a cestou k tomu i na kratších distancích. Druhá akce by měla mít spíš společenský rozměr. Třeba najdu odvahu a vrhnu se do MUMu (Moravský ultramaraton, pozn.red.) či jiné šílenosti.“

Máš i dlouhodobější běžecké cíle?

„Především zůstat zdravý a ještě tak deset, patnáct let se neustále zlepšovat. Když se to podaří, přijdou pěkné osobní rekordy i výhry. Snad se postupně propracuji k tomu, že o některých závodech nebudu už jen snít. Třeba jednou poběžím maraton jako závod až do cíle a nezhynu na sedmadvacátém kilometru… Rád bych také zkusil některý z půlmaratonů či maratonů absolvovat v roli vodiče.“

Co tě přitahuje na závodění?

„Původně jsem chtěl na závodech především zjišťovat svou výkonnost, lámat osobní rekordy. Postupně ale zjišťuji, že mne spíš než dodržování strojového tempa a běhu za určeným cílem baví závodění. Potřebuji mít s kým běžet, koho v průběhu závodu dotahovat, komu utíkat. Pak si běh užiji a velmi často díky motivaci vydat ze sebe maximum zaběhnu i slušný čas.“

Považuješ běh víc za sport nebo volnočasovou zábavu?

„Běh je sport jako každý jiný. Můžete se mu věnovat dvanáct hodin denně, objíždět závody, vydělávat peníze nebo si jdete zaklusat s kamarády, proberete život a pak jdete na pivo do oblíbené hospůdky. Ten záběr je široký. Užívám si ten vyloženě atletický pól stejně jako jeho sociální podobu.“

Prozradíš na sebe i něco nesportovního? Povolání, koníčky…

„Můj život se točí kolem sportu. Všechna má zaměstnání byla a jsou spojena s vrcholovým sportem, především hokejem. (Marek pracuje v administrativě Českého hokejového svazu, pozn. red.) Jedu tak v kolotoči sport v práci, sport na vlastní kůži, spánek. A do toho ještě nějaký ten čas s partnerkou, abych nezapomněl.“ (úsměv)

Hokej a vytrvalostní běh, to jsou dvě poměrně dost odlišné sportovní disciplíny. Máš pocit, že ti běhání přineso nějakou změnu i v tvém osobním životě?

„Těch šestnáct měsíců intenzivnějšího sportování mi hlavně přineslo celou řadu zážitků a kamarádů, se kterými teď trávím většinu volného času. Díky tomu, že při běhu s sebou nemám mobilní telefon, což je výjimečná situace, dokážu na chvilku vypnout od všech starostí. Líp než dřív umím rozlišit, kdy pracuji a kdy odpočívám. Obojí dělám s trochu vyšší intenzitou.“