Orientační běh: jak jsem začínal
Dojem z prvního orientačního běhu byl výborný. Startovali jsme s kolegyní v týmu na krátké trati (asi 3 km), po pár kontrolách jsem se ale trhnul a nějakou shodou náhod se mi podařilo dosáhnout o vteřinku nejrychlejšího času na dlouhém úseku. I proto jsem neskončil poslední, ale porazil jsem několik důchodců.
S velkým odhodláním jsem se proto vrhnul další ?tvrtek na dlouhou tra? (asi 5 km). A tady p?išla zrada. Po ?ty?ech kontrolách jsem zjistil, že vlastn? nerozumím norským popisk?m, a proto nevím, jestli mám hledat lampionek pod srázem, na kameni, nebo kde vlastn?.
Vyzbrojen t?žce nabytou zkušeností o týden pozd?ji obkresluji mapu, pe?liv? si p?ekládám poznámky k jednotlivým kontrolám, zavazuji na dvakrát tkani?ky a vyrážím od?init nep?kná písmenka DNF ve výsledkové listin?. Vystartoval jsem skv?le, nasadil výborné tempo, které zap?í?inilo, že jsem po padesáti metrech netušil, kam b?žím. N?jak jsem se ale sebral, zorientoval a dokonce jsem narazil i na lampion. Bylo na n?m ?íslo 12. Z toho zcela jasn? a logicky vyplývalo, že jsem nenašel první, ale dvanáctou kontrolu, že? Uvržen do naprostého zmatku jsem se ješt? hodinu motal po lese, abych znechucený dorazil do cíle pro další DNF. Vysv?tlení bylo prosté – na mém check-listu p?edstartovních ?inností jsem nem?l pokyn: „Napiš si ke každé kontrole ?íslo lampionu a pípátka!“ Na první kontrole skute?n? m?l být lampionek s dvanáctkou.
O závod pozd?ji jsem vyrážel na tra? p?esv?d?ený, že m? už nic nem?že p?ekvapit. Svatá prostoto! Po prvních t?ech kontrolách jsem ztratil pojem o prostoru, pak o ?ase a nakonec jsem za?al pochybovat i o p?í?inách toho, pro? lítám po stráni zmatený jak v?ela na ja?e. A jsem v?bec ješt? na map?? Doplatil jsem na utkv?lou p?edstavu, že b?žím na jihovýchod, když jsem sm??oval neomyln? na západ. Tra? jsem dob?hnul na krásném posledním míst?, stále však v první dvacítce b?žc?.
Voda je živel, se kerým se musí p?i místních orien?áckých závodech najisto po?ítat. M?žete se jí vyhýbat n?kdy i celý kilometr. Ale pak se stejn? neuhlídáte, konec konc? jsou tu mok?ady na kopci, mok?ady pod kopcem, mok?ady na stráni. Nakonec je nejlepší sko?it do první kaluže ob?ma nohama, další mokro vás nerozhodí.
B?hem jednoho závodu m?žete projít celou škálu pocit?. Uspokojení z p?kného b?hu v lese, radost a pýchu z dlouhé, soust?ed?né navigace, která vás dovede p?ímo p?ed lampion, naprosté zoufalství, když se motáte od b?ízy ke smr?ku a v?bec nechápete, pro? mapa nesedí. P?ekvapení, když vletíte plnou parou do bažiny, která tam nemá být a zastavíte se až po stehna ve vod?. Ob?as si pomyslíte i n?co hodn? ošklivého o stav??i trat?, jindy jej v duchu pochválíte za krásn? umíst?nou kontrolu, to když vás dovede nad fatastickou vyhlídku nad jezero. Když se navíc pokocháte pohledem na ladn? prchající srny, jste si jistí, že se už nenacházíte na správné trase.
Stejn? tak musíte spolknout pilulku B?D?ch: sta?íky v otrhaných dresech a rozpadlých botech, kte?í nevyvíjí zvláš? vysokou rychlost (ani nemohou), ale neomyln? sm??ují optimální trasou k další kontrole. Obvykle je vidíte jen jednou, když vás šouravým krokem p?edbíhají, zatímco to?íte zb?sile mapou kolem dokola.
Orien?ák pro b?žce v mé zárode?né fázi v?bec není o tréninku nohou, ty m?žete nabušit celkem rychle. Daleko v?tší problém je natrénovat hlavu. V každém závod? si uv?domuji, že z ?ist? fyzického hlediska by nebyl problém p?idat – jen bych pak v?bec netušil, kam se ?ítím. Obávám se, že léta zkušeností borc?, se kterými se pokouším soupe?it, budu dohán?t t?žko.