Kdy jsi začal věřit, že to bude super úspěch?

"Na checkpointu na 236. km mě manželka ubezpečila, že náskok mám dostatečný. Pak se mnou jelo doprovodné vozidlo až do Sparty, to taky člověk nezažije každý den. Tak tam někde asi. Jinak mi to bude docházet ještě dlouho. (smích)”

Byla i kritická místa na trati?

"Lehká krize žaludku byla někde okolo 100. km. Ale polévka vše srovnala a mohlo se pokračovat… Jiná zásadní krize nenastala. A malé bolístky jsem si nepřipouštěl!”

Co bylo z tvého pohledu podstatné v přípravě a osvědčilo se pak v závodě?

“Myslím, že zařazení dvou kvalitních tréninků za sebou, konkrétně v úterý a ve středu. Sice to bylo náročné, ale nakonec tělo začalo skvěle pracovat v únavě. Miloš (Škorpil, trenér, pozn. red.) prostě opět nezklamal! Hodně jsme se taky s Mirkem Touškou (kondiční kouč, pozn. red.) zaměřili na cvičení nohou, aby zesílily. Když pak cítíš sílu po 200 km, je to dobré znamení."

Když tě předbíhal Radek Brunner, kterého měl mít před sebou ale zabloudil, jaké bylo tvé překvapení? Stihli jste si vyměnit pár slov?

“Překvapení to bylo veliké. Pokecali jsme, probrali situaci… Pár kilometrů jsme spolu popoběhli. Nebýt to za těch nešťastných okolností, řekl bych, že to bylo fajn.”

Měl jsi na trati přehled o soupeřích před a za sebou?

“Upřímně – do cca 200. km neměl. Snažil jsem se soustředit na sebe. Jít dle plánu bez ohledu na dění kolem sebe. Pak jsem doběhl Španěla Ivana Penalbu a o zábavu bylo postaráno. (smích) Jednou nebo dvakrát jsme se vyměnili v pořadí, nakonec jsem měl více sil a byl jsem hladovější a šťastnější!”

Takto zpětně, šlo něco udělat jinak a líp? Existují rezervy?

“Nic bych nezměnil! Měli jsme plán a musím říct, že vše fungovalo. Support byl úžasný – šlapal jako hodinky. Já se snažil zůstat v přítomnosti a nemyslet na to, co přijde! Tohle bylo strašně důležité! Zůstat soustředěný. Neřešit, co by kdyby. A rezervy? Ty jsou pořád…”

Co jsi říkal vítěznému Řekovi? Jel jako mašina, přitom zase tolik známý do té doby nebyl.

“Úžasný výsledek! Naprosto famózní! Myslím, že Řekům udělal radost. Musím ale říct, že mám obrovskou radost z vystoupení českého týmu. Takový výsledek tady ještě nebyl! Čtyři lidi v první dvanáctce?!? To je jak takové malé MČR v ultra! Mělo by se to dostat více mezi lidi. Tento sport si to určitě zaslouží!”

Kdy ses dozvěděl, že do té doby druhý Maďar Tamás Bódis odstupuje ze závodu? Nakoplo tě to?

“Vůbec jsem to neřešil. Ani nevím, kdy mi to říkali.”

Po závodě jste hodně času strávili spolu s Radkem Brunnerem. Věříš mu, že svou spartathlonskou kapitolu uzavřel?

“Tak to nechám na něm. Věřím, že bude běhat dál, protože je inspirací pro mnoho ultra běžců. A je jedno, jestli to bude na Spartathlonu, nebo jinde. Vždy to bude svátek.”

Vrátíš se ty do Atén a Sparty?

“Nikdy neříkej nikdy… Neumím na to teď dát jasnou odpověď.”

Mimochodem pro neznalé – jak dlouho ti trvalo od prvních běžeckých krůčků k cíli Spartathlonu?

„Cesta k první účasti trvala více než čtyři roky. Začalo to závodem na 10 km v roce 2014, pak přišla půlka a pak maraton. Už před ním jsem ale začal pokukovat po ultra a hledal články nebo knížky. Narazil jsem na článek o Spartathlonu od Dana Orálka. A bylo jasno!“

Jaké bude tvé další účinkování v ultra? Nejsi v něm celý svůj život, spíše naopak. Nenastal moment splnění snu a tím pádem nasycenosti?

“Pokud člověk přestane snít, přestane žít! A já mám spousty snů spojených s běháním. Takže o nasycenosti nemůže být řeč. Jedeme dál! (úsměv)"

A prozradíš ten nejbližší sen?

„Omlouvám se, ale neprozradím. Každopádně mám plán měsíc odpočívat. První týden pasivně, jen masáž a sauna. Další týdny i aktivně. Plavání, kolo a tak…“