Vždy jsem chodil jen do posilovny a myslel si, že svaly jsou to nejlepší, co mohu dělat pro svoji postavu a duši. Chyba. Mých 95 kg bylo obtížné rozhýbat a i biceps s obvodem 42 cm se do košile moc nevešel. V létě se na mém těle tvořily potůčky potu a těšil jsem se někam do chladu. Před cvičením jsem vždy na rozehřátí používal běhátko, trať 1 km mi tehdy bohatě stačila.

Tak šel rok za rokem, a jak jsem asi mentálně dospíval, jednoho dne jsem se obklopil několika lahvemi s ionty a započal svůj záměr uběhnout 10 km. Dal jsem to a pak již vše nabralo rychlý spád. Chtěl jsem tu samou vzdálenost dát i v terénu. A povedlo se. Posilovna a předplatné do ní šly stranou, obojí vystřídal běh a předplatné Běhej.

Vždy mě lákaly dlouhé tratě a dostupný pro mne byl maraton. Tak jsem se přihlásil na PIM 2008 a začal trénovat. Nejdříve jsem začínal třikrát týdně 4 km, pak to zvedl na 8 km. Nějak jsem natrénoval a prošel maratonem za 4:17:17. Toužil jsem se zlepšovat a dát si postupně všechny známé tratě: Běchovice, Velkou kunratickou, půlmaraton v Pardubicích… A hlavně – zlepšit si čas na maratonu.

Hltal jsem každé číslo Běhej, příběhy v něm, novinky v botách, oblečení… Prostě klasika, chtěl jsem najít něco zázračného, co však neexistuje. Funguje jen pořádný trénink. Aby v něm byla pravidelnost a nezanedbával jsem rodinu, vybíhal jsem až po deváté večerní. Zpětně si říkám, že to byl stavební kámen pozdějšího úspěchu – vybíhat do tmy, mrazu a sněhu. Kila šla dolů a najednou jsem se začal cítit dobře ve svém vlastním těle.

Další maraton byl již za 3:27:29 a uslyšel jsem hlasy kolem sebe, že správný maratonský čas prý začíná dvojkou. Trénoval jsem dál, četl tréninky, rady na webu, v časopise. Hranici tří hodin se mi však podařilo prolomit až v roce 2012. Čas 2:52:58 byl pro mne super a těšil jsem se do Berlína, který je prý rychlý. A byl – 2:47:20.

Musím zmínit svou ženu, která mne neskutečně podporuje. Trénink, čas, zpocené věci, smrad, závody… Najela však na moji vlnu a začala také běhat. Dokonce uběhla maraton v Praze a já ji v cíli požádal o ruku. Celou dobu jsem běžel s prstýnkem a modlil se, aby také doběhla. Začala nám éra maratonské turistiky. Drážďany, New York, Boston. Co tam lidi dokážou připravit za kulisu, to bych každému přál zažít!

To už mne trénoval Jirka Wallenfels. Vyzkoušel jsem si Jizerskou padesátku a doběhl spokojený na desátém místě za 3:36:56. Nádherný závod! Dokonce jsem ten rok měl obě padesátky, jak na lyžích, tak běžeckou. Začal jsem se připravovat na stovku. Spánek, jídlo, odpočinek, práce, rodina. Když jsme byli s kamarády na horách, po lyžování jsem si našel kilometr dlouhý úsek na relativní rovině a na něm natočil za večer dalších 30 km… Kamarádi nechápali. Vyplatilo se však a na MČR v Plzni (100 km) jsem doběhl jako třetí.

Následující rok byla zase stovka a pak zase stovka. Najednou jsem běžel po boku takových velikánů, jakými jsou Dan Orálek, Radek Brunner či Ondra Velička. Dokonce jsem se nominoval na MS v Chorvatsku. V mém věku pojedu reprezentovat se lvíčkem na prsou! Nemohl jsem tomu uvěřit, chtěl jsem to však moc. Třeba i proto, abych si před dětmi obhájil, že jsem se na stará kolena zbláznil do sportu. Protože si myslím, že kombinovat sport, studium a jazyky je prostě to nejlepší.

A domácí elita byla i u zrodu mé poslední zkušenosti s ultra – letošního Spartathlonu. Máš prý kvalifikaci, tak se přihlas a oni tě vezmou. Váhal jsem. Ono 246 km není jen tak. Ale byla to výzva, a tak jsem se poslední den registrace přihlásil a začala opravdová příprava.

Velkou motivaci, inspirací a oporou byl pro mne Radek Brunner, který mluvil o závodě tak nádherně! Najednou jsem stál na jeho startu, zazněl výstřel a moje doposud největší zkušenost měla začít. 29 stupňů Celsia přes den, nádherné výhledy na moře, kopce, seběhy, kopce a zase seběhy. Jak je to Řecko kopcovité! Nikdy jsem nezažil kopec dlouhý 20 km, je to na morál. Všude okolo mne však panuje neskutečná radost, podpora a obdiv. Auta v noci projíždějí okolo vás pomalu a s varovným blinkrem, ve dne vás objíždějí v protisměru. Prostě před Řeky klobouk dolů, jak se o nás pěkně postarali.

Na 80. km jsem udělal chybu. Byla tam pevná strava, těstoviny a rýže, ale bohužel jsem se nezastavil a nenajedl. Nikdy jsem totiž do té doby v průběhu závodu opravdu nejedl. Vždy jen gel a tyčinku. Na občerstvovačce na 140. km mne to vše dostihlo. Nechtěl jsem již dál, třásl se a jenom jsem chtěl jít do kouta a spát. Zde mi neskutečně pomohla moje žena Katka, která zajistila rýži s polívkou (taková lahoda!) a vykopla mne ven. Trvalo to ještě celou hodinu, než jsem se sebral. Šel jsem tmou a nevěděl, co bude. Čekalo mne ještě 106 km v horách!

Po chvíli jsem konečně ucítil energii a začal jsem zrychlovat a předbíhat. Jak to nakopne! Dvacet kilometrů před cílem jsem ucítil, že dokončení je reálné, přímo na dosah. Musel jsem krotit euforii, protože na této trati přijde neúspěch kdykoli.

Konečně Sparta. Vbíhám na posledních 800 metrů. Vidím naši výpravu, se mnou běží snad dvacet místních dětí. Konečně socha Leonida. Vzpomínám, jak jsem na YouTube hltal záběry ostatních běžců, jak dobíhají do cíle. Nechápal jsem, jak to zvládli. A najednou jsem tady já sám. Rituál s miskou, polibky sochy a objetí a polibek s mou ženou. 32. místo za 30:42:46.

Společný zážitek nás děsně pozitivně nakopl, po deseti letech manželství. Najala si před závodem auto a celou trasu objela se mnou. Vždy mne na občerstvovačkách podepřela. Díky! I o tom je ultra.