Když se řekne Spartathlon, co bys odpověděla před víkendem a co nyní?

„Před víkendem, že to je můj největší sen. Nyní? Že to je stále můj největší sen, který stále vstřebávám a prožívám.“

Jak se ti běželo?

„Rozběhla jsem to po 5:20 na kilák, držela to do cca 125. km. Po 12 hodinách jsem měla 128,5 km, po 24 hod 210,5 km, nový osobáček, a poslední maraton jsem běžela v průměrném tempu 6:07/km a celý závod v tempu 6:46. Čísla mluví jasně a potvrzují jen to, že se mi běželo krásně, lehce a v noci dost nakřivo. Prostě silnice mi byla úzká.“ (smích)

Dlouho ses držela Zsuzsanny, kterou jsi předem označila za velkou favoritku. Jak dlouho jste spolu běžely? Cítila jsi v tu chvíli, že bys ji mohla i porazit?

„Já se jí nedržela, my jsme prostě běžely spolu, abychom si pomohly, popovídaly, zpříjemnily si cestu ke Králi. Bylo to asi 60 krásných kilometrů. Kdy jsem cítila, že bych ji mohla porazit? Já to tak necítila vůbec, to nebylo mým cílem. Já jí to přála před závodem i během něj, ona je zlatá vítězka.“

Co nakonec rozhodlo ve prospěch Maďarky?

„Běhá ultra šest let, Spartathlon běžela potřetí. Zde je opravdu důležitá zkušenost na dlouhých tratích, tím nemyslím 12hodinovku a stovku. Já jsem benjamínek, vždyť já více začala běhat před rokem a třičtvrtě.“ (úsměv)

Měla jsi chvíle, kdy to vypadalo bledě? Co tě motivovalo dokončit?

„Dokončit? Ani na vteřinu mne nenapadlo vzdát, proč taky? Krize byla, když jsem usínala za chůze, jinak ne. Každý si určitě prošel krizí, ale já šla do závodu s tím, že ze sebe vydám všechno a že to bude bolet. Bolelo to naštěstí jen fyzicky.“

Jak moc poznamenal tvůj výsledek nečas? Vadil víc vítr nebo déšť?

„Nedokáži to posoudit, byl to můj první Spartathlon a nemám srovnání. Ale horší počasí jsem jinde nezažila, tohle, kdo nezažil, nepochopí. Takže ano, nečas vadil, měla jsem mokré nohy, byla promoklá na kost, kroupy, protivítr… Řečtí bohové se rozhodli, že to bude silný zážitek a byl.“

Předběhla jsi řadu mužů, dosáhla desátého nejlepšího výsledků českého závodníka v historii a dokonce máš výrazně lepší čas, než dosáhl při svém dokončení třeba Miloš Škorpil v roce 2002.

„Já bych se s dovolením nesrovnávala s Milošem, ale se současnými ultra borci, které máme. A že jich je! Protože oni mají také lepší čas napoprvé než Miloš (32:48:56). Roman Tomášek, Petr Válek, Pavel Marek, Martin Kopecký, Petr Herejt, Ivan Šarlinger, Kosťa Wiesner, Zbyněk Vondrák a samo Radek Brunner.“

Přesto, už ti dochází, co se ti povedlo?

„Nedochází… Mám teď snížené IQ (smích). Je to asi vážně úspěch, ale musím to nějak pobrat, vstřebat. Pochopit asi ne, tohle mozkem nepochopím. Je úžasné být druhá, je boží doběhnout jako 22. a mít 12. nejlepší čas ze všech žen, které kdy dokončily. Nejkrásnější však je, splnit si sen.“

Trénovala jsi dlouho pod Pavlem Novákem, ten se však specializuje na tratě do maratonu. Bylo o víkendu znát, že ultraběh je jiný? V čem nejvíc?

„Ultra je jiné, na to „jen“ trénink nestačí. Potřebuješ víc, hlavu, nadšení, silnou osobnost, čas a taky hodně peněz. Nevyhráváme peníze, nemáme sponzory, přitom platíme složenky jako každý. Je jasné, že do tohohle jen tak někdo nejde. Hodně se mne lidi ptají: „A co z toho máš? Kolik si vyhrála?“ Všechno a nic. Kdo do tohohle jde, jde do toho od srdce a nakonec vyhraje. Vyhraje totiž čistý úspěch nad sebou samým.“

Dokážeš již říci, co bude dál, co se týče tvého běhání?

„Teď si to trefil – nedokáži.“ (úsměv)

Láká tě to třeba do hor? Skyrunning má taky své ultra a tvá drobná figura by tě předurčovala k dobrým výsledkům…

„Figura? Mám figuru na sky, jo? (úsměv) Podle mě mám figuru na maraton, ale ultra je láska. Skyrunning mne neláká, mám pořád málo krvinek a v kopci to je dost velká nevýhoda. Leda by to byl sešup z kopce.“ (smích)

Když se podíváš na aktuálně nejlepší české silniční ultravytrvalce, kdo má podle tebe na to převzít pozici lídra, až jednou Radek Brunner řekne, že končí?

„Já! (smích). Je otázkou, co kdo chce dokázat a jak chce běhat. A taky, kdy Radek řekne, že končí. Určitě to nebude hned a za tu dobu se může objevit kdokoli.“