Plní mi flašky, pomáhá s jídlem a mírní mé pochyby. “Jeden před tebou se sotva vleče, už ani neběží” reaguje na mé povzdechy.

S Mikem, americkým kamarádem, přijíždíme ve čtvrtek odpoledne do Kranjské Gory a vyzvedáváme si startovní čísla. V pátek dopoledne nás organizátoři převáží autobusem do Kobaridu na start. Mlčky pozoruji majestátné hory za oknem a mentálně se připravuju na závod. Zpět do Kranjské Gory to máme 177 kilometrů a nastoupáme přes osm kilometrů. Podobně drsnou stomílovku jsem běžel naposledy při UTMB v Chamonix. To bylo před čtyřmi roky, zvládnu to znovu?

Jako každý delší závod je i tento hlavně o tom, co se odehrává v hlavě. Úvod po asfaltu v historickém Kobaridu a přichází první velký krpál. Krotím se, držím si tempo, vybíhám jen mírné pasáže a hodně chodím s hůlkami.

“Stomílovka se nerozhoduje na prvních kilometrech…”

Nahoře na prvním hřebenu dávají rozkvetlé pastviny tušit, do jak nádherných zákoutí se podíváme. Běží se mi dobře, jen docela horko. V seběhu od první občerstvovačky spolupracujeme s Mikem. “Nevalíme moc rychle?” ozývá se v hlavě. Tempo hluboko pod 5 na kilák, sotva mu stačím. Dole na rovince už mi definitivně prchá. Rovné úseky na sluníčku mi nechutnají, pocitově se vleču. Pěšinka ve stínu podél Soči je lepší, když se nenechávám rozhodit koupajícími se civily.

Hned bych do vody taky skočil!

Mezi druhou a třetí občerstvovačkou na mě doléhá největší krize závodu. Nevinně houpavý úsek, malé kopečky a krátké seběhy. Stoupám po schodech kolem baráku na konci vesničky a najednou křeč do stehna.

“Jak chceš uběhnout dalších 140 kilometrů, když křečuješ už po 35?!?”

Jen o kousek dál na mě v kopci přichází slabost. Vím, že bych neměl, ale sedám si do trávy vedle cesty. Odpočívám. Po chvíli se zvedám a jdu.

“V každém delším závodu jsi měl krize. Nejdůležitější je neustále se hýbat, i když to zrovna jde pomalu. To přejde.”

Musím se hodně přemáhat, abych se dal zas do pohybu. “Nepotřebuješ pomoct?” ptá se mě borec, který mě předchází. V tomto úseku mě předbíhají i dvě nejrychlejší ženské a morálka padá.

Někdy člověku zvedne náladu maličkost. “Hodně štěstí, Honzo,” přeje mi Jiří Petr, když dobíhám na třetí občerstvovačku. Nejlepší Čech a jeden z favoritů závodu podle UTMB indexu.

“Copak?” ptám se ho.

“Dýchací problémy.”

I ti nejlepší odpadávají, podmínky jsou náročné, nakonec právě zde vzdává nejvíce závodníků.

Když odcházím, naposledy vidím Mika, právě přibíhá. Pomalu se rozbíhám, ale stále čelím pochybám. “Proč mi to dnes nesedlo? Elektrolyty z Trailpointu zobu každou hodinu. Snad fungují, když byly tak drahé. Piju pravidelně, ale nepiju málo nebo moc?” Zkušenosti z UTMB v Chamonix a strašák dehydratace.

Nakopne neoficiální občerstvovačka v menší vesnici někde dál na trati. Už z dálky slyším, jak fanoušci bouří. Děcka podél trati si chtějí plácnout, dospělí mi pomáhají doplnit flašky s vodou.

V hlavě mi utkvěl ještě jeden moment kousek dál, když mi paní u trasy nalévá čaj z hrnce, to bylo ještě za světla. Jinak se těším na noc a jak si odpočinu od horka. Šeří se, vytahuju čelovku a po skvěle značené trase mě vedou odrazky. Dehydrataci se snažím předcházet tím, že si nechávám do flašky na jedné občerstvovačce nalít slanou polévku. Paradoxně odpočívám v dlouhém stoupání na druhý nejvyšší vrchol závodu, do kterého makám s hůlkami. V zatáčkách nad sebou vidím čelovky a snažím se nezpomalovat. Po 70 kilometrech první dropbag ani neotvírám, jen si dávám teplé jídlo. S extra solí.

Hlavně neztrácet čas.

Noční trasa se mi jinak v hlavě slévá. Každou hodinu elektrolyty a co čtvrt hodiny se napít, to je moje rutina. Když na občerstvovačce zapomínám naplněnou flašku, sprintuju zpět a kilometr navíc mě nerozhodí, naopak mě motivuje rozběhnout se do mírného kopce. Technický seběh k jezeru Bled přes kořeny a kameny, v noci zde musím dávat extra pozor. Promenáda kolem Bledu s nasvíceným kostelem je jedinečný zážitek, takhle ho neznám.

“Odkud jsi?”

“Z České republiky.”

“Vítej, jsme rádi, že jsi tu,” slyším přívětivá slova na občerstvovačce i uprostřed noci.

Blíží se 120. kilometr, druhý dropbag, svítání a krpál na Stol, nejvyšší bod závodu. Nechci riskovat křeče při výměně ponožek nebo vyklepávání kamínků z bot, nakonec z dropbagu pro sichr beru jen další elektrolyty. Půl sedmá ráno a přijíždí autobus se závodníky z trasy 60 kilometrů, kteří v celou odstartují. Fandí mi, když odbíhám.

Skoro 1 800 výškových metrů budí respekt. Zpočátku to jde, když stoupáme ve stínu po celkem schůdných cestách a pomáhám si hůlkami. Předcházím borce na kratší 100kilometrové trase a turisty, to psychicky pomáhá. Stoupání se překlápí do druhé otevřené půlky a někdy je lepší lézt po kamenech bez hůlek. Kolem probíhají borci z 60 plní sil.

Poprvé si pomáhám gelem. Nad horizontem vykukuje sluníčko a já si uvědomuju, že mi dochází voda. Nepřekvapuje mě to, na Stol se nakonec drápu skoro tři hodiny a litr z povinné výbavy mi vystačí tak tak.

Následuje nejhezčí část závodu. Trasa vede po hřebenu s dalekými výhledy na všechny strany. Nedá mi to, občas se zastavím a fotím. Kolem se prohání desítky závodníků. Slova obdivu pro nás stomílovkaře, kteří makáme od pátečního poledne. Oslovují mě Češi, Slováci i další.

“Jak dlouho ještě stehna vydrží ty brutální seběhy?” probleskne mi hlavou, když seskakujeme po kamenech a přes kořeny a technický úsek ne a ne skončit. “Stíhám to do cíle pod 30 hodin? Neřeš to, hlavně doběhnout!” Na rovinatějším úseku se mi povede pár kilometrů uviset slovenského 60kaře a další borce předběhnout, to by šlo!

Mike musel odstoupit už v noci, přehřátí organismu, nesedlo mu to. Dávám na jeho slova, hecuju se a od předposlední občerstvovačky skoro jen běžím. Spolupracuju s nejrychlejší ženou ze 100, než odpadá. Úmorný rovný úsek po asfaltu do mírného kopce, musím se zabejčit a běžet. Zastavit jen na elektrolyty a zapíjení. Na poslední občerstvovačce za sebou nechávám borce s UTJA startovním číslem.

“Nemáte gely?” ptám se obsluhy. “Na, vem si,” nabízí mi ochotně borec z kratší trasy. Čeká nás poslední kopec závodu, naštěstí po asfaltu a už jen seběh do cíle.

Mike mě poslední kilometr doprovází. Stíhám to pod 28 hodin. Nemůžu tomu uvěřit, když přibíhám celkově na 5. místě, 4. mezi muži a dokonce druhý v M34–39. Za cílovou branou padám na koberec a dopíjím obě flašky, jsem vyřízenej.

Třetí Španěl doběhl před deseti minutami a pátý přibíhá jen několik minut po mě. První Slovinec vyhrál nejdelší závod za méně než 23 hodin, a co mi hlava vůbec nebere, celý závod absolvoval ve Vibram Five Fingers. Celkově druhá Britka a druhý Kanaďan mezi muži.

Jsem šťastný, že jsem českou vlajku dotáhl tak vysoko, i když moderátor v cíli moje jméno ani nedokáže vyslovit. Kdo ví, co by bylo, kdybych delší dobu věděl, že závodím s elitou…

Průběh závodu: https://live.utmb.world/…/runners/110