Sledovala jsi nedávné Mistrovství světa v atletice? Co říkáš na umístnění Moiry Stewartové, tvé kamarádky a současně i trochu soupeřky, která doběhla maraton jako sedmá Evropanka?

“Sledovala a něco to ve mě zanechalo… pohled na všechny holky na startu. Cítila jsem trochu lítosti, že tam nemůžu být také. Ale Moiry výsledek byl skvělý, podmínky rozhodně nebyly jednoduché a Moira se s nimi dobře poprala, moc ji gratuluji k výsledku. Až se mi vybavily podmínky v Dauhá či ze Sappora.”

Dostaneme se k tomu. Máš za sebou dlouhou závodní pauzu. Jak se cítíš po zdravotní stránce?

“Mám se dobře, i když je to období uvědomování si, jakým směrem se vydat, což je pro nerozhodného člověka velká výzva. Před rokem jsem podstoupila operaci kotníku a stále se dá říct, že se vracím. Kotník ještě není ve stoprocentní kondici, ale ‚kvalitní‘, nebo řekněme intenzivnější, tréninky zvládá, že by mnozí vizuálně nepoznali, že je operovaný. Ještě je potřeba postupně navýšit objem intenzity. Směr je však dobrý. Dokonce jsem si teď v rámci Lipno Sport Festivalu zaběhla terénní půlmaraton, který kotník prověřil a zvládla jsme to slušně. Pravda při seběhu, navíc v terénu, jsem ještě dost opatrná, ale bylo skvělé stát opět na startu.”

Opět jsi trávila čas přípravou v horách, opět v italském Livignu. Jela jsi tam si aktivně odpočinout, nebo naopak zkvalitnit trénink a přípravu?

“Dva týdny před Livignem jsem měla trochu pokles formy, tím pádem nálady i motivace. Je to celkem pochopitelné, tréninky i celé plány fungují ve vlnách, a jelikož jsem namísto běhu hodně plavala a jezdila na kole, skutečně se i podvědomě připravovala na nějaký triatlon. Najednou tam chybělo to vyvrcholení a tělo automaticky vyplo a řeklo stop. Livigno bylo tedy naprosto ideální pro novou přípravu. Mnozí očekávali nějaký triatlon, však i já, ale okolnosti mi to nedovolily, a tak jsem formu bohužel nechala uplout. Nicméně určitě se to zúročí v budoucnu.”

Takže spíš budování nové formy než oraz?

“Jednak úplně pasivní dovolenou neumím, a navíc mám vypozorováno, že čím více aktivit, pohybu v přírodě, sluníčka, tím více energie i lepší nálada. Livigno bylo pojaté jako regulérní soustředění, kde jsem i hodně využívala kolo a užívala si výhledů, které mě nabíjí. Až poté přišla aktivní dovolená s karavanem, řekněme trochu jiné minisoustředění v Dolomitech.”

Pár fotek z Dolomit pod tímto rozhovorem jsme si vypůjčili z tvého Facebooku… Jak nejraději odpočíváš? Vyhraje spíš aktivní odpočinek v podobě vytočení nohou na kole, nebo k němu patří i kniha či film?

“Záleží na tom, co tomu předchází. Pokud je náročný týden a jsem hodně unavená, tak klidně volnější den s knížkou či filmem, ale to se moc nestává. Většinou si raději vyjedu na kole. Pokud nejsem vyloženě vyřízená, tak jednoznačně aktivní odpočinek. Stačí mi změna sportu nebo prostředí, teď jsem třeba byla na stěně, tenise, podívat se na golf. Jakýkoliv pohyb mi prospívá, dělá dobrou náladu. Jakmile chvilku neběhám, cítím, že mi něco chybí, ale neznamená to, že nutně trénink, stačí procházka v přírodě, plavání, lehounký klus i paddleboard. Po běhu jsem hned víc fresh a plná energie a dobré nálady.”

Jak se po zranění pozměnil tvůj tréninkový plán?

“Začátky byly výrazně jiné, tak přece jen jsem ještě nemohla běhat, ale trénovat už jsem chtěla, takže i s dlahou jsem cvičila jógu, posilovala střed těla a přidala dechová cvičení. Po sundání dlahy přibylo opatrně kolo, plavání a zima byla v tomto režimu. Postupně jsem začala přidávat chůzi, chůzi do kopce, terénem až postupně i klus. Kolo i plavání dlouho přetrvávalo. Kolo je stále součástí, ale už jen jako doplněk. Přeci jen má asi větší smysl, vzhledem ke stavu kotníku, běhat intervalové a tempové tréninky, které do nohou kolem nedostanu, ale obecnou vytrvalost mohu krásně doplňovat na kole. V Praze trochu méně, ale na soustředění tvoří kolo velkou část tréninků. Nicméně uvidím, jak proběhne září, a poté si s trenérem sedneme a smysluplně naplánujeme sezonu, včetně vysokohorského soustředění, bez kterého to nelze, to vnímám, jako velmi důležité k návratu.”

V září a říjnu tě čeká pěkná řádka závodů. Jaké máš cíle?

“Těch závodů je poměrně dost a jsou velmi různorodé. Tak nějak jsem si fandila, že budu v lepší formě, kterou jsem cítila v červnu, a chtěla si celou tu cestu trošku zpestřit, osvěžit. Tak to tedy i beru a hodlám si to užít, nasávat atmosféru, sbírat zkušenosti a možná i vnímat, kam mě to táhne. Je to takový restart, po roce už toužím po závodní atmosféře. Tak teď v září rovnou ve třech disciplínách. Tuto sobotu poběžím Birell 10 km od RunCzechu. Tady jsem ještě pár týdnů zpátky pomýšlela na osobák, protože mám na desítce mizerný čas – na mě a vzhledem k času maratonu -, asi 34 minut (pozn.red.: mimo dráhu zaběhla nejlépe právě na Birell GP 2018, tehdy dala 35:42), a podle tréninků bylo reálné zlepšení, ale teď mám lehčí pokles. Nicméně to nevzdávám, pokusím se prodat, co jsem naběhala a uvidíme. Další týden je v Karlových Varech Světový pohár v triatlonu, tam to je o zážitku, osahat si do budoucna půdu.”

Bude to sice “jen” závod age groups, ale i tak. S čím do něj půjdeš?

“Pro mě je to strašně krátký a rychlý závod, ale na začátek možná ideál. Bude to na mě fofr, ale podle mě krásný. Tady mám největší strach z plavání, které šlo do ústraní a neopren teprve zařizuji, ale těším se na atmosféru. Týden nato jedu Road Classic (cyklistický závod, pozn.red.), kde jsem ambasadorem. Pojedu sice nezávodní švih, ale bude šance se nechat vyhecovat v podobě tří měřených segmentů na trase. Začátkem října ještě plánuji půlmaraton v Cardiffu, kde nemám žádný časový odhad, ale chci otestovat kotník v delší intenzitě. Dobrý čas bude jako bonus.”

Tolik možností, jak se kvalifikovat do Paříže, moc nebude. Na kdy tedy plánuješ maraton?

“Já už jsem jednou někde zmínila Berlín a ten jsem nakonec upozadila, takže bych nerada něco tvrdila s jistotou. V hlavě mám prosincový maraton ve Valencii, ale záleží, jak se to bude vyvíjet. Bylo by vhodné ho běžet, i kdyby jen jako testovací maraton i kvůli sbírání bodů do žebříčku. Po operaci jsem učila v mezinárodní škole, abych měla nějaký příjem, ale tam jsem to ukončila. To by nešlo skloubit se soustředěním v horách, které je potřeba k maximálnímu výkonu, a tak věřím, že to mělo důvod. Dělám si z toho legraci, ale jsem teď vlastně nezaměstnaný hobík s ambicemi profíka. (smích) Noooo, bude to výzva.”

Když ne Berlín, co dalšího přichází do úvahy? A jak reálně vidíš zdolání olympijského limitu, který je pro Češky s ohledem na jejich osobáky hodně drsný – 2:26:50?

“Zní to jako sci-fi, ale když se vrátím v čase, kdy jsem měla zaběhnuto čas 2:48, a tehdy vyřkla, že chci na olympiádu, to znělo možná šíleněji. Pravdou je, že cítím, že kotník je lepší a lepší, a pokud budou podmínky, využiju vysokohorské soustředění a budu mít prostor pro regeneraci, tak tomu naději dávám. Neříkám však, že to bude hned v prosinci, pokud si naplánujeme Valencii. Tam si myslím, že budu ráda, když zaběhnu nějaký rozumný čas a přesvědčím se, že to noha zvládne. Pokud bude plná koncentrace na běh, věřím že by jarní MČR mohlo být časově zajímavější – kéž by limit -, ale i body do rankingu by mohly být cestou. Jak říkám, pokud se k tomu takto postavím a budu věřit, nic není nemožné. Cítím, že už jsem na kvalifikační limit měla naběháno, a věřím, že to můžu nahodit zpátky, když tomu vše podřídím.”

A jak to vidíš se svou kariérou po Paříži? Přemýšlíš o jejím ukončení bez ohledu na to, jaký by byl výsledek, nebo to necháváš otevřené?

“Ono to je vždy taková otevřená kniha, která se píše. Něco člověk řekne, ale v průběhu se mnohé změní, stane a musí reagovat… V Livignu jsem ale zažila, jak mě totálně nabíjí neřešit tempo, jenom běžet terénem a kochat se přírodou. Nebo si vzít kolo a jet s kluky na celodenní výlet, spontánně kývnout na úplně jinou akci. Takže vlastně jo. Do dubna jsou cíle jasné – běh, protože stále věřím, ale pokud nezaběhnu, nic se neděje a jedeme dál. Triatlon? Kolo? I se chci více zaměřit na kempy a firemní workshopy, které bych ráda zdokonalovala, měnila atd. Zkrátka předávala informace dál, podporovala sny druhých. Těším se na to. Další variantou je, že se mi podaří splnit limit, poběžím v Paříži, kam pozvu celou rodinu a přátele, a společně to oslavíme. To bude krásný závěr za tím vším. Těším se na nové výzvy a zážitky, ale teď mě ten maraton ještě nepustí tím, že je tak blízko.”

Zmiňuješ kolo. Letos máš krásný nový přírůstek do tvé sportovní stáje. Jak se ti na něm jezdí a jak využíváš silniční kolo k běžeckému tréninku?

“Já jsem z něj naprosto nadšená, i z celé spolupráce s M1projectsport. Protože stejně nadšení z cyklistiky a skialpinismu jsou lidé tam. A mě skialpinismus táhne moc. Vždycky mě kolo bavilo a používala jsem ho k tréninku. Ale od doby, co mám silničku Trek Émonda, je to úplně jiný požitek z jízdy. Člověk pochopí, co dokáže udělat materiál. Mám hroznou radost, jede to snáz, můžu ji vozit všude, zpříjemňuje mi přípravu. Kolo budu i nadále využívat k tréninku, ale úměrně k běžecké přípravě. Odpolední klusy a obecnou vytrvalost ráda nahradím kolem, abych šetřila kotník. Kvalitu musím dostat do nohou běžecky.”

A kde jezdíš nejraději? Máš svá oblíbená místa nebo trasy u nás?

“Já jsem toho zase tolik neprojela. Ale třeba Mallorcu jsem díky kolu poznala úplně z jiného úhlu a byla jsem nadšená. Tak nějak tam ty kiláky naskakují samy. Kolem Livigna a Sv. Mořice, Bormia, Stelvia je to taky úžasné, hodně člověk nastoupá, ale stojí za to. U nás jsem projela Šumavu, odkud pocházím, kolem Prahy zatím Berounsko, Křivoklátsko. Teď nově Jizerky a slyšela jsem pozitivní ohlasy na Orlické hory. Mám tedy ještě dost prostoru pro poznávání.”

Jsi jednou z nejlepších vytrvalkyň v České republice, ale málokdo ví, že jsi v minulosti okusila i prostředí triatlonu. Teď plaveš, jezdíš na kole a vracíš se k běhu. Přemýšlíš tedy o triatlonové kariéře?

“Já jsem vlastně z triatlonu přešla k běhu. Můj první a zatím jediný triatlonový závod byl v den mých narozenin v Praze. Takže ano, určitě přemýšlím, ale zatím bez ambic. Po operaci jsem měla hodně naplaváno a hodně najeto na kole, ale minimum běhu, a to se teď zase mění. Takže v rámci sprint triatlonu v Karlových Varech chci hlavně nasbírat zkušenosti. Ale na mě je to rychlý, chci si to znova zkusit a osvěžit.”

Plánuješ brát triatlonovou kariéru stejně vážně jako tu běžeckou?

“Je dost pravděpodobné, že po uzavření běžecké kariéry, a zaměřím-li se na triatlon, budu chtít předvést to nejlepší. Pokud si vyberu nějaký závod, budu mít jasný cíl, dám do přípravy maximum. Alespoň v tom polovičním triatlonu, tam bych chtěla nějaký pěkný čas. A jednou si dát celý Ironman, to by byl sen, Havaj… Ovšem pokud zdraví dovolí.”

Zajímalo by mě, co považuješ za nejtěžší součást tréninku? Na jaký typ tréninku se těšíš nejméně a co ti při tom pomáhá?

“Bavíme-li se o celém komplexu, tak možná jídlo, které je u mě navázané na psychiku a mentální trénink. Koncentraci a vnitřní vyrovnanost vnímám jako hodně důležitou složku tréninku. V běžeckém tréninku mě umí potrápit dlouhé tempáče. Když mám běžet 20 až 30 km v tempu, tak z těch mám respekt. Tam mi často pomáhá hudba, pustit si nabušený playlist do uší a prostě běžet. Do 18 km mě to naopak baví, ale 20+ už je o hlavě.”

Máš svůj předzávodní rituál? Ať už den před, ráno nebo těsně před startem.

“Den před závodem mám ráda včas vyzvednuté startovní číslo, což občas spojím s klusem a rovinkami. Dokoupím a vybalím vše, co potřebuji na přípravu závodních lahví, polepím si je a naskládám, jak jdou po sobě, abych ráno jen namíchala čerstvý nápoj. Zajdeme si na brzkou večeři a pak si ráda dám horkou koupel, udělám si takovou svou chvilku s relaxační hudbou, čímž se zpřítomním a mentálně nastavím. Vyskládám veškeré oblečení, co budu ráno potřebovat a ulehám poměrně brzy do postele. Když jsem sama, někdy se odreaguju seriálem, ale častěji si do uší pustím hudbu a vizualizuju si závod. Ráno pak snídám klidně čtyři hodiny před startem, to nesmím cítit nic v žaludku. Před závodem se jdu rozklusat, opět dám hudbu do uší a většinou už přitom poznám, jestli to se mnou něco dělá, nebo ne.”

Jaký závod je tvou srdeční záležitostí?

“Jelikož to bývá spojené s top výkony, je to za mě asi Dauhá (pozn.red.: MS v atletice 2019). Hlavně teď zpětně mi dochází, co se mi tam podařilo za malý zázrak. Všechno bylo nové, vzrušující, sledovala jsem ty běžecké ikony v televizi a najednou jsem stála na letišti, jela na mistrovství světa a bylo z toho 20. místo. Neuvěřitelné! Tehdy jsem ale věděla, že ten vnitřní motor a hlava je tak silná, že to prostě doběhnu. Nevěděla jsem jak, ale možnost předčasného ukončení nepřipadala v úvahu. Nepřipustila jsem žádnou jinou možnost než doběhnout.”