A právě na Krkonošské padesátce jsem se konečně postavil na bednu. Časem 5:06, který byl zdaleka tím nejlepším, co jsem kdy na téhle trati předvedl, jsem si zajistil místo na bedně. Poprvé. Byl jsem druhý ve svojí věkové kategorii a udělalo mi to ohromnou radost. Ale hlavně mě to zas nakoplo do dalšího tréninku. Najednou mám pocit, že to všechno dává smysl.

Hned další týden jsem si střihnul tréninkově půlmaraton v rámci Jesenického maratonu. Byl jsem ještě vyčerpaný z předchozího týdne, tak jsem to příliš nehrotil, ale kupodivu se mi běželo dobře. V duchu jsem se ovšem stále děsil toho, co mělo přijít. Závodu Grania Tatr v polských Vysokých Tatrách. Ten mě čekal čtrnáct dní po Jeseníkách.

Už na papíře vypadaly parametry závodu děsivě: sedmdesátikilo­metrová trasa s převýšením přes pět tisíc metrů v horském terénu. Měl jsem z něho pořádný respekt. Navíc, když jsem si pár dnů před závodem četl propozice a zjistil jsem, že nás na trati čekají jenom tři občerstvovačky. Ale na trase byla přinejmenším tři místa, kde se to dalo v případě nouze zabalit. Tím jsem se snažil uklidnit.

Dokonce jsem byl takový hrdina, že jsem den před závodem naplánoval dvacetikilometrovou túru s rodinou přes hřeben Vysokých Tater. Takže už večer před akcí sem byl docela unavený a slušně mě bolely nohy. Asi díky tomu jsem byl i trochu nervózní a protivný, tímto se omlouvám rodině… Přesto jsem druhý den ráno vyrazil do závodu.

Obavy byly na místě. Závod Grania Tatr patřil k tomu nejtěžšímu, co jsem si letos ozkoušel. Podmínky byly šílené. Přísný časový limit, vedro k padnutí, vysokohorský terén, málo vody a jídla, prostě bezesporu ten nejhorší možný scénář. Bojoval jsem ale až do konce a z výsledků jsem pak zjistil, že nás závod dokončila jen polovina ze všech účastníků. Přitom prerekvizity tohoto závodu měly zajistit, aby se do něj dostali jen zkušení horští běžci.

A v tu chvíli mi došlo, že už na to mám. Že už jsem ve formě a můžu se klidně vydat i přes Alpy. Jasně, samo o sobě to ještě neznamená, že se mi to povede. Ale pokud byl někdy ten správný čas, kdy to zkusit, tak je to právě teď.

Následujících 14 dnů věnuji přípravám. Podpořila mě značka Dynafit, která mě na cestu vybaví veškerým běžeckým vybavením. A ze společnosti nalehko.com mi půjčili tarp, aby se neopakovala moje zkušenost se žďárákem z předchozího měsíce. Pečlivě teď procházím jednotlivé etapy celé trasy. Plánuju si jídlo, zapisuji si kilometráže studánek a potůčků a plánuju únikové trasy z vysokých kopců. A taky se hrozně těším.

Během cesty můžete mé dobrodružství sledovat na mé facebookové stránce, kam se budu snažit přidávat informace o svém postupu. Vyrážím 9. září. Držte mi palce!

Celý seriál sledujte na blogu EUrunner.eu. Vychází se souhlasem autora