Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

JAK SE BĚHÁ V...: Portugalská Braga

Dita Strachotová | 31.01.2007 | přečteno: 6938×

Když jsem se dozvěděla, že mě čeká pětitýdenní pracovní stáž v Portugalsku, vzhlížela jsem k nastávajícímu období s lehkými obavami, a to nejen z hlediska běhání. Mým domovským městem se na několik týdnů stala Braga, město nacházející se na severu země v nejzelenější a také nejdeštivější oblasti Minho.

Obávala jsem se jídelní?ku (jsem ve stravování zna?n? konzervativní, prost? „?ech jako poleno“), mé premiéry v letadle, jak to p?jde v práci a také toho, jestli se najde n?jaké p?kné míste?ko na to moje pobíhání. B?hat se dá sice všude, ale p?eci jen je mi milejší, když mi p?i b?hu netroubí do uší houka?ky a do plic neproudí výfukové plyny. 

portugalsko_cesta_lesem_tn.jpgObavy z jídla se ukázaly opodstatn?né (i když se nejednalo o chu?, ale spíš o stravovací návyky – ve?e?e o deváté a pozd?ji mi moc neprospívaly), obavy ohledn? b?hání nikoliv. 

B?žecká komunita v Portugalsku je pom?rn? silná. B?há kdekdo. Hned první den, když m? hostitelka vezla už za tmy z letišt? na ubytovnu, jsme minuly n?kolik b?žc? oble?ených p?edpisov? v reflexních bundách. To jsem ješt? netušila, že první lekci o „b?hání v Portugalsku“ dostanu ješt? ten ve?er. 

Jak se totiž ukázalo, manžel mé hostitelky ub?hl v lét? 2006 sv?j první p?lmaraton. Rozpovídal se o n?m na uvítací ve?e?i a za chvíli jsme si hezky notovali. V rychlokurzu první pomoci jsem se dozv?d?la, že b?hat mimo chodník m?že být nebezpe?né a že budu bydlet na ubytovn? kousek od parku, kam se stahují místní sportuchtiví nadšenci. A že to tam prý mohu zkusit. Vyrazila jsem tedy hned následující ráno.

Jednou z v?cí, které m? v parku pot?šily, byla cedule s p?eškrtnutým psem. Pravda, toulavý pes pravd?podobn? nepochopí, takže sem tam se n?jaký ukázal, ale lidé tento zákaz respektovali. Mezi parkovou zele? vm?stnali dv? fotbalová h?išt?, na kterých bylo neustále živo. Na zemi se stále n?kdo pokoušel o lehy-sedy, támhle n?kdo cvi?il jógu a všude kolem se mladí i sta?í honili za kulatým nesmyslem – inu, fotbal má v Portugalsku tradici. 

Hlavní kole?ko okolo parku m??ilo odhadem 800m. Pro za?átek jsem se s touto alternativou smí?ila a jala se obíhat. Ostatní obíhající (jakási organizovaná skupinka) m? vesele zdravili a v?tšinou si neodpustili n?jakou (pravd?podobn? vtipnou ?i povzbuzující) poznámku v portugalštin?, ?emuž jsem samoz?ejm? nerozum?la. 

Po mém vytrvalém kr?ení ramen a odpov?dích „I don’t understand“ pochopili, že nebudu místní. Angli?tinou ale nevládli (nebo možná necht?li). P?ibližn? po týdnu zdvo?ilého zdravení jsem byla p?ijata do skupinky (místní b?žci se asi shodli, že to s „jejich“ sportem myslím vážn?, když se potkáváme skoro každý den). 

Odehrálo se to asi tak, že mi to vybraný „š?astlivec“ p?ib?hl vysv?tlit rukama nohama. Stejným zp?sobem dorozumívání mi sd?lili, že trénují pravideln? každý den ráno krom? soboty. Taky jsme se n?jak dohodli, kdo že b?há ty maratony nebo kdo byl v ?eské republice. 

K zásadnímu zvratu v komunikaci došlo, když se na trénink kone?n? dostavil profesor jazyk? Mario. Ale ?eknu vám, byla to fuška odpovídat anglicky na všechny dotazy p?i pom?rn? svižném b?hu. Chudák Mario se asi taky p?kn? zapotil. 

M?j portugalský „team“ tvo?ili p?evážn? pánové „v nejlepších letech“ a ob?as se p?ipojily dv? maminy. Byla to veselá parta, vtipy lítaly jeden za druhým (ke konci pobytu jsem se dozv?d?la, že pokaždé, když jsem na tréninku chyb?la já a n?který z Portugalc?, tak ten byl ur?it? n?kde s tou „Czech girl“). V?tšina z nich nikdy nezávodila a b?hala jen tak pro radost. 

Každou ned?li dopoledne byl na po?adu dlouhý výb?h. Protože jsem se ale o víkendech snažila poznávat zemi, zú?astnila jsem se (bohužel) jen jednoho z nich. V p?l deváté ráno a ješt? k tomu v ned?li není v Portugalsku v ulicích ani noha. Proto m? p?ekvapilo a pot?šilo, že se v parku sešlo minimáln? 20 b?žc?. Tempo b?hu ur?oval nejpomalejší. Vládla veselá nálada a náhodní rozespalí kolemjdoucí byli vyzýváni, aby se p?idali. Krom? nohou dostaly op?t zabrat mozkové závity, protože n?kte?í p?íchozí ve mn? spat?ili jedine?nou možnost oprášit svou angli?tinu. 

Vzhledem k úžasnému po?así, p?íjemné atmosfé?e a trase vedoucí po kopcích okolo m?sta jsem si nad?lila asi nejhez?í b?žecký zážitek v Portugalsku.

Dle mých dosavadních zkušeností s b?háním doma je celková bilance podobností a rozdíl? mezi Portugalskem a ?eskem asi následující:

Podobn? jako doma jsem b?žce mojí v?kové kategorie (?ekn?me do 30 let) potkávala poskrovnu. Na druhou stranu, b?žící jedince i skupinky ?lov?k potkával neustále v jakoukoliv denní dobu. Na m?j vkus (a? nejsem žádný otužilec) to trochu p?ehán?li s oblékáním, ale b?žný Portugalec není zvyklý na naše mrazivé po?así, takže v tomto ohledu bylo asi všechno v po?ádku.

Po soumraku všichni oblékají reflexní oble?ení – souvisí to asi s faktem, že v okolí m?sta ?lov?k nenajde p?íliš p?šinek, takže musí vysta?it s chodníky a cyklostezkami podél silnic. I tak si ale m?žete zab?hat bez nep?íjemného hluku a výfukových plyn?. Sta?í si p?ivstat a ani p?i tom nemusíte zrovna krvácet – o víkendu se za?ínají první sporadické automobily objevovat tak okolo p?l deváté a mumraj za?íná ješt? o mnoho pozd?ji. Pokud máte k dispozici automobil, dá se popojet do mén? civilizovaných oblastí – moc rovinek ale na severu Portugalska nenajdete.

Co dodat? Ur?it? to, že pokud je oboustranný zájem, každá komunika?ní bariéra se dá p?ekonat. B?hání vás spojuje i s tím, komu nerozumíte ani slovo.