Maratón de Valencia: premiéra pod 2:30!

Letošní, pro nás běžce naprosto fantastická zima, mi dala velkou šanci naběhat pořádný vytrvalostní základ bez jakéhokoliv omezení, podkluzování či nachlazení. Díky fóru na vašich stránkách jsem objevil jednoho běžeckého nadšence, který inzeroval nabídku volného místa na Maratón de Valencia 18. 2. 2007. Díky PIMu bylo navíc zajištěno startovné a ubytování na tři noci zdarma. Dlouho jsem se nerozmýšlel a nabídku ke startu přijal.

Něco málo k cestě: Pro Čechy je relativně dost složitá, z Prahy nelétají přímé spoje, volili jsme nízkonákladovou leteckou společnost Praha – Barcelona a pak vlak do Valencie.

Valencie nás přivítala jasnou oblohou a 15 stupni a pro mě značně odpuzujícím uragánem. Co se týká běžeckých podmínek v tomto starobylém městečku, z toho se mi při dnešních vzpomínkách stále tají dech. Středem města vede pás 10 km dlouhého, úžasného zeleného parku. Běžecky naprostý ideál.

Uprostřed prašná cesta, podél ní vyšlapaná travnatá cestička a pás dlážděného chodníku. A to hlavní, v obou směrech jasně viditelný kilometrovník, značený po 100 m. Celou noc je park perfektně osvětlený. Ještě po 21. hodině jsme potkávali běžce obou pohlaví, všech barev a různé výkonnosti, které spojovala – ta nám známá – radost z pohybu. Je paráda sledovat dvě španělské krásky běhající s okouzlující ladností a v přiléhajícím dresíku kilometry v tempu 3:25.

Náš hotel byl i oficiálním zázemím maratonu, bylo zde umístěno maratonské expo, otevřené v pátek a v sobotu do 22 hodin. Maraton je svojí velikostí a počtem přihlášených srovnatelný s pražským. Přesto se v expu netvořily fronty, vládla skoro rodinná pohoda a klid. V sobotu od 13 do 15 hodin se konala pasta party v nedaleké tělocvičně (oficiální název byl restaurace rosíina), z našeho hotelu tam kyvadlově jezdil autobus.

Trať závodu: Již před odletem mě dost zarážel slabší traťový rekord závodu. Čas 2:13 (a něco málo přes) byl vzhledem k 26 ročníkům a pravidelné účasti našich černých vzorů dost pomalý. Při popisu mých pocitů ze závodu jasně vysvětlím důvod. Start byl stanoven na neděli 18. 2. 2007 v 9 hodin. Na parkoviště obchodního centra byly přistaveny tři náklaďáky pro převoz osobních věcí, a to podle startovních čísel běžců, jichž se na startu sešlo cca 3 000 (minimum cizinců).

V expu totiž každý dostal tašku určenou k převozu osobních věcí do cíle závodu (všichni známe ze závodu). Oproti Praze opět nulová tlačenice. Fixou si každý sám (případně pořadatel) vyznačil na tašku startovní číslo a následně ji ladně vhodil do přiděleného auta. Většina účastníků tak činila v klidném tempu i 5 minut před startem. Pak jsme se začali řadit na start, k němuž byla vyčleněna hlavní dvouproudová silnice, nikterak přehnaně široká.

Rád bych svým osobním názorem lehce zkritizoval většinu nás českých běžců (sám jsem takový v mládí byl). Ve Valencii nebyl stanoven žádný koridor startu podle výšky startovního čísla, tedy podle výkonnosti. Prostě a jednoduše se každý soudný závodník zařadil podle svých reálných sil. Pořadatelem přidělený pace maker začal na 3h, poté 3:30, 4h, nikdo ale ani nepomyslel na to, že by mohl přecenit svou výkonnost, a necpal se směrem ke startovní čáře.

Díky tomu nebyl vyčleněný koridor pro pozvané, ti lehce doklusali 2 minuty před startem. Po startovním výstřelu masa běžců plynule a beze stresu postupovala vpřed. Tuto naprosto jednoduchou metodu by mohli použít i pražští pořadatelé. Věřte nám, my se polepšíme a nebudeme se přeceňovat!

A můj výkon? Začal jsem trochu rychleji, než jsem předpokládal. 1. km za 3:15 a bylo jasné, kam se zařadím. Vpředu desetičlenná skupinka převážně „černejch chrťáků“, ti dali první kilometr za 2:55, pak díra, a já společně se třema španělákama. Na maratonu je krásná stálost tempa, závod se rozjel a já práskal kilometry v rozmezí 3:25 – 3:30. Vlastně se po trase probíhá celá Valencia, typicky městský běh, dlouhé ulice se střídají s krátkými, spousta zatáček, převážně rovina (dvakrát se běželo v tunelu s malým převýšením).

Občas se běžci kříží, tak jsem jen sledoval, jak týpek s cedulkou 3h (tu držel celou dobu vztyčenou k nebi) za sebou táhne skupinky, no spíš balík tak 50 lidí. Atmosféra nic moc. Jen po startu byl v jednom úseku špalír řvoucích lidí (místní bere hlavně fotbal a ten den hrála ve Valencii Barca, tak asi doma ladili hlasivky). První skupinka to bouchala se stálostí po 3:08, pak na 10. km z ní odletělo pár chrtů, moje čtyřčlenná grupa šla však stále konstantně po 3:30 a pomalu se vlekla směrem k cíli.

Co se týká občerstvovaček, na 5., 10. a 15. km byla jen voda, zato v praktických 0.2 l lahvičkách, po 10. km byla na 12,5. km, 17. 5 km atd. i houbička namočená do vody, od 20. km přibyl i ionťák powerade, z jídla jen pomeranče. Vzhledem k teplotě 13° C a zatažené obloze to bylo naprosto dostačující (alespoň pro mě). Až do půlmaratónu – v podání naší skupinky za 1:13:10 – se nic převratného neměnilo, pak však na 22. km začal mým dvěma spolubojovníkům zesilovat dech a bylo jasné, že bude následovat jejich rychlý odlet.

Ten přišel na 25. km: zůstal jsem jen já a poslední španělák. Začal na mě něco pokřikovat, asi o tempu. Bohužel ve španělštině, tak jsem jen kýval a pevně se zavěsil za jeho záda. Až do 30. km za 1:44:30 jsme kiláky stále práskali po 3:30 a až na 35. km jsem pomalu začal zjišťovat, o čem maraton vlastně je. Tam se jasně lomí ti úspěšní a průměrní.

Já byl jasně vcucnut do toho průměru. Na 37. km jsem najednou mrknul na stopky a už neviděl 3:30, ale 3:44, a navíc jsem konečně pochopil, proč se tu neběhají rychlé časy (elita kolem 2:10). Na 36. km se totiž naběhlo na cestu podél moře a naplno se projevil vítr. Na 37. km se objevil park a prašná cesta se stala mojí jednou společnicí.

Přede mnou a za mnou nikdo, jen pár lidiček si vyřvávalo hlasivky a můj pochod se tím proměnil alespoň částečně v běh. Tak jsem to dobojoval až ke stadionu, kde byla skvělá atmosféra, které si mohl každý naplno užít na posledních 200 metrech při náběhu do cíle. Já jsem se těm lidičkám až moc oddal a nějak přestal koukat na hodinky, a čas pod 2:29 se tak rozplynul.

Celkově:

Co dodat na závěr? Byl to můj první maraton, ověřil jsem živě, že co se vypráví o 35. km, není jen mýtus, užil si pohodu závodu v zahraničí a získal další motivaci do běžecké praxe.

Vyrovnanost běžců (210, převážně Španělů!!! v rozmezí 2:50–3:00) je až neuvěřitelná.

Všem vám přeji, ať máte z běhu hlavně radost. Ta se vždy po pár týdnech či měsících dostaví. Vytrvalostní běh na naší (té většinové nečerné) úrovni není o talentu, ale o vůli a soustavnosti v tréninku. Nebojte, nemusíte běhat nějaká speciální tempa, tempové rychlosti, abyste dosáhli času 3 hodin. V poklidu stačí jen obecná vytrvalost a odhodlání splnit si tento sen.

Další můj sen? Ten se snad promění ve skutečnost 1. 4. 2007 na půlmaratonu v Berlíně: 22 tisíc lidiček na startu, rychlá trať. A ten sen? Milion diváků podél trati (a snad si i při závodě užiju pohled na tělo největší ženské favoritky Benity Johnson).

Tomáš Ondráček