No řekněte sami: jak je možné, že ačkoliv tato země dokázala v minulosti vychovat desítky atletů světové úrovně, počínaje legendárním Zátopkem, přes Kratochvílovou, Železného a konče Špotákovou, národ holduje dál fotbalu, hokeji a pivu?

K tomu, aby se některý sport stal národním, přitom jinde stačí poměrně málo. Často pouhé vítězství podpořené charismatem vítěze, po kterém následuje zrod masového zájmu lidí o dané odvětví. Jenže u nás to, jak se zdá, neplatí. V čem je problém? Málo vítězů? Málo charismatických vítězů? Nebo něco úplně jiného?

Najít odpověď na podobnou otázku by asi bylo na kompletní sociologickou studii. Ať by dopadla jakkoli, nad jejím výsledkem bychom se ale stejně typicky česky hádali, jedni by ji brali jako dogma a další naopak zpochybňovali.

Faktem ale je, že běžecké pole v této zemi není příliš široké. Stačí objet pár závodů a člověk v podstatě potkává tytéž obličeje doplněné vždy o vzorek regionální běžecké populace. Pokud má možnost srovnání se zahraničím, kde se setkává s úplně jiným obrazem, zákonitě tak dřív nebo později dojde k otázce: Proč?

Zkusme to srovnat třeba se sousedním Německem. Prvním rozdílem, na který člověk narazí, je rozdíl v přístupu. V Česku je běh sport. Závodíme. Tedy ne že by Němci nezávodili. Samozřejmě že závodí. Ale zde jsou běžecké podniky zároveň považovány za společenskou událost. Běhá se zde pro charitu, běhá se zde, protože se vyhecují navzájem kantoři z jedné a druhé školy, kdo je lepší, běhá se proto, aby se ve vesnici něco dělo, anebo jen tak pro radost. Osobáky řeší jen úzké jádro závodníků. Zbytek víc zajímá koláč a společné posezení u piva v cíli.

Společenské roli sportu je zde podřízeno i členění věkových kategorií. Například u nás je běžná kategorie muži do čtyřiceti let. Pokud tak někdo začne běhat v pětatřiceti a není talent od boha či matky přírody, nemá mezi nabušenými dvacetiletými atlety šanci. Startovní pole se tak poměrně jasně profiluje na závodníky a ty ostatní.

Germán, vědom si společenské role sportu, sází na jinou strategii. Snaží se přilákat co nejvíce lidí. A zároveň se snaží i o to, aby tito lidé přišli i příště. Takže kategorie běžně naseká po pěti letech. Šance začínajícího hobíka tak prudce rostou a místo čtyřicátého místa v kategorii má najednou šanci na čtvrté, třetí, druhé…

Ono to má ale i svá úskalí. Jedna věc je zvýšit šanci takového začínajícího nebo příležitostného běžce na umístění a druhá jeho přežití na trati. Mrtvý hobík není pro pořadatele přínosem. Spíš naopak. Pořadatel se tak snaží takového běžce udržet na trati při životě. Například pokud je teplo, přidají se okamžitě občerstvovačky. Závodníkům stačí po pěti kilometrech a ti ostatní staví na každém třetím. Ono totiž je něco jiného být na trati hodinu a něco jiného dvě. Posílení občerstvovaček přitom stojí pár litrů vody navíc a dva lidi. Za spokojenost účastníků celkem minimální cena.

V cíli je pak, i na vesnických závodech, připravené obrovské množství občerstvení. Jen ojediněle se tak člověk stane svědkem v Česku běžné situace, že poslední dobíhající se už musí v cíli obejít bez občerstvení, v drastických případech, jako bylo letošní MČR v půlmaratonu, dokonce i bez vody.

Nadstavbou pak jsou různé místní lahůdky jako bezplatné masáže v cíli, o které se často starají buď sponzorsky místní firmy „od fochu“, nebo různé oborové školy. Nějaké to pivečko, grilované klobásky, dort z místní cukrárny… Obvykle už za svoje, ale v dostatečném objemu.

To vše vede k tomu, že na podobné běhy chodí v Německu, i v dost bizarních místech, nečekaně hodně lidí. A vrací se. A zakládají běžecké kluby v kdejaké vesnici. A když ne čistě běžecké, tak staví své týmy aspoň místní hasiči, fotbalisté, cyklisté, učitelé a zažil jsem už i závodící jeptišky. Ti všichni se těší na běh, na ty lidi kolem, i na to, jak si nakonec dají společně to pivo.

Častým argumentem českých pořadatelů, proč nejde něco podobného i u nás, je slovo peníze. Nejsou. Nebo jsou, ale je jich málo. Tolik cen? Kde bychom na to vzali? Jenže, jak ukazují zkušenosti od sousedů, ono je to většinou naopak. Ono totiž, když je dobrá trasa a dobrý servis, přijde dost lidí. Když přijde dost lidí, je to dostatečný argument pro místní firmy, aby daly nějaké peníze nebo věcné ceny. Dost lidí rovná se reklama. Málo lidí rovná se vyhozené peníze.

Na druhé straně je problém i v přístupu řady českých obchodníků. Němečtí Händleři jsou si vědomi, že funkční tričko, které dávají jako cenu v hodnotě 20 euro, má ve skutečnosti ani ne poloviční nákupku. A když ho doplní slevovým šekem na pět euro nebo deset procent při nákupu dvou věcí, vítěz, který si u nich koupí další trička, jim to „darované“ vlastně stejně zaplatí. A co je pro začínajícího hobíka lepší stimulace, aby běhal dál, než to, že vyhrál?

Jenže v Česku má, proti sousednímu Německu, šanci na vítězství a ocenění mnohem nižší. Jednak v důsledku jiného členění kategorií a pak také proto, že čeští obchodníci mají často marže několikanásobně vyšší než jejich kolegové za hranicemi. A ochotu přijít v zájmu dlouhodobé strategie byť jen o část z nich naopak výrazně menší. Zdůvodňují to, mimo jiné, i malými obraty. Málo běžců v Česku, malý obrat, vysoká cena. Hodně běžců v Německu, velký obrat, cena nižší. A začarovaný kruh se točí dál…

Obecně v oblasti marketingu a komunikace lze mezi českými a německými závody najít řadu rozdílů. Samozřejmě PIM je na podobné úrovni jako maraton v Berlíně. Ale u menších podniků je tento rozdíl propastný. O závodu na bavorské vesnici se totiž dočtete ve všech okolních novinách, vysílají to místní televize i rádia. O českém závodu se dost často nedočtete nikde.

Příčiny jsou dvě. První je postoj médií. Co nepřesahuje rámec města či okresu, je, viděno optikou českého mediálního byznysu, dost nezajímavé. Tuto mezeru by mohly vyplnit regionální Deníky. Ty jsou ale často personálně poddimenzované a navíc jen velmi nerady otisknou třeba článek o tom, jak místní řezník podpořil závod.

Argument českých novinářů je: „Když chce reklamu, ať si ji zaplatí.“ Jenže on si ji obvykle nezaplatí a dost často už nedá nic ani příště. Němec, vědom si toho, že když se řezníkovi nepoděkuje, řezník bude dál, noviny také, ale příště už nebude závod, protože řezník nic nedá, tam to poděkování s klidem otiskne a řezník je většinou povolnější ho příště doplnit i o placenou reklamu. Na druhou stranu, občas to Němci s těmi poděkováními naopak přehání, což je pro změnu na úkor čtenářů. Inu, jiný kraj…

Příčinou druhou je obecná mediální negramotnost českých pořadatelů. Pokud by si totiž přečetli byť tu nejzákladnější příručku základů žurnalistiky, začali by s novináři pracovat úplně jinak. Naučili by se stylizovat tiskové zprávy odpovídajícím způsobem, vyhnuli by se současnému nudnému: „Bylo nebylo…,“ kde se člověk dozví pointu až na konci. Naučili by se rozlišovat, co je pro média podstatné a co naopak. A třeba by i dokázali využívat některých slabin médií, které se nazývají třeba uzávěrka, okurková sezóna, výše nákladu v daný den a podobně.

Podobných rozdílů by se dala najít celá řada. Hraje v nich roli větší lokální patriotismus u lidí na západ od nás, hraje v nich roli tradice ve smyslu: „Praděda byl hasič a já proto taky hasím,“ nebo větší ochota ke kooperaci. U nás pořádají atletické podniky většinou atleti, v Německu na nich spolupracují i další organizace ve městě s tím, že příště pak pomáhají zase naopak běžci hasičům s jejich Bierfestem, nebo střeleckému spolku se slavností.

Ostatně spolupráce je na české straně obecně horší, a to nejen mezi různými spolky, ale i mezi běžci samotnými. Zatímco atletických nebo běžeckých oddílů je tady proti Německu pět a půl, závodů máme několikanásobně víc. Výsledek? Termíny se tlučou navzájem, nebo jdou jeden za druhým jak na běžícím pásu. Tady pak běží padesát lidí, tam čtyřicet, někdy i třicet. Místo toho, aby se pořadatelé domluvili na jediném velkém podniku, který bude divácky, sportovně, mediálně i sponzorsky zajímavý, zařezávají se často navzájem. Inu, asi taky jiný kraj…

A tak by se dalo pokračovat asi hodně dlouho. Nic z toho výše uvedeného neznamená, že v Německu je všechno ideální a tamní závody jsou, proti těm českým, úplně dokonalé. I za hranicemi lze najít výborné, dobré, horší nebo hodně mizerné podniky z hlediska organizace. A stejně tak lze v Česku najít vynikající závody. Nic z toho, co bylo výše napsáno, není dogma. Přesto už jen letmé porovnání přístupu pořadatelů na obou stranách hranic je důvodem k vážnému zamyšlení. Minimálně nad tím, proč v německé vesnici běhá víc lidí než v českém městě. Anebo rovnou nad tím, proč není Česko běžeckou velmocí…