Můj příspěvek do diskuze o českých běžcích možná vyloudí úsměv na tváři čtenářů a doufám, že i shovívavost při tvrzení, že to myslím smrtelně vážně. Ano, výsledky nejlepších Čechů jsou na první pohled průměrné, i když bych chtěl tady a teď vyzvednout výkony Honzy Kreisingera s širokým výkonnostním záběrem.
Odkaz na článek

tesim sa ze tu vysiel tento clanok :) uz som miestami zvazoval ze napisem do diskusii k ostatnym pesimistickym clankom o CR/SR bezeckej spicke nieco v tom zmysle, ze namiesto horekovania ako je tato spicka nap*cu, by bolo fajn napisat nieco radsej v tom zmysle ktory iny bezci su povedzme jeden-dva kroky za zahranicnou elitou a s dostatocnou pozornostou sa maju sancu dotiahnut. Lebo myslim ze tito bezci si zasluzia ovela viac nasej pozornosti, a mali by sme byt jednym z tych ktory im nejakym sposobom vytvoria ich „pocit slavy“. A to urcite nevytvorime tak, ze ked sem jeden z takychto bezcov zavita uvidi kopu pesimismu (nepriamo) na ich osobu. Ked sem zavitaju, mali by tu vidiet pravy opak, a to clanky o tom aky su ku*va dobry :)

>> mephysto, 07. 04. 2011 20:39:19

Když jsme u vytváření pocitu slávy, hodně by jim pomohla přítomnost na webu formou blogu jako má dao na ultra.cipi.cz nebo vzhledem k jejich mládí aspoň na tom přiblblým facebooku. Má někdo z nich něco?

Pavle,

Moc díky za tvůj článek, který přišel v pravý okamžik a je elixírem na pesimisticky laděnou tóninu všech předchozích kritiků. Jsem rád, že někdo dokáže otevřít oči svým pozitivním a soudným přístupem a má navíc pochopení pro současné problémy, protože je sám prožívá a není tím pádem tak trochu mimo realitu. Záležitosti je potřeba vidět globálně – ne pouze jednostranně, tzn. v našem případě průměrná výkonnost = to ani nestojí za řeč a je jednodušší to zkritizovat než hledat pomyslnou cestu. Ještě jednou děkuji a sám věřím v lepší běžecké zítřky třeba i svých potomků a mnohých dalších, kteří se pohybují v okruhu rozumných a pro atletiku správným směrem zapálených lidí.

Článek a reakce které sem četl a je v nich, že čeští vytrtvalci neběhají tak jak kdysi, že vytrvalecký sport upadá apod. mě mrzí právě kvůli dvou zmiňovaných lidí v tomto článku a myslím si, že to nejsou jenom ti dva, ale že jich je o něco víc akorát nepodávají až tak vynikajicí výsledky. Ale co není může někdy být.

Myslím, že jsme opravdu svědky toho, že se věci mění k lepšímu. Ono běžecké podhoubí expanduje nebývalou silou. Je to zřejmé jak na návštěvnosti serveru behy.cz, tak na účasti běžců na domácích závodech (nejen PIM). Jen si vybavuji, že před asi 5–7 lety na závodech Letního brněnského běžeckého poháru bylo 60–90 běžců, zatímco předloni již s přehledem kolem 200 a loni standardně kolem 250. Když si tak běžím po Brně a střihnu to přes Lužánky, potkám tam za tu malou chvilku haldu běžců, rovněž tak na cyklostezce kolem Svratky nebo u soutoku řek. To před 5 lety opravdu nebylo. Odhaduji to jako více než 150% nárůst… Nevyhodnocuji, zda jsou to špičkoví běžci či zda mají na olympijský limit…

Změnilo se tím pádem klíma – již je mezi lidmi méně častý názor, že běhat je blbost…

Tiez sa mi pacil tento clanok a potvrdzujem, ze podobny trend, aj ked nie az tak badatelny je aj v SR. Rozhodne sa nesmie pausalizovat vykonnosti vsetkych. Ano, spicka nie je tak siroka, ako pred 30timi rokmi, ale aj to bude. Tych vynimocne dobrych treba pochvalit a vyzdvihnut. Bezecky boom nam prinesie mnoho talentov v buducnosti, len nesmieme tuto sancu premrhat. Deti dnesnych nadsencov-rekreantov za par rokov nebudu pozerat na beh, ako podivinsky sport a pride im celkom normalne si dat trenky, ci teplaky a vybehnut do lesa, ci na drahu. Mam doma dva malicke priklady: Moje dve male dcery by len stale pretekali, „ako mama a tato“ :) A vo vsetkom, od behu po ceste od rodicov, az po trojkolkovanie, ci kolobezkovanie.

>> running-observer, 08. 04. 2011 11:18:12

Potvrzuji Sváťova slova. I já si v Brně všímám mnohem větši koncentrace běžců. A dokonce i v rodném Žďáře tu a tam někoho běhat potkám. A co se týče fora, velmi dlouhou dobu jsem byl ze Žďáru a okolí jediný, kdo se tu veřejně pohyboval. Teď už jsme dva :). Čili v ZR je nárůst o 100% 

Myslím, že kondiční a vrcholoví běžci jsou dva úplně jiné světy, které se vzájemně ovlivňují jen hodně málo. Od toho, že teď běhá hodně lidí v lesích a parcích (což samozřejmě je příjemná skutečnost), bych si vůbec nesliboval, že to podpoří vznik nových vrcholových vytrvalců (navíc teď je v módě tzv. crossfit, který jde proti „nadměrnému“ běhání, a třeba se dostane i k nám a počet běžců zas sníží). Budoucí vrcholový běžec nevznikne běháním v parku, ale zápisem ve (většinou) nízkém věku do atletického oddílu. Kde mají lepší vytrvalce, v západní Evropě, kde běhá hodně kondičních běžců, nebo v Rusku, kde jich je málo?

Abych nebyl jenom negativní a třeba na poslední chvíli ještě zastavil čtenáře, aby mi přidělil mínus. Rostoucí počet (kondičních) běžců považuju za mnohem příjemnější fakt než kvalitu vrcholových běžců, takže ve skutečnosti jsem se současným stavem celkem spokojen. To tvrdím i jako fanoušek české atletiky. Jenže jako fanoušek atletiky si myslím, že největší podporu by měly mít klasické české běžecké disciplíny 400/800m. V těchhle bězích jsme měli v minulosti hodně úspěchů, máme i v současnosti (Hejnová, Rosolová, Holuša, Masná) a nejspíš právě v nich budeme mít i nějaké úspěchy v budoucnosti. Vsadil bych se, že v příštích patnácti dvaceti letech nebudeme mít ani jednoho běžce světové úrovně na 10km-maraton, ale věřím, že se dočkáme medailí z mistrovství světa nebo Olympiády na 800m.

Pro srovnání: Když jsem začínal v roce 2005 běhat, tak na Kbelské desítce doběhlo 105 běžců. Pamatuji si to proto, že jsem byl 101. s časem asi 55 min., a za mnou byly ješte 4. Letos doběhlo 623.

Nepřekvapuje mne že tenhle článek napsal právě Pavel. Měl jsem to štěstí ho spoznat počas jednoho běžeckého weekendu na Moravě a tento článek je přesně v souladu s jeho přátelskou a optimistickou povahou.

Ahoj, ráda bych zmínila jednu hravou disciplínu, pro kterou nemusíte vyrůstat od počátku jako běžci, nemusíte mít postavu štíhlých Keňanů, můžete s ní klidně začínat až po dvacítce, a využití všestrannosti z různých disciplín od lyžování přes míčovky až po víceboje vám může být jen ku prospěchu. Ano, chci mluvit o bězích do vrchu. V současnosti se v této disciplíně běhá už oficiální ME a MS pod EAA a IAAF, takže běhy do vrchu mají stejný status jako třeba ME/MS v krosu či MS v půlmaratonu. Co se týká tělesných předpokladů pro různé běžecké disciplíny, v časopise Atletika v nedávné době vyšlo několik studií na toto téma a potvrdily to, co i laik tuší: že v Čechách máme talenty pro technické disciplíny a z běhů především na překážkové běhy a střední tratě, zatímco na běhy od pěti kilometrů po maraton jsou prostě lépe disponovaní východoafričané. Mimochodem, zajímalo by mě, zda Keňská či Etiopská sportovní média řeší tristní výsledky svých diskařů, oštěpařů, či sprinterů a skokanů. Články v Atletice bohužel nezmiňovaly vytrvalostní disciplínu, ke které máme velmi dobré předpoklady, a to běhy do vrchu. Ultramaratonci potom možná doplní i něco za sebe.

Naběhala jsem toho dost po evropských silničních závodech i po závodech do vrchu, abych mohla srovnávat. Když jsem se s Keňankami bavila na silničních závodech o tréninku, vyplynulo z toho, že prakticky odtrénují to, co my, jenže ony z toho běhají ten půlmaraton za 1:10 a my za 1:20. Jenže když občas náhodou nějaká východoafričanka zavítá na nějaký alpský kopec, situace se obrátí. Dám-li za příklad legendární horský závod Sierre-Zinal se čtyřicetiletou tradicí a parametry 32km, převýšení +2000m /-900m, tak tam v historických statistikách nejlepších časů u mužů v první stovce figurují jen asi dva nebo tři Afričané, a v ženách dvě Afričanky, přičemž třeba čas té nejlepší, Tsige Worku, která několik let patřila k favoritkám velkých silničních běhů v celé Evropě, je víc než pět minut za výkony třeba Míši Mertové nebo mými, a dokonce dvacet minut za výkony bílých běžkyň vrchařské světové extratřídy, Anky Pichrtové, Angely Mudge, nebo Angéline Jolie-Flückiger. Jinak v tabulkách závodu figurují bílí běžci a Indiáni z amerického kontinetu. Na ME a MS běhají ženy trati o délce kolem 8–9km a muži většinou 12–14km, přičemž průměrné tempo bývá kolem 6–7minut/km, u extrémních závodů typu Grintovec či Skaala je průměrné tempo u elitních žen kolem 10 min/km! Je tedy jasné, že pro vrchařku není až tak rozhodující, zda zvládá na rovině tempo 3:30 nebo 3:50, jako spíš to, jestli umí běhat do vrchu a zvládá přechody mezi různými typy terénu. Přirovnala bych to k rozdílu mezi horským kolem a silničním. Na silničním kole nevyjedete prudký kopec v terénu. Když po létě v kopcích přijdete na silnici, připadáte si, jako když jedete v autě na trojku po dálnici. Že korelace mezi silničními běhy a vrchy nemusí být tak veliká, jak se zdá, uvedu na příkladech z vlastní zkušenosti: V roce 2007 jsem na trati v Ovronnaz, která byla hodně silová a připomínala spíše sjezdové lyžování než běh, zaběhla 10.místo, svoje nejlepší umístění na MS. Týden na to jsem se zoufale vytrápila na půlmaratonu u Greifensee skoro za 1:25. Problém nebyl v hrubé fyzičce ani v únavě, ale ve speciálním tempu, a já si vážně přála na trati pořádnou sjezdovku. Přitom ten rok na jaře jsem zaběhla tři půlmaratony pod 1:20. V sezóně 2009 jsem se rozhodla specializovat na kopce, jarní sezónu silničních běhů jsem téměř vynechala, a ladila rovnou na vrchy. Ač jsem svoji nejlepší desítku ten rok běžela 37:13 a půlmaraton ani neběžela, celou vrchařskou sezonu od května do října jsem si v kopcích dělala osobáky zhruba o dvě minuty proti době, kdy jsem na jaře běhala půlmaratony za nebo pod 1:20 a desítky kolem 36. Po těchto zkušenostech mě upřímně naštve, když zaběhnu kolem 10.místa na ME nebo do dvacítky na MS do vrchu, a někdo tam nahoře mě chce hodnotit podle toho, za kolik mám nebo nemám běžený půlmaraton nebo maraton, nebo za kolik dva týdny po MS zaběhnu Běchovice.

Podíváme-li se do historie nedávno minulé, tak musím připomenout (a na tomto webu to tuším po celou dobu jeho existence nezaznělo, a omluvou může být jen to, že se web začal rozvíjet masívně až v roce 2008), že v sezónách 2005–2007 přivezlo české vrchařské družstvo žen šest týmových medailí ze šesti ME a MS po sobě. Za úspěchem samozřejmě stály především individuální výkony Anky Pichrtové, která v té době získala několik medailí, včetně těch nejcennějších. Na druhou stranu, do družstva bodují tři běžkyně, takže je jasné, že k jedné vynikající potřebujete ještě aspoň dvě nadprůměrné. V sezónách 2005 a 6 byla po Ance českou dvojkou a obrovsky spolehlivou tahounkou týmu Irena Šádková, nepostradatelně bodovaly pro tým střídavě také Táňa Metelková, Pavla Schorná Matyášová a Pavla Havlová. No a já měla tu zatracenou kliku, že jsem se k tomu nachomýtla pětkrát. Když tým ve třech sezónách přivezl dohromady dvě bronzové a čtyři stříbrné, ptali se nás běžečtí kamarádi, kdy konečně už nám tam to zlato spadne. A tak jsme zbrojily na ME 2008 v Harmer­sbachu. Bylo to ME nahoru/dolů, což měla být teoreticky nejsnazší šance k úspěchu, a plánovaly jsme být pokud možno všechny v první desítce. Jenže situace se vyvinula jinak. Anka se zranila při pádu, když jí někdo přišlápl nohu na kvalifikačním maratonu. Pavla Matyášová běhala ten rok ve výborné formě a mohla se vejít do první desítky, ale v týdnu před závodem dostala zánět průdušek, a ME nedoběhla. Já jsem na jaře přišla o šest týdnů tréninku kvůli zranění, a to samozřejmě nejde dohnat. Irena měla také zdravotní problémy, Táňa čekala přírůstek do rodiny, zkrátka z bývalých tvůrkyň medailových úspěchů nebyla v použitelném stavu a optimální formě k dispozici jediná. V týmu tak musela zaskočit jinak především výborná běžkyně na rovině Ivča Sekyrová, a novicka Hela Poborská. Obě zaběhly své maximum, Ivana se dokonce vešla do první patnáctky, ale týmová medaile se samozřejmě v tomto stavu udělat nedala. Tak trošku by člověk řekl, že uslyšíme chlácholivé hlasy, no co se dá dělat, holky, dáte to dohromady příští rok. Místo toho jsme si vyslechly, že jsme tam jely na výlet, že neumíme trénovat, atd. Od té doby se střídavě vždycky některá z nás zmátořila a kolem té desítky zaběhla, bohužel se to nepovedlo třem lidem najednou. Pokud se sejdeme zdravé a v optimální formě, klidně to tam ještě může spadnout. Připomínám, že podmínky k tomu máme takové, jaké si vytvoříme, od běhání při práci, přes částečné úvazky, běhání na mateřské dovolené, až po „profi“ běhání, kdy si reprezentační přípravu financujete z výher na různých bězích od stýpla až po maraton. Jedním dechem dodám, že moje tříleté období „profi“ běhání bylo nejlepším obdobím v mém životě, mohla jsem cestovat, kam bych se nikdy nepodívala, a živit se tím, co mě maximálně bavilo. Důvodem k tomu, že jsem skončila, nebylo ani zranění, ani nechuť, ani to, že bych ten byznys neuměla aspoň trochu dělat, ale smůla, že jsem v období deregulace nájemného zůstala sama ve velkém bytě, a musela mít dva příjmy, abych uživila sebe a byt, a třetím zaměstnáním bylo řešit, jak se z toho bytu dostat. Momentálně oslavuju výměnu bytu a začínám zase trénovat:) Jestli nestihnu ME, tak MS doufám určitě! Abych nemluvila jenom o ženách, tak kluci junioři přivezli bronz ze Zélandu 2005, Jakub Bajza zaběhl předloni 4. +6.místo, holkám juniorkám předloni chyběl na ME i MS k medaili kousek. Ve Svatoňovicích mohli i kluci bojovat o medaili, kdyby tehdy byl zdravý Rob Krupička. Ten už ostatně jednu medaili má, a k jedné týmové přispěl. Ať mě někdo z kluků doplní nebo opraví, nemám teď sílu hledat ve statistikách. V dobách před zhruba deseti lety sbírali opakovaně medaile junioři, včetně té zlaté z MS ve Svatoňovicích 1997. Mnozí z medailových aktérů stále běhají, jenom potřebujeme nové přírůstky! V sezónách, kdy tým žen vozil medaile, se na kvalifikaci scházelo kolem 7–8 kvalitních účastnic, a kvalifikace bývaly už malým ME/MS…když jsem se pak v sezónách 2008–9 kvalifikovala do týmu, i když jsem běžela po zranění, nebo nemusela běžet naplno, bylo mi jasné, že je něco špatně…Myslím, že tu v Čechách běhá spousta bývalých hráčů míčovek, lyžařů, apod., kterým je kolem 20–30, byli kdysi velmi dobří ve svém sportu, a mohli by být ještě hodně dobrými běžci, kdyby měli motivaci a viděli, že je cesta. Říkám, že na rozdíl od limitů na dráze či silnici, reprezentace do vrchu je dosažitelná daleko širšímu okruhu lidí, alpské závody do vrchu jsou dobrou kombinací dovolené a finančního přilepšení, a není problém objíždět i silniční běhy v Evropě, když se dá dohromady skupina s autem. Obrovskou práci pro české běžce odvedl třeba manažer Paedr. Bohdan Müller, který stále ještě jezdí, ale klidně se dá dát dohromady nová skupina, a klidně si to mohou organizovat běžci sami…Ano, je demotivující, dobíhat za deseti Keňany, na druhou stranu organizátoři běhů už také africký příliv omezují, a někteří rádi vezmou i bílé běžce s o trochu horšími osobáky…Uznávám, že v kategorii mužů je situace hodně těžká a konkurence obrovská, na druhou stranu za kategorii žen potvrdím, že tam se zvlášť v těch vrších uplatnit dá. Určitě mi přijde přínosnější strávit pár let po studiích cestováním po závodech, než mytím nádobí někde v pizzerii v Americe, nebo kucháním ryb na plovoucí rybí továrně…

Já prostě vím, že v těch vrších jsou ještě obrovské nevyužité možnosti. Byla jsem na devíti ME a MS, a když se bavím s borci z vrchařských velmocí jako jsou Itálie, Británie, Francie, Slovinsko, USA, tak oni nás stále za elitu považují, a stále se nás bojí. Bylo by škoda o tu pozici přijít.

Jeden kamarád mi věnoval fotku z ME v Malých Svatoňovicích. Je tam ten malý travnatý kopeček asi 1 km před cílem. V té době s Irenou ještě zuby nehty držíme pozici na zlato. Lezeme do kopce, zaťaté zuby, ohnutá záda, hlavy málem až u kolen. A za námi je Italka, má hlavu vzhůru, a v očích jí jiskří odhodlání nás předběhnout. Možná kdybych se tehdy donutila zvednout hlavu a pohlédnout do očí lidem kolem trati, možná bych v sobě našla ještě kousek síly a odhodlání. Ten souboj o zlato jsme prohrály o kousek. A v Ovronnaz s Američankami o ještě menší kousek. Jako spoludržitelky jedné bronzové a čtyř stříbrných týmových medailí se mě vůbec nemusíte ptát, co bych si ještě přála. Ale taky vím, že člověk míní, a osud mění. A vím, že ani při nejlepší vůli už u toho být nemusím. Ale ráda bych tu energii a ty zkušenosti předala dál. A doufám, že to někdo z nás donese do cíle. A prvním cílem může být třeba kopec za barákem. Nakonec, já jsem nejdřív jednu sezónu vyhrála Pražské kopce. Další sezónu Český pohár do vrchu. Další rok přišla ta reprezentace a závody Grand Prix. Bez těch malých kopců nelze vylézt na ty velké, a na cestě mezi nimi musíte taky sestoupit do údolí, aby to příště bylo ještě víc nahoru:)

>> Iva Milesová, 09. 04. 2011 22:21:48

…„zajímalo by mě, zda Keňská či Etiopská sportovní média řeší tristní výsledky svých diskařů, oštěpařů, či sprinterů a skokanů.“… PŘESNĚ!+1

>> Iva Milesová, 09. 04. 2011 22:21:48

Ivo, fakt pěkná reakce na článek „na objednávku behej.com“ :) Jen se obávám, že pokud v čele běhu do vrchu budou podobní „bafuňáři“ jako Bruno Gozellino a budou z běhů do vrchu dělat jen trochu těžší krosy (především u varianty nahoru-dolů), nebude dělat Afričanům velké potíže válcovat nás jako na silnici. Ostatně v mužích to již platí (viz MS v Madessimu 2009). Oni zaostávají technicky, tedy nejsou zatím schopni velké konkurence v těžkých a technických bězích. Pokud se běží po loukách jako v Itálii, mají navrch. Naštěstí na MS na dlouhou vzdálenost a především na Sky běhy nemá ta klika kolem Gozellina vliv.

Jasně, že jsem si všimla, že v posledních letech na MS do vrchu v mužských kategoriích patřili mezi nejúspěšnější Eritrejci a Uganďané. A třeba i Turci. A co má být, to máme kvůli tomu na to MS přestat jezdit? To máme přestat usilovat o účast na MS ve fotbalu kvůli tomu, že tam hraje Brazílie, Argentina, Holandsko, Německo, Itálie, Španělsko? To máme přestat jezdit na MS v hokeji kvůli tomu, aby nás náhodou neporazili Rusové, Kanaďané, Američané, Finové, Švédové, a třeba i Švýcaři? Jistě, pokud se běháním živím, potřebuji občas vyhrát i nějaký závod, kde vydělám peníze a moc se nenadřu. Ale vrcholem sezóny je pro mě závod, kde běží třeba šedesát sedmdesát reprezentantek z několika desítek zemí, a když se mezi nimi umístím vpředu, vím, že jsem dobrá, ne když vyhraju běh pro kamarády v Krčáku. A úspěch na MS mi naopak otevře dveře na jiné závody, kdežto vyhraný kros v Krčáku nikoho nedojme. Já obdivuji hokejisty za jejich loňské vítězství na MS, když už to nikdo nečekal. Já obdivuji basketbalistky, že vybojovaly na domácí půdě loni stříbro na MS (a kdyby se v první minutě nezranila Jana Veselá, která tyto klíčové zápasy umí zahrát, troufám si říci, že Češky mohly hrát s Američankami ještě vyrovnanější zápas). Pokud jde o ty Eritrejce a Uganďany na MS v běhu do vrchu, podívejme se na to, za jakých podmínek se jejich úspěchy rodí. Jestli se nepletu, jde o armádní týmy, oni trénují na povel, a tolik, kolik snesou. Neuspěješ na MS? Tak půjdeš bojovat se samopalem, a nejspíš ti někdo ustřelí hlavu. Podmínky v zemi asi vykresluje to, že na MS do Švýcarska přijeli Eritrejci s celými rodinami, a už tam zůstali. Jejich motivace je tedy podstatně vyšší, než motivace našich kluků, z nichž většina chodí běhat po práci. Když se na to podíváme z úplně opačné strany, mohli by naši kluci nadávat, že Eritrejci a Uganďané jsou armádní zaměstnanci, a že nemají na práci nic jiného než trénink. Stejně jako by mohli nadávat na nesrovnatelné podmínky našich Dukláků nebo sportovců v policejním resortu. Můžeme nadávat….a nebo si to vyběhnout taky. Pokud podmínkou pro zařazení do střediska je přivézt třetí místo z vrcholné soutěže v běhu do vrchu…no tak mohu investovat pár měsíců tréninku, pár desítek tisíc, abych pokryla svoje životní náklady, než se mi investice začne vracet…a ty peníze si mohu vyběhnout. A pokud jsem taková padavka, že se o to ani nepokusím, nebo nemám dost vůle, rozumu, tréninkových znalostí, a talentu, a doběhnu hluboko v poli poražených, tak je úplně správné, že ty peníze nedostanu já, ale dostane je oštěpař nebo čtvrtkař, který se do toho finále na ME nebo MS dostal! Ostatně, ona většina těch zaměstnanců Dukly nebo Policie si taky musela ty podmínky nejdříve vybojovat, a pokud neudělají to finále, tak o ten plat zase přijdou, a to je taky důvod, proč v tom finále většina z nich nakonec je! Ano, je to trochu ironické, že když byste ty podmínky potřebovali na rozjezd, tak je nedostanete, a dostanete je až tehdy, když už by vás díky úspěchům uživily prize money a třeba i peníze od sponzorů. Ale tak to prostě je. Nakonec, ať chcete začít s jakýmkoli byznysem, musíte nejdřív hodně dřít a hodně investovat, než se to začne vracet, a většina podnikatelských záměrů je daleko náročnějších na realizaci, než rozjezd atletické kariéry. A tady by si teprve hodně lidí mohlo naříkat na podmínky. Jeden zdědí fungující obchod po rodičích, a druhý má začínat od píky, a ten nejdůležitější první milion vydělat prodejem párků v rohlíku? A co teprve lidi, kteří od rodičů nedostali studium a bydlení, pracují za deset tisíc u kasy nebo jako bezpečáci, těch deset tisíc dají za pronájem garsonky, a musejí si přibrat dalších dvacet hodin, aby se mohli také najíst a obléci, a případně dalších dvacet hodin, aby si taky mohli ušetřit něco bokem, pokud jim vůbec někdo ty přesčasy zaplatí? Tuhle situaci jsem loni tak trochu zažila, a kdybych nepřestala věřit, že se mi z toho podaří dostat, a že budu moci zase začít běhat, nechtěla bych už žít. A viděla jsem kolem sebe lidi, kterým bylo mnohem hůř, a jejich situace byla daleko bezvýchodnější. U nás ve vrátnici jsem potkala holku v mém věku, milá, hodná, akorát už neměla zuby. Sloužila osmačtyřiceti­hodinové šichty, a když v práci usnula, vyhodili ji, a musela zaplatit pokutu! Takže si mi běžci nenaříkejme na podmínky, pokud totiž máme vůbec čas a peníze na to, jet o víkendu na závod, nejsme na tom tak špatně! Pokud jde o úspěch na mezinárodní úrovni, sám nepřijde, na to je třeba brát to jako práci, a trénovat! Nakonec, když Češky loni slavily medaili z MS v basketbalu, bylo to proto, že na to společně několik měsíců trénovaly, a každá musela přinést nějakou osobní oběť, a úspěchu maximálně věřit. Když Rob Krupička zaběhl před pár lety maraton za 2:17, bylo to proto, že se na všechno ostatní vykašlal, a trénoval i třikrát denně. Anka na medaile z vrchů a na limit v maratonu trénovala v Coloradu, a jejím denním režimem byl běh – jídlo –běh –spánek. Když jsem zaběhla svůj osobák na půlmaraton pod 1:16, bylo to proto, že jsem předtím byla na Mísečkách a trénovala od rána do večera. Chcete to dělat, a dáváte tomu všechno? Pak uspějete. A pokud tomu všechno nedáváte, přestaňte naříkat, že nejste vepředu. Tenhle odstavec není míněn na Sama a Anku, ti vědí moc dobře, co je třeba tomu dávat, spíš těm, kteří nemají odvahu, přijet třeba na tu vrchařskou kvalifikaci, nebo třeba zkoušet zaběhnout každou sezónu osobák na silnici. Jednu sezónu vylítnou, pak kvůli špatnému tréninku stagnují, a tím pro ně snahy skončí. Pokud jde o tu trať v Madesimu/Cam­podolcinu, mně se líbila. Vrchařská mi přišla dost, i když já bych samozřejmě byla i pro daleko větší „prasárnu.“ V tomhle bych nadávala spíš na ten Harmersbach. Jednak to byl spíš kros, ale hlavně byla část trati neregulérní, protože se tam rozhodně nevešli dva běžci vedle sebe. Takže kilometr a půl před cílem jste finišovali, abyste se dostali v co nejlepším pořadí na stezičku v lese, pak jste nasadili široké lokty a klusali dalších 700 metrů ve vláčku, a po výběhu z lesa jste mohli finišovat závěrečnou osmistovku. Trať v Bulharsku jsem neviděla, tak ji nebudu hodnotit. Ona je ale situace podobná i v ME a MS v krosu. Mnozí techničtí krosaři by přivítali více bahna, překážek, těžšího terénu. Je způsob, jak to běžci mohou změnit? Za průšvih WMRA považuju to, že ani po roce a půl nedokázali z oficiálních výsledků vymazat hříšnici Desco, provinilou krevním dopingem. Ale pokud mám běhy do vrchu ráda, nepřestanu je běhat jenom kvůli politice, které stejně nerozumím. A pokud jde o vítězku, která toho dosáhla dopingem, jestli ještě na ty vrchy přijede, stejně s ní nikdo nepromluví, v lepším případě. Ona může sama vyrůst jen tehdy, když to přizná a uzná. Pokud jde o Skyrunning a MS v dlouhém horském běhu, určitě je třeba je propagovat a motivovat lidi k tomu, aby to zkusili, a pokud možno tam postavit český tým. Ale jen málokterý běžec je schopen zvládnout optimálně jak pětihodinové Sky běhy, tak čtyřicetiminutový běh nahoru-dolů. Jenom jsem chtěla říct, abychom ty klasické běhy do vrchu nevzdávali jen proto, kdo je tam ve vedení, nebo kvůli tomu, že nepostaví dost kopcovitou trať.

>> Iva Milesová, 12. 04. 2011 13:43:54

Ahoj Ivo Možná i proto, že jsem byl o poznání stručnější ve svém komentáři, než ty, nejsem si jistý, jestli jsi zcela správně pochopila, že má reakce na tebe byla pozitivní :) Jasně, že neříkám, aby se rezignovalo na účast na MS. Jen je zde určitý rozdíl právě v tom, že na rozdíl od tebou zmiňovaného fotbalu nemá „hřiště“ pro závody v běhu do vrchu vždy podobné parametry. I na té silnici je vliv tratě na výsledek podstatně menší než právě u vrchů. Ty přece Ivo víš, že se Anka o ledacos v Evropské komisi běhů do vrchu pokoušela, ale právě onen mnou již zmiňovaný Bruno Gozellino možná i z jakési uražené ješitnosti to oklikou přes své pozice ve WMRA a kontakty na IAAF shodil se stolu i přes souhlas ostatních členů Evropské komise. Ano, máš pravdu, že Afričané mají i jiné motivy být na špičce ve sportu než jen ten sport jako takový. Přece i v Madessimu nebyl na vyhlášení celý vítězný tým. Ti chybějící byli již za hranicí ve Švýcarsku :) A abych si ještě jednou rýpnul, tak za tím průšvihem, kdy Desco nebyla diskvalifikovaná po prokázání dopingu z prvního místa na MS v Madessimu, stojí samozřejmě opět Bruno. Teď si nemohu uvědomit, kde jsem to četl nebo slyšel, ale Desco již konečně dostala distanc. Neuspěla snad u odvolacího soudu, ke kterému se obrátila. Jestli již musela vrátit medaili a jestli ji dostaly další v pořadí, to fakt nevím. A ještě jednou, nejsem pro to, cokoli vzdávat, jen si myslím, že zase není úplně nutné se smířit s tím, že ve vedení WMRA je člověk, který o bězích do vrchu neví zhola nic a ještě prosazuje své často zcestné názory “přes mrtvoly“. Nedělám si iluze, že je v našich silách toho moc změnit, ale jen sklopit hlavu a mlčet také asi není to pravé, že ?