Anglický Thanet – ostrůvek běžecké jistoty
Thanet – výběžek v jihovýchodní Anglii severně od Doveru, kdysi ostrov. Pro Římany vcelku nevýznamné místo poblíž klíčového přístavu Rutupiae. Výletníkům nabízí písečné pláže a procházky nad bílými útesy, pro studenty angličtiny znamená školy a jazykové kurzy.
Pro mě je Thanet (podle lidových výkladů z řeckého thanatos – smrt) místem každoročního běžeckého znovuzrození.
Moje trasy začínají a končí v Broadstairs, v nejklidnějším a asi nejmalebnějším ze zdejších přímořských měst. Bydlím jen pár desítek metrů od moře, v ulici, která vede až těsně k útesům. Svítá. Budí mě racci, snažící se svým skřehotáním přehlušit mořský příboj. Vybíhám do Ramsgate, přístavu vzdáleného asi 5 km. Je první den mého dvoutýdenního pobytu. Vychází slunce, je téměř bezvětří.
Chodník nechávám tentokrát bez povšimnutí. Vzorně sestřihaný trávník nad útesy při pobřeží je pro mě neodolatelným lákadlem. Na okraji Broadstairs přechází pažit v úpravný park. Zdravím se tu s korpulentní dámou doprovázenou dvěma retrievery. Okamžitě ji poznávám. Na stejném místě v parku jsme se totiž brzo ráno potkávali i vloni a před třemi lety. Namlouvám si, že i ona poznala mě. Mám radost. Cítím, že vše je, jak má být. Jsem zase doma.
Pokračuji do přístavu a odtud dál po West Cliff Promenade za město až k majáku přestavěnému na hotel. Vracím se zpět do Broadstairs kolem pubu s vyhlídkou na moře a už vím, kde večer zasyčí první letošní Spitfire: nejmilejší z místních piv. Při návratu míjím několik běžců. Tipuji, který z nich ladí formu před nedělním Flora Marathonem v Londýně.
Když paní domácí popisuji při snídani svou trasu, dozvídám se, že si ji už přede mnou oblíbil Karel Marx. Paní domu neunikne mé zklamání, a proto okamžitě jmenuje další zdejší slavné chodce: Charlese Dickense a princeznu Alexandru. Ta v roce 1908 držela v Londýně palce Dorandu Pietrimu! Vybraná společnost pro ranní běh, pomyslím si s úlevou.
Ideální běžecké počasí trvá i v následujících dnech. Vytyčuji novou, tentokrát delší trať. Protože mě v Anglii fascinují volně přístupné cesty a chodníky mezi soukromými pozemky ve městě i mimo ně – tzv. public footpaths, rozhoduji se vést část trasy právě po nich. Vybíhám od pobřeží a záhy se napojuji na Cinder Path vedoucí k nádraží a kolem sportovního areálu až k St. Peter's Church. Míjím kostel. Chodník vede rozlehlým, pro středoevropské oko poněkud zanedbaným hřbitovem až na samý okraj města. Běžím po St. Peter's Footpath, odvěké spojnici mezi Broadstairs a Margate, po cestě, která se táhne mezi poli už od 12. století, a blahořečím domorodcům, že nikdy nepojali myšlenku rozorat meze. Sotva jim stačím v mysli poděkovat, mám po pravé ruce větrný mlýn Draper's Mill a ocitám se před St. John's Church v Margate.
Město není tak úpravné a někdejší oblíbený výletní cíl Londýňanů má už patrně své nejlepší dny za sebou. Bez povšimnutí nechávám panelák přímo u pláže a herny s hracími automaty tamtéž a vzpomenu si, co jsem jednou nad Spitfirem vyslechl v Broadstairs: „Nejkrásnější pohled na Margate je zdálky.“ Zpáteční cesta kolem pobřeží vedená zčásti pod útesy a zčásti nad nimi je však naopak úchvatným zážitkem zblízka. S větrem v zádech se vracím zpět. Mám za sebou jedinečných 22 km.
Po několika dnech nutkavě toužím po dlouhém běhu. Rozhoduji se opustit na pár hodin Thanet. Navštívím římskou pevnost v Richborough (Rutupiae) a stylově poobědvám sýr mezi plátky měkkého chleba v Sandwichi. Do Doveru, kam stále podél pobřeží pokračuje dobře značená cyklostezka, už však doběhnout nestihnu. Snad příště, až budu zase jednou doma.
Ondřej Prokop