Spravedlivý maratonský bůh

Má letošní p?íprava byla velice krátká. Rozum velel, že v?bec nemohu pomýšlet na výkon, srovnatelný s minulými lety. Pak p?išel den D, hodina H, vte?ina V. Nízké ?íslo a v?asný p?íchod mi poskytly luxus b?hu od samého za?átku. Žádné pochodování, žádná tla?enice, žádné zmatené kli?kování.

P?ed startem se ve stínu budov držel p?íjemný chládek a tak ?lov?k snadno potla?il varování, že p?edpov?? vyhrožuje vedrem. Na pozvolné oh?ívání jsem reagoval stejn? hloup? jako ta známá žába v hrnci, tedy nijak. Ani první mezi?as m? nevaroval. Teprve na druhém mi kdesi vzadu za?al hlodat malý ?ervík, že nasazené tempo je moc rychlé.

Jenomže poslouchejte ve startovní euforii n?jaké ?ervíky. Na to se mi b?želo až moc dob?e. Teprve na desátém kilometru jsem zchladil hlavu a zkrotil tempo na to správné, jaké bylo v p?vodním plánu. Jenomže p?vodní plán nevzal v úvahu stoupající teplotu.

Na dvacátém kilometru pohodový ?as a já si naivn? za?ínal myslet, že stejná idylka vydrží až do cíle. V té chvíli si maratonský b?h vzal do ruky kalkula?ku a zjistil, že má investice už je vy?erpaná. B?žec za mnou mi lehce brnkl do paty a já, naprosto nep?ipravený na n?co podobného, jsem se rozplácl v prachu p?esn? mezi asfaltem a obrubníkem chodníku.

Na rozlou?enou mi m?j dobrodinec poradil, a? rychle vstanu. P?idal a zmizel n?kde vp?edu. Vstávám, kolena a dlan? pálí, ale skrz ?ernou špínu nevidím krev. Po necelých dvou kilometrech stavím u sanitky a nechávám si vy?istit rány. Vrstva prachu zap?sobila jako polštá?. Kolena jako zázrakem celá, jen dlan? trochu od?ené, ale po dlaních zatím b?žet nehodlám.

Zdržení u sanitky sice nebylo nijak hrozné, ale pohoda a pravidelný rytmus jsou najednou v nenávratnu. Ob?erstvova?ky už neprobíhám. Stavím a musím se pak stále víc nutit k novému rozb?hnutí. Na p?tat?icátém kilometru m? ne?eká žádná ze?, ale už od t?icátého se brodím bahnem. Nejd?ív je ho jen pár centimetr?, pak po kotníky, pak snad až do p?li lýtek.

Pou?ka o tom, že každá vte?ina ušet?ená na za?átku, se na konci projeví dvojnásob, platí beze zbytku. Jen základ, ze kterého jsem m?l vycházet, musím trochu poopravit. U nemocnice Na Františku nám zatarasí cestu sanitka, ze které práv? vykládají b?žkyni, pro kterou závod skon?il o n?co d?ív.

Netrvalo to ani p?l minuty, ale naložená nosítka nezafungovala zrovna motiva?n?. Nohy se mi po té nucené pauze n?jak necht?jí rozeb?hnout… Nakonec je ješt? p?emluvím. Cíl už je hrozn? blízko. Nebyla to ale poslední pauza. Na rohu Pa?ížské stánek Staropramenu. Jestli je to pivo doopravdy bez alkoholu, do cíle už se n?jak domotám.

Šanci na slušný ?as už jsem stejn? promarnil. Póza pro fotografa, spouš? cvakne a já se m?žu napít. Chu?ové pohárky jsou ale úpln? zpitom?lé iontovými nápoji, solí, vodou a banány. Jeden lok sta?í a zbytek vylévám do kanálu. To vid?t m?j kamarád piva?, už se mnou do smrti smr?oucí nepromluví.

A je tu poslední rovinka. Pro? tu Pa?ížskou museli stav?t tak dlouhou? Divák?m p?edvádím zpomalený záznam finiše, ale je to jen takové divadélko. V té chvíli je mi už úpln? jedno, jestli si o n?jaké to místo polepším nebo pohorším. Pak kone?n? cíl. M?j druhý nejhorší ?as. Nohy už nemusí b?žet, ale t?lo ví, že je ?as inventury. Úleva sice p?ijde, ale ne bezprost?edn?. Te? se ozývají natlu?ená kolena, spálený krk, t?žce zkoušený žaludek.

Sedím nap?l zhroucený na lavi?ce v šatn? a v duchu se ptám: „Maratonský bože, má to mé b?hání v?bec n?jaký smysl? Mé zkušenosti by zaplnily tlustý sešit. K ?emu mi ale jsou, když se jimi nedokážu ?ídit? Má to cenu? Nem?l bych toho už kone?n? nechat?“

Nikdy p?edtím se mi neozval, ale tentokrát, když cítil, že by jeho stádo mohlo ztratit ove?ku, mi poprvé odpov?d?l: „B?hej dál, pot?ebuji t?, b?háš sice hrozn?, ale zato jsi skv?lý odstrašující p?íklad.“

Nap?esrok, vydrží-li zdraví, jdu do toho znovu.

Mirek Kratochvíl