>> milos75, 18. 07. 2014 17:26:39

Výbornej dotaz, mám podobnou zkušenost, ale taky žádný vysvětlení :(.

>> PaKo, 18. 07. 2014 21:45:40

Těžko ti odpoví běžec, který běhá pořád.

>> milan, 18. 07. 2014 22:33:34

video

>> filipoinzagi, 18. 07. 2014 08:58:00

>> Láďa S., 18. 07. 2014 12:41:21

Asi to nebude znít upřímně, ale pravda je, že je skoro jedno jestli má někdo osobák na 1/2 M 1:19 nebo 1:35, pokud nemáme na špičku. Já běhám 1/2 M tréninkově 1:40–1:45 a je to vždycky dřina a chce to mít naběháno. Nedávno jsem byl na třídním srazu. Čas na desítku nikoho nezajímá o 1/2 M již většina spolužáků přehled má, protože kdekdo zkusil z různých důvodů to zaběhnout(vyhe­cování, příklady kolegů v práci atd.). Můj čas, ale stejně tak by to bylo s časem okolo 1:30 vůbec nedokázali pochopit. Samozřejmě neběhám kvůli obdivu ostatních, píšu to jen proto, že pokusy o vylepšení děláte skutečně jen pro svůj dobrý pocit a motivaci. Že běhat umíte, už jste dokázali. Je pravda, že já už asi 1/2 M nepoběžím, nemám motivaci, protože lépe než o pár desítek sekund už ho nezaběhnu. Možná někdy budu dělat někomu vodiče, to nevylučuji.

>> Petr Kaňovský, 18. 07. 2014 08:39:08 Teď jsi nás dostal. Přesně tohle je trénink ,kde jsme objevili ten zázračný intervalový trénink 20×400m, který by mě během několika let měl dostat na úroveň černých sprinterů. 

Obecně se mi zdá, že spousta lidí bere ten běh příliš vážně na to, z jakých důvodů a s jakými časy běhají. Hlavně do chvíle, než poprvé zjistí, že to přes bolest nejde. Nejsmutnější na tom je, že málokdo se dokáže dostat přes svoje ego a přiznat si, že ta moje představa, že „mě se ta bolest netýká, já to zvládnu i s ní“ je naprosto mylná. A jakmile si člověk uvědomí, že se ho bolest týká, už je většinou pozdě a čeká ho půl rok, ne-li dýl léčení :-/

Jak tady někdo už asi rok zpátky psal (nebyl to náhodou rudo?) – většina lidí začne běhat a nejde to. Pak to pomalu začne jít. Třeba jen 3km denně. Po pár týdnech začne jít i 5km denně. Po dvou měsísích se zdá, že jde 10km denně, a po dalších 2 mesících plných nadávání na tu bolest a siláckého zatínání zubů přijde naříkání v ordinaci ortopeda. U strašné spousty lidí (včetně sebe) jsem postřehl, že začínají běhat s tím, že jsou nezničitelní, že „oni na to prostě mají“ a že bolest je něco, do čeho je třeba se naplno opřít. Jenže hlavou zeď neprorazíš. Běhání, pokud si člověk nedává aspoň trochu pozor může člověku spíše mnohem víc uškodit, než pomoct.

Petr K. má nahoře podle mě naprostou pravdu, pro hobíky (a je hodně běžců, kteří mají ze začátku problém si uvědomit, že jsou opravdu jen hobík a ne nějaký hyperregenerující superman) běhání s bolestí prostě není. A taková ta nepříjemná, vtíravá, nerozhýbatelná, pravidelně se vracející bolest v okostici, achilovce, boku nebo bederní páteři je nejlepší indikátor, že dělám něco, co bych neměl.

>> Eirrikr, 21. 07. 2014 11:31:48

Já bych místo bolest psal „chronická bolest způsobená během“. Dále by mělo být řečeno, že jenom běh a protahování pro sedavého pracovníka nestačí. Jestli chci věnovat sportu třeba šest hodin týdně, tak pokud bude třeba, budu dvě cvičit trup, kompenzační cviky atd. tedy k dělám něco, co bych neměl bych přidal nedělám, co bych měl. Místo kilometry se zabývat hodinami věnovanými pohybu (tenhle web to moc nepodporuje, že?).

Ale bolest do sportu občas patří (třeba ve stylu „vyšlapu to a nesesednu“ – neznáme to všichni?)

>> Eirrikr, 21. 07. 2014 11:31:48 Já už jsem někde výše psal, že důležité je poznat jakou diagnozu lze rozběhat, rozcvičit a kde je nutná pauza. Můžu zodpovědně říci, že k tomu stačí naběhat asi 3000 km, po silnici i v terénu + závody v maximálním tempu. Pak už běžec zná svoje tělo a ví, kde si dávat pozor. Klasický případ neškodné bolesti je natažený sval, jakmile to jsou klouby, achilovka, je zle. Bederní páteř konkrétně se mi podařilo rozcvičit. Je to způsobeno buď špatným držením těla, nebo špatným stylem běhu. Vhodné jsou rotační cviky atd. >> pam65, 21. 07. 2014 19:00:37 Já si také myslím, že bolest do sportu patří. Když poběžím 1/2 M nebo M, přece nebudu vyklusávat a jakmile poběžím rychle, tak svalová únava, jak tomu tady říkají, mě druhý den bude bolet, že skoro nebudu moci chodit, než to rozhýbu. Každý má své pojetí, ale běžet závod jako trénink by mě nebavilo, pokud to třeba z hecu nepoběžím s kamarády, nebo jako vodič.

>> pam65, 21. 07. 2014 19:00:37

Ano, dokonale jste mě doplnil, nebo spíše opravil. Jistě, pokud to člověk bere vážně a k běhání plave, hodně chodí nebo nejlépe kompenzačně cvičí (a přitom ví, co dělá), tak se zranění může bát daleko méně než někdo, kdo prostě po osmi hodinách v kanclu nebo ve škole každý večer na hodinu vyběhne a myslí si, že to je vše, co potřebuje k tomu, aby bylo jeho tělo ok a že to tělu k přizpůsobení se na pohyb stačí. Jenže to je zase to. Většina lidí si prostě do začátku řekne „Já to nepotřebuju, mě nic takového potkat nemůže.“ nebo „Já na takové blbosti nemám čas, mám jen hodinu denně a nutně potřebuju natrénovat na ten závod.“ A jsme zase u jádra pudla.

Hodně zajímavý pohled má na tohle Petr Vabroušek. Často ve svých článcích/rozho­vorech tvrdí, že v tréninku (tím spíš u hobíků) není třeba jít vždycky na krev a lepší je dát trochu méně běhu a část úsilí rozdělit mezi jiné aktivity (kolo, plavání, cvičení…), přičemž je většinou lepší spíše odpočívat, než tupě dřít. Často to myslí spíše v kontextu vlastní osoby s tím, že každou druhou neděli jezdí IM, ale několikrát to mířil i jako radu hobíkům.

>> bouřňák, 21. 07. 2014 21:43:40

Ano, to jistě. Ale já mluvil hlavně o hobících-začátečnících, kteří nemají naběháno téměř nic. Právě ti dělají v přístupu ke zranění chyby nejčastěji – viz článek paní nahoře. A takových na netu najdete stovky. Samozřejmě, čím víc člověk sportuje, tím lépe zná své tělo a ví, co je dobré nebo ne. A nemusí to nutně zjistit jen díky naběhaným kilometrům. Já se třeba díky asi deseti létům v tenise naučil rozpoznat malé nepodstatné bolístky od něčeho, co už má smysl nějak řešit. Jenže strašná spousta lidí bohužel začíná běhat ze situace, kdy nesportovala X let a takoví se daleko rychleji odrovnají, než se naučí zranění rozpoznávat…

Na závěr – URČITÝ druh bolesti patří do sportu beze sporu. O to vlastně ve finiši jde. Nikdo nepoběží půl maraton nebo maraton s tím, že ho nic nebude bolet, tím spíše hobík. Jenže to je jednorázová bolest, kterou člověk očekává a reaguje na ni odpočinkem, sníženou aktivitou v dalších dnech. Nemusí to být nutně svaly, žejo. Kolikrát se stane, že si člověk trochu přetáhne kyčel, koleno, chodidlo a do dvou dní se to spraví, bez jakýchkoli následků. To je něco jiného. Myslím si, že bolest, kterou nahoře myslel Petr K. je taková, která se objevuje ne při jednorázovém velkém zatížení nebo pokusu o překonání se, ale při každodenním opakování aktivity (tedy při tréninku) a neustálým, nezměněným opakováním daného pohybu se zhoršuje. To je to, o čem mluvím.

>> Eirrikr, 21. 07. 2014 22:18:46

Já bych se bál i jednorázové bolesti, zejména pak nerovnoměrné, která by se objevila v průběhu závodu, zejména pokud by pak mělo ještě následovat spoustu kilometrů. Ale záleží na přístupu.

Pamatuji, jak jsem běžel první maraton z poměrně nízké kilometráže a navíc zcela bez tréninkových dlouhých běhů, nejdelší běh měl asi 25 km, navíc „potají“, protože se tenkrát o mě celkem báli mí příbuzní. Hlavním cílem bylo uběhnout maraton ve zdraví, tedy tak, abych byl po jeho doběhnutí zcela bez bolestí a byl schopen normálně chodit a fungovat, a tomu jsem i přizpůsobil strategii, takže jsem běžel o dost pomaleji, než bylo nutné, cíl se ale podařil a i první maraton jsem zvládl bez bolestí, podobně i další maratony, včetně všech tří pod 3h a několika těsně nad 3h.

Ono je otázkou, jestli je pro výkonnost lepší jít až do bolesti a pak třeba měsíc netrénovat, či jít jen submaximálně a hned poté být schopen normálně trénovat, přip. závodit. Dokud budu věřit, že má výkonnost dále poroste, tak vždy zvolím druhý přístup, který se mi mnohokrát osvědčil. Výkony, které bych tenkrát dal s největším sebezapřením a rizikem, jsem následně o pár měsíců později dal zcela v pohodě. Má cesta je sice pomalejší, ale bezpečnější a dlouhodobější. Do mého modelu „běh jako životní styl“ se bolest nehodí, a proto se jí budu snažit maximálně vyhýbat. Věřím přitom, že je to to nejlepší, co mohu pro své tělo i pro svou budoucí závodní výkonnost udělat.

Plně ale respektuji, že někteří máte jiné priority a jiné cíle, a proto není třeba nějak příliš s mými názory polemizovat. Já vím své, zejména pak proto, že si pamatuji na více lidí, kteří běhali maratony kolem 4h jako já, avšak kteří se snažili vývoj dle mého názoru až příliš urychlit. Z této skupiny jsem se pod 3h dostal jen já, a to asi i proto, že jsem respektoval své tělo a zvolil opatrnější přístup, ale samozřejmě jsem mohl mít i lepší dispozice.

>> bouřňák, 21. 07. 2014 21:43:40

Filipe, velmi Ti fandím a jsem zvědav na další vývoj Tvé závodní výkonnosti. Každopádně jsem zvědav, jak budeš psát třeba za rok, když běháš „teprve“ tři čtvrtě roku a vlastně ani ty 3 tisíce km ještě naběhány nemáš, nebo už ano?

>> bouřňák, 19. 07. 2014 00:13:14

Máte představu o aktuálních úrovních AR, TR, ST, TV a OV? Kterou složku tím tréninkem 20×400m vlastně rozvíjíte?

>> milan, 17. 07. 2014 16:45:03 Jak píše opakovaně Rudo:„Neblbněte, vždyť jsou tady lidi.“

Milane, co Svejkovo jest to Svejkovo zustane, ja jenom cituji klasika

>> Eirrikr, 21. 07. 2014 11:31:48 roky jsme behal pres bolest, jo obcanka nebo diplom jeste neznamena rozum a pak jsem roky nemoh behat vubec a nedkdy ani chodit kdyz achilovka vytaha kostni dren z paty ven a vono to pak cleel okalcifikuje tak teorie behani pres bolest vypada pekne pitome

>> Petr Kaňovský, 21. 07. 2014 23:28:27 3000 km mám. Asi 2 roky jsem běhal kromě zimy 60–100 km měsíčně, ale deník jsem si v té době nepsal. Trénink 10×400 m se hodně používá v tréninkových plánech na 10 km v knize Běhání od Grady Tvrzník, Soumar. Autoři jsou pracovníky Vědeckého servisního pracoviště tělesné výchovy a sportu CASRI. Trénink 20×400 má svoji logiku. Pokud mám jenom 3 měsíce a potřebuji zrychlit, je to podle mě účinnější, než Tvoje metoda běhání 1 maximálního běhu (např.5 km) souvisle. Proto se přece intervalový trénink běhá. Samozřejmě to nenahradí metody Mulisáka, který jde od základu, ale to je na několik let a ty já nemám. Lehce si spočítáš, kam se rychlostně dostanu, pokud běhám 20×400 za 1:20(400m). Je pravda, že jsem chtěl ještě rychleji, ale na to už nemám. Pak logicky navazují tréninky 16×800 m směrem k maratonu. Tam se ukáže, zda 20×400 m mělo význam, protože 800 m bych měl běhat někde 2:45, což bylo dříve sci-fi. Zároveň se budou běhat interval 4×2 km, 3×4km atd. Tam se uvidí, jestli vydržím 2 intervalové tréninky týdně. Podstata je v tom, že obejdu několikaletou přípravu zlepšování 3 km, 5 km, 10 km a pokusím se v závodě běžet rychle. Nemusí se to podařit, ale jsem jenom hobík, tak přece o nic nejde. Takže odpověď na původní otázku je jasná 20×400 m mě má naučit vyšším rychlostem i větší odolnosti proti laktátu. Skutečně se mi podařilo objevit některé chyby: nízká kadence, potřeba většího zapojení trupu, potřeba dát do běhu větší sílu na odrazu, nebo jak to popsat. Musím prostě umět běhat rychle, abych pak lépe kontroloval tempo pomalejší. Víc asi k tomu napsat neumím.

>> bouřňák, 22. 07. 2014 06:33:47

Běhá se 10×400 v tempu trojky až pětky, či 20×400 v tempu desítky, ale Ty to běháš o dost rychleji, proto se na to ptám. Jinak to, že běháš už dva roky, je nová informace, to do určité míry některé záležitosti mění či vysvětluje.

Pokud by se to mělo běhat v tempu desítky, pak by logičtější bylo běhat celou desítku, tedy Tvůj způsob. Jinak bych se na úsecích flákal. Logičtější mě přišlo běžet těch 1:20. Ale je pravda, že by to mohl být způsob, jak se méně trápit psychicky, protože každý pokus o rekord znamená v určitých fázích problémy. V závodě to je jiné, tam je člověk vyhecován a běží se mu lépe. (Mluvím tedy za sebe.)

>> bouřňák, 22. 07. 2014 16:34:38

Úseky se neběhají proto, aby člověk se sebou závodil a běhal je na maximum, ale proto, že v profesionálním tréninku je běh na úrovni osobáku velmi náročný, ale protože je potřeba naběhat kilometráž v závodním tempu, tak dojde k její rozkouskování do úseků, což je pro tělo méně devastující a umožní to běhat kvalitně trénink i následující dny. Však se zeptej mulisaka či někoho jiného zkušeného, v jakých délkách, počtech a tempech ty úseky běhají a jaký je jejich smysl.

Možná bych to ještě dovysvětlil. Můj způsob byl, že jednou týdně jsem dal pokus o osobák na nějaké vzdálenosti a zbytek týdne jen pomalu klusal.

Profesionální trénink je, že běhají kvalitu několikrát týdně, dnes třeba dáš 5×1 km v tempu pětky, zítra souvislý běh obecné vytrvalosti, pozítří třeba 5×3 km v půlmaratonském tempu, o dva dny později třeba 10×200m do maxima apod., přičemž takový trénink je dost náročný, tedy s ohledem na celý tréninkový plán, ne jen na jeden den.

To, co používáš Ty, možná není špatné, ale je to úplně něco jiného, než dělám já i než běhají (polo)profíci, které znám.

Petre, proc polemizujes nad tim treninkem 20*400m? Pokud si pamatuji, tak jsi tu kdysi sam psal u clanku o behani 400m useku, ze jsi k casu 10km pod 45min potreboval behat 25*400m, coz me dost vydesilo.

Co ti na tom treninku vadi? Tempo, pocet opakovani, ze nevis proc? Podotykam, ze na posledni otazku bournak evidentne nezna odpoved a mel by si tyto veci – PROC – ujasnit s trenerem. Je zbytecne pochybovat, kdyz trenerovi verim.

>> skritek Hugo, 22. 07. 2014 22:06:27

jeje skritek, jak se mas jsem te davno nevidel neslysel stratil jsem mail pristup nekolik tydnu tomu nazad, poslu ti pak novou adresu

K te bolesti – bolest k behu patri. Nekdy trenink bolet musi, aby byl vysledek. A je jedno, zda jde o hobika a nebo zavodaka. Rada lidi rada vidi hobika jako cloveka, co si jde lehce zaklusat a to pak fakt neboli. Ale 90% tech hobiku se chce zlepsovat, makat a touzi po uspechu, ac to nahlas nepriznaji a s kilometrazi, co si mohou casove dovolit, no proste to obcas zaboli. Jenze to je zdrava bolest a clovek se ji musi naucit rozeznavat.

Pribeh slecny s kyclemi… no, to uz tady v ramci stejneho projektu bylo xkrat v ruznych obdobach a i to je jeden z duvodu, proc mi projekt Adidas women challenge vadi. Zeny fyzicky nedostatecne pripravene na podobnou zatez se rozhodnou, ze za par tricek ubehnou 1/2maraton / maraton a nejak se zapomina resit, ze pro jejich telo je to moc. A ze casto dostacujici metou by bylo bezet podzimnich 5km. Ale to by asi dost nevyznelo…

>> rudo, 22. 07. 2014 22:17:00

Co si provedl, ze si tak dopadl?

25×400 jsem snad nikdy neběžel, natož v roce 2009, kdy jsem poprvé dosáhl času pod 45 minut (jsem si jistý, že v tomto roce, ani v letech 2007 a 2008 jsem neměl ani jeden intervalový trénink, natož čtyřstovkové úseky).

Mně na tom tréninku nevadi nic zásadního, pouze se snažím zjistit, proč to běhají právě takto, tedy 20 čtyřstovek běžených naplno s několikaminu­tovými pauzami. Polemizuji o tom jen proto, že mě to zajímá teoreticky, zejména pak proto, že to podle Filipa vzali z RunGo, kde to též nijak nevysvětlovali, a proto, že to tu Filip vícekrát zmiňoval, že právě toto ho má dovést k výraznému zlepšení.

Pokud se zde Filip vyjádří, že mu mé otázky vadí, tak je samozřejmě klást nebudu, jinak to považuji za logické pokračování, které navazuje na těch několik desítek mailů, které jsme spolu vyměnili v době naší spolupráce, tedy od prosince 2013 do dubna 2014. Prostě si chci ujasnit, že vědí, co a proč dělají, protože málokdo z fora zná Filipa běžecky tolik, jako já, takže Filip zřejmě tuší, proč se na to ptám. Jinak mu samozřejmě velmi fandím a přeji, aby i toto pomohlo k dalšímu zlepšování.

>> skritek Hugo, 22. 07. 2014 22:21:06 ja nic ale prilis vela ludi posiela hromadne maily tak ze su vidietelne adresy a bolo vela pokusov a ukradnutie pristupu, tak to nakoniec MSFT cele zavrel

>> Petr Kaňovský, 22. 07. 2014 22:22:59

Toto k tomu čtu na Rungo (jedná se o trénink na 10 km za 40:00):

Trénink dvaceti čtyřstovek mě zase přivedl po delší době na atletický ovál. Na tenhle trénink navíc osobně dohlížel trenér. A to by nebyl on, aby mě neprokouknul a pořádně si mě nevychutnal. Z tréninku dvacetkrát 400 metrů, start 2:15 (znamená: následující čtyřstovka začíná vždy dvě minuty a patnáct vteřin po startu té předchozí) se rázem stalo dvacetkrát 400 metrů start 2:00. Tuto změnu Nikola komentoval slovy: „Jsi nějakej moc čerstvej. A drž to na 1:30/400m jinak si moc neodpočineš.“ Všechny úseky jsem nakonec šel v rozmezí 1:19 – 1:34. Přičemž nejrychlejší byl ten poslední, což podle trenéra jasně ukazuje, že jsem se moc šetřil. Pěkně děkuju!

A dále pak u trénujícího na 45:00 toto:

V dalším týdnu nastává den D a moje trápení. Jdeme s Majdou na ovál dát dvacetkrát 400 metrů, každý úsek by měl být zvládnutý v čase 2 minuty a 20 vteřin. To by nevypadalo vůbec strašně, pokud by však tenhle trénink neměl své ale. Ono je to totiž tak, že čím rychleji běžíte, o to máte pak více času se vydechnout. Jak kruté. Dohaduji se s Majdou, že mě povede v tempu 4 minuty a 20 vteřin na kilometr, čímž mám na vydechnutí něco kolem 30 vteřin. Jeden úsek je jedno kolo. Cítím se skvěle, běží se mi dobře, mám parádní výhled, takže se mi představa obíhajícího „atleťáku“ zamlouvá. Zlom nastává v šestém kole, kdy někdy v polovině ucítím lehké lupnuti ve stehnu, abych v cílové rovince zaklel naplno a zastavil se. Trénink pro mě končí. A zbytek už znáte, příprava stojí a já čekám. Zatím to nejde.

Zdroj: http://rungo.idnes.cz/…/behani.aspx?…

Teď jsem si teprve našel pokračování seriálu – je to, myslím, dost zajímavé a do jisté míry i poučné, i když samozřejmě tyto zkušenosti nelze převést na ostatní čtenáře, pokud trénují podle jejich plánů.

Petrovy otázky mi samozřejmě nevadí. To, že právě 20×400m je ten zázračný trénink, který vede k úspěchu byl jeden z mých vtípků(viz příspěvek 19.7.). Od srpna už přecházím na 800m(2:50–3:00) a ty delší tréninky např. 4×2 km, pak 4×3km atd. Tam už jsou tempa jasně daná. Jsou to v podstatě tempa 3:30– 3:45,což je 1/2 M tempo mého rekordu. Ty 400m tréninky ještě můžu s trenérem probrat, ale myslím, že to asi obšlehl od Soumara s Tvrzníkem, protože věděl, že tu knihu mám doma a začal jsem podle ní běhat, než jsem přešel pod Petra. Také věděl, že jsem podle té knihy trénoval na desítku, kde jsem vyhrál. Proč se to běhá tak rychle popravdě nevím. Ale je tam vyloženě psáno běhat v pásmu 5, takže na plné kule. Jestli je to chyba, nevím. Šlo by se asi mailem zeptat autorů, jestli to k něčemu je. Jisté je, že mi to nijak neuškodí. Minimálně mi to dodává sebevědomí, že to dokážu odběhat. Zde je strategie trenéra: Úterý krátké intervaly, větší počet, (20× 400) Čtvrtek dlouhé intervaly, menší počet (3× 5 km) Sobota – dlouhý běh těch 20 až 35 km V příslušných tempech Středa, pátek, Neděle – volný delší souvislý běh Mám to i v excelu, ale jsou tam ještě chyby, pak to pro zajímavost pošlu. Trenér teď dělal dizertační práci, tak toho má moc. To je prostě on, stihne toho hodně, ale je pak rozlítaný a do toho ještě běhá a teď trénuje. Proto asi mi víc vyhovuje jeho přístup, nechce se mi 3–4 roky trénovat a čekat na výsledky. to není můj styl. Chci jít rychle nahoru, ale naštěstí se mi už podařilo zklidnit a jsem připraven i na neúspěch. Když běhám ty dlouhé běhy, zjišťuji, že to bude nesmírně obtížné a přistupuji k závodu s pokorou.

>> bouřňák, 22. 07. 2014 23:58:50

Jasně, pokud ty čtyřstovky v srpnu už běhat nebudete, tak bych to neřešil. Našel jsem, že Dan Orálek 20×400 též letos běhal, ale právě v tempu jeho desítky, jednou tam vidím 76s, podruhé dokonce 78s.

Maraton, na který trénujete je 11.10.?

rychle nabil rychle pozbil

cesta z vrcholu dolu je jeste rychlejsi jako rychlovystup

mas bezpecnostny padak ?

>> Petr Kaňovský, 23. 07. 2014 00:09:56 Maraton je 11.10. Potřeboval bych, aby mi vyšel. Budu se intenzivně modlit. To je další důležitá složka tréninku. Pokud nevyjde, hodně mě to zabrzdí, vzhledem k tomu, že pak potřebuji pauzu minimálně do Vánoc. Nakonec budu muset dát za pravdu Tobě, ale probrat další sezonu i s trenérem. Hodlám si vytvořit kvalitní rekordy na krátké trasy(3,5,10 km) a dále zrychlovat. Je ale jasné, že 1/2 M za 1:10 nikdy nezaběhnu. Musím to říct trenérovi, aby na mě netlačil. To bude pro něj velké zklamání, neboť takový byl jeho plán. Pokud se ovšem maraton nevydaří, pak nevím, co s tím dál, protože na téhle trati mi hodně záleží, i když vím, že je to jenom symbol a vzbuzuje zvýšený zájem veřejnosti. A to mě nemusí zajímat. Doufám, že mi Bůh půjčí své nohy a tak jako Maradona při jeho slavném gólu rukou o hlavu většímu brankáři Anglie prohlásil „Nebyla to moje ruka, ale boží ruka.“