Dovolím si Vás poreferovat o letošním Birell Grand Prix 2015 Pražském deseti kilometrovém běhu, jehož jsem byl již druhým rokem nedílnou součástí. Sešlo víc nás víc než 5,5 tisíce běžců ze všech koutů světa. Letos mi připadlo krásné číslo 3003. Tím si mě pořadatelé získali a i proto jsem přijel do Prahy manželkou a synkem s denním předstihem, abychom si vše vychutnali. Hnedle při přebírání startovního čísla a reklamních drobností, si mě organizátoři vzali stranou a odfotili jako šampióna. Před závodem mě 1,5letý synáček Kryštůfek vytáhl na hřiště ve Vršovicích, kde mě ještě s pár místními vietnamskými dětmi tréninkově protáhl. Na startu v 19:30 u Obecního domu jsem byl tedy plně nabuzen a užíval si startovní euforie. Po odstartování jsem se dostal na startovní čáru vcelku rychle a mohl jsem si v klidu nasadit své tempíčko. Po pár metrech se nedalo přehlédnout naší známou Kamínkovou se startovním číslem F17. Hned jsem ji upozornil, že při nejlepším snažení bude stejně druhá, že na F16 prostě nemá. Ve stručnosti jsem ji popsal klady stíhačky F16 v našem středozemním podnebí a její nevýhodu přídavného sání tryskových motorů F17tek. Ona že prý spoléhá na prvenství ve své kategorii a s gestem „Na tomto prstě ještě nemám prstýnek“ mi zmizela z očí jak ohnivá střela. Jelikož jsem měl nedopatřením v kapse několik drobných, cinkal jsem jak oslík a tak se někteří kolem běžící divili. Vysvětlil jsem jim, že to mám na jedno rychlý pívo na pátým km a hned jsem se stal vůdčím malé skupinky, která to uvítala. Po chvilce se k nám přidal doktor Pirk a s úsměvem nás povzbudil. Pak když zjistil, že se nejedná o skupinu těhotných žen ani o jeho budoucí pacienty, ale bandu po pivu prahnoucích alko-atletiků, odběhl neznámo kam. Nás by tento senior stejně jen zdržoval. Na třetím a čtvrtém km to docela šlo, až na pád kolegy, kterého jsem se trochu lekl a od toho okamžiku mě začalo píchat v boku až po 8,5tý km. Tak jsem se začal na všechny mračit, dýchat břichem, valit oči a pak, když jsem si odskočil na WC, moji kamarádi prahnoucí po jednom točeném byli fuč. No co už. Aspoň jsem se začal více věnovat divákům. Rozdával jsem úsměvy, zdravil kolemjdoucí mával na tramvaje, do letenského tunelu volal Ahoj Blanko, Žiješ? nikdo se ale nesmál… atd a kdyby někdo chtěl foto nebo podpis, byl jsem připraven. Nebyl ale zájem. U občerstvení jsem pózoval fotografům, když o to tak moc prosili… prostě supr. Kilometr před cílem jsem pln energie nasadil závěrečný sprint a ani jsem se nezapotil. Do cíle jsem doběh v reál čase 01:01:41 o 40 sekund lepší než loni. Tak byla naprostá spokojenost. V cíli jsem pak opět pózoval fotografům a jelikož jsem neměl čas čekat na televizní štáby, měli smůlu. Ať si mě když tak vyhledají v Paládiu v KFC, kde na mě čekal můj doprovodný tým včetně nemalého občerstvení.

Věřím, že mimo jiné mi prominete i jisté přikreslení v detailech, ale to je čistě záměrné – jen pro podporu vašeho zaujetí, aby nás za rok bylo opět na startu o pár stovek víc..

Antoan