Kdo me trochu zna, asi vi o mem strachu ze psu. Mam od zacatku problemy behat sama, ale dalo se. Tuhle stredu se po dalsi s konfrontaci se (omlouvam se pejskarum) „stekajici bestii“ (ktera mi tedy nic neudelala… ja vim, ze nejsem normalni) neco zlomilo. Pri trech nasledujicich pokusech o vybehnuti jsem se pokazde musela vratit domu, proste jsem to nezvladla, ani mimo Prahu. Nevim, jestli je jeste vubec v mych silach to nejak prekonat sama. Nemate nekdo tip, co by mi mohlo pomoci? Skoro mam pocit, ze budu muset vyhledat nejakeho lekare (asi psychiatra-nevim, kdo tohle resi), neznate nekoho dobreho v Praze? Jsem uz z toho zoufala, mela bych byt rada, ze me netrapi zadna zraneni, a kvuli „bordelu v hlave“ abych sedela doma… Mela jsem na letosek spoustu planu, ale takhle tedy nevim:-(. Diky.

Ja se bojim behat v lese, behat po tme a navic sam. Nevim, cim to resit, ale cim casteji beham, tim min toho strachu mam. Nekdy dokonce na te lesni pesine zacnu dychat, ale to jen velmi pomalu, abych slysel co se kde sustne.

Resim stejnym zpusobem veskere me fobie, ale nevim, jestli je to idealni reseni. V tvem pripade bych zacal behat v zalidnenych oblastech, kde kazdy pejskar ma sveho psika pekne na voditku a nekdy dokonce i s nahubkem.

Preju hodne silnych nervu

můj laický názor je ten, že s fobií se do určitého stupně může člověk vyrovnat sám. Akorát, že od jistého stupně už to nejde a je potřeba, aby to člověk řešil s někým, kdo ví jak na to. Takže pokud to nejsi schopná vyřešit sama, klidně si najdi odborníka „přes hlavu“ aby pomohl. Bohužel ti s žádným neporadím :-[

Ahoj, nevím, jak hodně nepřekonatelný je tvůj strach, ale mohlo by ti pomoci nosit u sebe malý pepřový sprej.I když ho nikdy nepoužiješ nebo jen v nejkrajnějším případě, mohl by ti dodat odvahu a psychicky působit v tom smyslu, že se nebudeš cítít tolik bezbranná vůči psům ( popřípadě jiným útočníkům).

Ak máš napr. z detstva nejakú zlú skúsenosť so psami, pôjde to zvládnuť len pomaly. Viem z vlastnej skúsenosti, ako malého ucháňa ma riadne uštipla hus… :) ale dá sa to. Používa sa (okrem iných) tzv. expozičná terapia. Potrebuješ na to ...... psa. Ale nie hociakého. Skús zaloviť medzi svojimi kolegami a kamošmi, či niekto nepozná psíčkara, ktorý aspoň hovorí, že sa zaoberá canisterapiou. Ten by mal mať pokojného a trpezlivého psa, a ak to nie je chválenkár, tak dokonca špeciálne vycvičeného psa. Paradoxne sa tak asi dostaneš do kontaktu s veľkým psom. Malí psi majú mindráky, že sú malí a bývajú hystericky uštekaní. Takých nebrať. Keď si teda najdeš svojho „dog-tora“, mala by si prejsť asi troma fázami: /1/ nechaj si len prerozprávať základy o správaní psov, ich vzťahu k ľuďom a iným psom, základy psej „reči“, a nechaj si poukazovať fotky psov. Keď zvládneš v kľude fotky, príde fáza /2/ tj. pozeraj sa, ako sa tvoj „dogtor“ správa k iným ľuďom, špeciálne k deťom. To treba opakovať veľakrát, kým si zvykneš na to, že decka a pes šantia okolo teba. No a pritom jedného pekného dňa pes zariadi, aby nastala fáza /3/ tj. príde si ťa očuchať. A toto je kritický okamih. NESMIEŠ panikáriť. Budeš vyškolená od majiteľa psa. Bude tam s tebou. A pes si len čuchne a keď mu docvakne, že s tebou žiadna zábava nebude, tak si zasa pôjde po svojom. Uff. dlhé to bolo. Verím, že to zmákneš.

ahoj dees, ja sice takovy problem nemam ale zato mam psa ( a taky rada beham) takze docela hodne casto potkavam lidi kteri se psu boji … uplne souhlasim se stamir, a jen pridam znamou pravdu, ze pokud z tebe pes citi ze se bojis tak ho to jeste vic vyprovokuje, a oni to ty ‚potvory chlupaty‘ vyciti na kilometr. takze se muze stat ze pes kterej bezne na lidi nereaguje vyjede jen a jen po tobe. moc preju at to brzo prekonas, je to jen na tobe, tak makej!!

Dik za podporu a rady. Snad se uz tenhle tyden nejak vykopu k vybehu, prinejhorsim zajdu aspon do fitka, ale radsi bych z terapeutickych duvodu ven:-).

to efca: no jo, vim, ze psi na me reaguji hlavne kvuli memu strachu, ale je to zacarovany kruh, protoze kdyz na me pes neadekvatne zareaguje, tak dalsi den mam jeste vetsi strach… Sice jsem u sebe videla nejaky posun (bojuju s tim 7 let, kdy me pes kousl do kolena) v tom, ze jednu chvili jsem uz byla schopna okolo psa aspon projit. Ted se to zase nejak po…

to stamir: pes se mnou prilezitostne i bydlel, ale to byl takovy „blbecek“ a navic vedel, ze tam patrim… O te canisterapii zkusim neco zjistit.

google „canisterapie praha“ vrátil napr. toto http://www.cantes.info/praha/clen.htm http://www.canisterapie.cz/kraje/praha.htm

Drž sa :)

Dees, líčíš to jako velkou fóbii, tu budeš sama těžko překonávat. Nestyděla bych se hledat pomoc u psychiatra. Pokud to chceš zvládnout bez odborný pomoci, tak mě napadá jedna věc. Nevím, jestli by to fungovalo, ale co tu vyhledat nějakýho běžce – pejskaře? Pokud máš obavy z psů nejen při běhu, ale i v běžným životě, domluvila bych si pár návštěv u něho doma. Pár schůzek doma, kdy pes (nejlépe nějakej malej, ale vychovanej a poslušnej) bude pryč. Ale bude tam jeho miska s pitím, žrádlem, pelíšek, hračky, fotky, ať vidíš, jak vypadá… Pak pár dalších schůzek, kdy pesan už doma bude. Ale ve vedlejší místnosti. Pokračovala bych pár posezeními, kdy pes bude u páníčka, nepřijde s Tebou do kontaktu, jen se už uvidíte. Postupně, velmi pomalu, bych kontakt protáhla až na pohlazení. A časem společnou procházku i s páníčkem. A pak výběh. Třeba by Ti to pomohlo, snad, nejsem odborník – ale musela bys dělat drobné, pozvolné krůčky, ne si ukousnout hned velký sousto, aby to nevedlo k dalšímu zhoršení. A žádá si to velmi trpělivého kolegu běžce / kolegyni. Plus tahat „pro jistotu“ pepřák, jak Ti už radili.

Tak jsem se dneska vykopala. Trochu uz jsem se vzpamatovala ze soku. Nastesti jsem potkala jen psy na voditku. Jinak kolega ma dva velke psy, jednoho flegmatickeho, druheho temperamentniho, tak mi slibil nacvik situaci nejdriv s „flegmousem“ a pak pry zkusime toho druheho. No, snad to nejak pujde, ale plany na osobaky asi budu muset odsunout, pripadam si, jako bych zacinala zase behat, nedokazu se zatim uvolnit, takze me dneska pichalo v boku i pri 6km volne.

Doporučuji taky ten pepřák, dá se s ním pohodlně běhat v ruce. Budeš se cítit daleko lépe. Dobře znám ten pocit, když se na tebe řítí štěkající potvora s otevřenou tlamou a ty jen bezmocně čekáš jestli se do tebe zakousne, nebo ti vletí pod nohy a srazí tě na zem, nebo jestli se zastaví a bude jen děsit. Až vystříkáš prvního psa, tak zjistíš, že to jako obrana funguje a budeš více v pohodě. Bohužel někteří majitelé psů nechápou, že by jejich miláček mohl někomu ublížit, nebo někoho děsit a když je pes neposlouchá a útočí na okolí, neměl by být na volno. Naštěstí je ale takových lidí minimálně a většina pejskařů a jejich psů je v pohodě. Přeju hodně sil a štěstí při překonávání tvého problému.

[quote=MirO]Dobře znám ten pocit, když se na tebe řítí štěkající potvora s otevřenou tlamou a ty jen bezmocně čekáš jestli se do tebe zakousne, nebo ti vletí pod nohy a srazí tě na zem, nebo jestli se zastaví a bude jen děsit.[/quote] MirO, něco si mně připomněl. Nevím, jestli to funguje u běhání, běhávám jen pár týdnů v roce a tak zatím naštěstí nemám z běhu zkušenosti se vzteklými psy, ale na kole to dosud stoprocentně zabralo.

Vždycky, když při průjezdu vesnicí na mě vyběhlo psisko, chovala jsem se jak je obvyklé, nadávala, křičela na něj, snažila se jej zastrašit, připravila si nohu k nakopnutí. A snažila se co nejrychleji ujet, připravená jsem byla ale i zastavit, kdyby se jednalo o velkýho psa a byl už u mě.

Ale před dvěma lety jsem od kamaráda odkoukala jiný chování. Které, jak jsem se už výše zmiňovala, zatím vždycky zabralo (ale měla jsem čest jen s malými až středně velkými psy). Teď, když na mě se vzteklým štěkotem běží pes, zpomalím, svěsím nohy a hlavně – začnu ho CHVÁLIT. Co nejmilejším a bezstarostným tónem. Jakej je to pašák, že ukázkově hlídá, jak hezky běží a vyprovází vetřelce, prostě cokoliv. Pes se vždycky zarazí, přestane štěkat, snažit se mě kousnout do nohy, zpomalí a pak buď začne vrtět ocasem, nebo se více či méně znechuceně otočí a začne hledat zajmavější objekt poskytující mu zábavu, než jsem já. Už jsem i jednoho vzteklíka zanechala za sebou stojícího na kraji vesnice, smutně koukajícího, jak odjíždím a mohutně vymetajícího zem ocasem – to když změnil své chování z „zakousnu tě!“, na „nevadíš mi… a hele… nepohladila bys mě?“. Vyhověla jsem mu.