40 ročník Pardubické cross-country EAA, 40. mezinárodní Velká Pardubická, Evropský krosový okruh – The european cross challenger, sportovní a společenská zábava v atletickém provedení, součást Českého běžeckého poháru a jiná podobná hesla se dal nalézt zhruba ne třech verzích propozic, které se lehce i obtížněji daly nalézt k tomuto, v dřívějších dobách nepochybně slavnému závodu, který jsem navštívil asi tak počtvrté. Závod je svými tratěmi zcela vyjímečný a v Čechách ojedinělý, neboť závodníci probíhají tratě ve stopách dostihových koní včetně několika krkolomných překážek. Při příjezdu do areálu se nabízí skutečnost, že o zázemí závodu nemůže být nouze a pro dětské účastníky finále běžeckého poháru mládeže, jenž je vehementně podporován i ČAS, je první pohled na slavné pardubické závodiště a jeho slavné dostihové překážky pompézní a jistě postačující, aby svou účast zařadili mezi skvělé atletické i osobní zážitky.
To ovšem nemůže platit pro účastníky dospělé. Označení závodu hlavičkou EAA je zcela jistě dávnou minulostí a nejedná-li se o reklamní loupež, pak jde minimálně o nemalý přehmat. A protože startovní listina dospělých závodníků je předem jakýmkoliv způsobem nedostižná, zjistí svou mystifikaci závodník i divák až v průběhu samého závodního dění. Kromě kvantity účasti jde od deseti k pěti i úroveň poskytnutého zázemí. Kromě toalet, jichž je na závodišti k dispozici dostatek, nalezne závodník jen stěží místo na převlečení, kde není vystaven průvanu. O sprchách si závodníci mohou nechat jen zdát. Při letošním, skutečně psím počasí, se naděje teplomilných závodníků marně ubírala k prostoru pod tribunou, kde v letech minulých nalezl azyl pro převlečení a rozcvičení nejeden závodník a spolu s fungujícím občerstvením i divák, doprovodné družiny a početné pole ratolestí. Jediným občerstvením v náročném, téměř 6-ti hodinovém programu tak byl hroznový cukr od promrzlého stánkaře s ponožkami. Tratě, které jsou každoročně dobře připraveny, nesou stopu těžké několikahodinové práce pořadatelů, takže jsou jasné, přehledné a nekompromisně závodníky navedou na překážky včetně jedním skokem nepřekonatelného vodního příkopu. Některým promrzlým závodníkům pak od nedobrovolné koupele do závěrečného vyhlašovacího bloku zbývá několik hodin dlouhého čekání. Honza Rýdlo poctivě do stále více vynechavšího mikrofonu neúnavně komentoval závod za závodem, v deštivém počasí prokládal přestávky rozhovory s vítězi jednotlivých kategorií, ale také soustavnou lamentací nad nezájmem českých běžců (běžkyň) a upadající úrovní českého běhu, což pro mnohé, deštěm a zimou sužované závodníky ze současné přední linie, nemuselo znít zrovna povzbudivě.
Zamyšlení nad příčinami, proč český běh není jako dřív by jistě vyžadovalo více stránek textu, stejně jako polemika nad cenou vodného a stočného, která s ní úzce souvisí. Nutno ovšem říci, že nejen profesionální běžec, kteří se na startu letos již neobjevili, ale i amatérský nadšenec musí v dnešní době svého koníčka, ať chce nebo ne, nějakým způsobem překalkulovat. Bohužel pořadatel nejen, že do poslední chvíle navzdory několika verzím propozic a poněkud mdlé prezentaci tajil výše peněžitých prémií, které oproti letům minulým výrazně zeštíhlely, ale dokonce ani nedodržel počet závodníků za svůj výkon, odsouzených k jejich převzetí. Jablko, hořické trubičky a starý plakát z Vinařského půlmaratónu je sice také určitou sponzorskou povinnou pozorností, nicméně náklady závodníků na svou přípravu a cestu do Pardubic to nijak nepodpoří. A tak, protože jsem z nemalé dálky přivezl poměrně kvalitního závodníka, jenž s přehledem skončil na bedně, vykalkuloval jsem výnos z této cesty na mínus – 700 Kč. Hlad, zimu, čas a případně ušlý zisk z případného melouchu jsem jako vždy do kalkulace nezapočítával. I přestože jsem se spolu s běžcem vydal na strastiplnou nedělní výpravu zcela dobrovolně a rád s cílem uvidět se a porovnat běžecké síly se svými běžeckými kamarády budu se příště poohlížet po něčem bližším.
Celé to na mě dělá dojem, že přes nezměrné úsilí pořadatelů se úroveň kdysi slavného běhu Cross country propadá do šedi nepřehledného seriálu alias Českého běžeckého poháru, jeho informačního temna a vyklepávání posledních zrnek máku z kdysi sponzory naditých makovic.
K zamyšlení mě vede i slavnostní zakončení ČBP, stejně nostalgického běžeckého seriálu jako je historie českého běhu, poledním vyhlášením a obědem pro nejlepší běžce uskutečněným ve všední den v Pardubicích. Obávám se, že takto pojatá akce je jen závěrečným gestem pro běžecké a organizátorské profesionály a profesionálky, kteří se ale Honzovi Rýdlovi za ta léta poněkud vytratili. V ten den převážně zaměstnaní amatéři pravděpodobně ani nedorazí, neboť svá volna již dávno vyčerpali na, pro ně, důležité závody, či náhradní rodinné programy. Doufejme, že takto ocenění nepřítomní závodníci si poděkování uvědomí a na další běhání ještě nezanevřou.

Až mám strach něco připsat. Byl jsem tam taky a výše popsané můžu potvrdit. Za sebe jako totálního hobíka můžu napsat, že jsem se v Pardubicích navzdory popsaným nedostatkům i počasí cítil výborně a závod jsem si užil. Byla to sranda a krásný zážitek.