Přikláním se k tvrzení – nic v rekonvalescenci neuspíchat, snad jsi se opravdu poučila. Nejdůležitější je stabilita v kloubu. Velmi doporučuji v Olomouci navštěvovat fyzioterapeutické RRR centrum na FTK UP (konkrétně Mgr. Smékala). Předpokládám ale, jestli jsi tam studijně, tak tam i rehabilituješ. Přeji úplné uzdravení a pak další úspěchy na tratích. Jitka

Zajímavý a trochu smutný rozhovor. Ale je jen bohužel logickým pokračováním prvního, zde uveřejněného z dubna tohoto roku. Přeji běžkyni zejména úspěšnou léčbu ze závislosti na úspěších?


Horolezectví bych rozhodně nedoporučoval, rizika a následky s tímto přístupem jsou fatální.

Zmínka o věnování se svým dětech a studiu může být dobrým začátkem k rozpoznámí priorit.

Marie (Maruško) držím moc palce, hlavně trpělivost a pomalu…Až Ti nebude po psychické stránce nejlíp (asi často), připomeň si, co opravdu chceš – znovu běhat a dobře
A k těm prioritám, co zmiňoval v příspěvku Milan, když se to dobře zorganizuje a člověk opravdu chce, dá se zvládnout mnohé-děti, škola i sport. Ženy mají mnoho rolí a být matkou je jen jedna z nich.

>> mapo, 27. 11. 2008 08:51:53

Souhlasím, těch rolí mají matky (ale nejen ony) víc. Jen nevím, jak lze řízenou tělesnou sebedestrukcí zvládat úspěšně zaměstnání, školu a rodinu.
Toto přece není vrcholový sport, ale průměrná úroveň relativně úspěšná v českém měřítku.

Maruško,vím,jak běháš-ráda a dobře.Držím palce a přeju ti brzké uzdravení a návrat k běhání.

Ahoj Milane,spíš než na úspěších jsem závislá na pohybu vůbec.Když běžec(i rekreační běžec) se pohybuje každý den a je to jeho každodenní náplň,a pak se nemůže téměř vůbec pohybovat tak potom pozná že je to určitý druh závislosti na jakémkoliv pohybu.A k těm proritám-samozřejmě že jsou to na prvém místě mé dcerky,snažím se také jim co nejlépe věnovat,na běžecké závody si tu mladší většinou beru s sebou,alespoň pozná svět a život izjiné stránky a není jen stále doma u počítače.Poznnala krásu přírody,když ji beru na Běhy do vrchu a ve školce ji nechtějí téměř věřit a mnohé děti „závidí“ kdy všude v tom věku už byla.Tím běháním,tréninkama se doslova odreagovávám od všech stresů a cítím se potom daleko lépe,jako kdybych všechno špatné,nahromaděné uvnitř mně setřásla tím běháním,jsem pak jak znovuzrozená,plná elánu a nové síly do života.Ale jsem si vědoma že za to dlouhodobé zranění si můžu sama,nyní mi zbýva obrnit se velkou dávkou trpělivosti.Přeji hezký den.

Děkuji všem za povzbudivé příspěvky.Věřím že jsem se poučila z toho všeho a že brzy se uvidíme na různých běžeckých akcích a závodech.Mimo jiné, chci zkusit příští rok v létě i duatlon(tam se alespoň neničím tak jednostranně), uvažuji i o triatlonu,ale téměř neumím plavat.Na naší fakultě(FTK UP Olomouc) jsem snad nejhorší plavec..Znovu všem děkuji Majka

>> Majka, 30. 11. 2008 15:29:52

Milá Marie,
rozhodně Ti přeji rychlou rekonvalescenci a návrat k plnohodnotným každodenním radostem. Bez velké dávky trpělivosti a sebereflexe skutečně nejde najít dlouhodobé uspokojivé řešení.

Proč o tom vlastně píšu?

Nejen oba zde uveřejněné rozhovory a moje letmé setkání s Tebou na letošním Hanáckém půlmaratonu mě přiměly vyslovit názor za kterým si stojím. Další důvody jsou ryze osobního charakteru, proto je zde nebudu zveřejňovat. Pokud by Tě však zajímaly, napiš mě mail.

Každý z nás sportovců to zná. Milujeme svůj sport, obětujeme mu hodně, téměř vše. Čas, peníze, úsilí.  Avšak dříve nebo později může přijít zdravotní komplikace. Jaké to je, když se nesmíte dlouhé měsíce postavit na nohy? Co na to běžcova psychika? Tak především o tom jsme si povídali s úspěšnou olomouckou vytrvalkyní Marií Dostálovou, která se do podobné nezáviděníhodné situace dostala.