Přesně tohle už jsem prožil.

Z taktiky by mě spíše zajímalo spíše toto.


Mám-li na to – mám se snažit držet tempo i za cenu toho, že mě nikdo nevystřídá a ten, kdo neodpadne, mě pak v cíli lehce předběhne. Nebo je lépe držet se v zákrytu a někde zkusit nastoupit a všechny setřást? Je třeba brát v úvahu, že třeba běžím ve druhé skupině a ofenzivní taktikou mohu seběhnout řadu lidí ze skupiny první.

V článku je psáno – vyvarovat se rychlým startům. Jenže pak člověka stojí hodně sil dotáhnout se do čelních skupin. Jak poznat, zda čelní skupina pouze trhá pole nebo zda na ni opravdu nemám?

to by mně taky zajímalo…

a taky se mi kolikrát stává, že se neudržím ve skupině před sebou a obvykle se někde obvykle schovám do zákrytu na čele skupiny další, než se to ještě víc roztrhá. Vyplatí se vytáhnout se s utíkající skupinou a držet se jich (pokud na ně aspon papírově mám), nebo mně to utaví? Nerada běhám někde na chostě, na druhou stranu mi zase rostou křídla, když se mi daří stahovat ty přes sebou – kolikrát se to už ale nedožene.

>> Verbir, 6. 4. 2009 09:01:20

V každém případě, pokud by tě nikdo nevystřídal, tak se klidně schovej do balíku, odpočiň si a pak uvidíš sám, jak se situace vyvrbí, pokud nemáš rychlý závěr, musíš se rozhodnout pro stupňování tempa a v koncovce závodu. Pokud se cítíš na to, že můžeš běžet na čele závodu, tak už musíš počítat i s tím, že si rychlý začátek budeš muset risknout, ale jen po určitou hranici, kterou musíš sám vycítit, aby jsi byl schopen se pak dostat a hlavně udržet v rovnovážném stavu po většinu závodu a měl možnost ještě v závěru nějakého zrychlení.

Pokud nefouká prudký protivítr, nepřeceňoval bych při našich tragédích rychlostech odpor vzduchu.
Na to, jestli běžet se skupinou, nebo ne, se musím ptát svého těla. Pokud cítím, že mohu zrychlit a přitom udržet onen „rovnovážný stav“, o kterém píše Zdeněk (ale nutno pro něj mít vnitřní cit), nemusím se skupinou vázat, ale raději poběžím svým tempem i za cenu, že někdo ze skupiny se se mnou „vyveze“. Pokud mě na konci přesprintuje, neděje se nic hrozného. To píšu, abychom to zase nepřetaktizovali…

>> running-observer, 6. 4. 2009 14:37:24

Když se umíš správně vyvézt, dají se uviset i daleko rychlejší závodníci, třeba i o nějakou minutu, ale nesmí se to jít úplně na doraz, protože pak jen trochu malá změna tempa, zatáčka, obíhání něčeho, atd., cokoliv, tě z toho vyhodí a je to okamžitý propad
a nastává to, že opravdu kompletně „vytuhneš“ a je to pak jen boj sám se sebou. Proto je třeba si zvážit i podle pocitů při rozcvičení, co si můžeš právě v ten daný okamžik dovolit.

Na trasách otevřenou krajinou je znát i vítr 3m/s a pokud se „háknu“, dokáži s přehledem na desítce ušetřit 1/2 až minutu. V davu 5borců se už běží skvěle a pokud ten přede mnou nemá 160cm a 50kg, tak je při tempu kolem 4min/km úkryt poznat! Co se týče „nástupů“, tak nejlepší je samozřejmě ve stoupání, kdy to je i o síle. Sám jsem běžel spoustu závodů silně netakticky, ale třebas na půlce v Pardubicích jsem se loni uschovával k času pod 1:26h 

>> Z.Smutný, 6. 4. 2009 18:00:08

Před závodem je to vždy dost o psychice. Pokud bych měl dát na své pocity, pak mnohdy do závodu ani nevyběhnu
Pak však začne závod, přijdou endorfiny a člověk se najednou cítí mnohem silnější.
Problémem je, že dává na své pocity před startem a běžci, se kterými chce běžet, jsou často v nenávratnu
Velice by mě potěšil článek o běžcově psychice. Jak se zbavit stresu ze závodu. Jak se na trati smířit s tím, že to dnes nějak neběží. Jak zabránit třesoucím se kolenům, pokud člověk běží na prvním místě apod.

Vím, že jsem se měl v návaznosti na své předchozí články věnovat teď speciálnímu tempu, ale věřím, že si na to počkáte až do příštího týdne a trochu se zamyslíte i nad tématem, které vám teď tady předkládám, a tím je běžecká taktika. ČLÁNEK AKTUALIZOVÁN