Je pravda, že jsem se tomuto tématu již na podzim minulého roku věnoval, ale teď mi to nedá, abych se k němu nevrátil. Zejména když vidím, co se teď, v období rozbíhající se sezóny silničních i krosových závodů, opakovaně stává. Rád bych vám připomněl nejzákladnější zásady a pravidla, jimiž byste se při závodech ve vlastním zájmu měli řídit.

Vraťme se tedy jen zběžně na začátek. Že se den před závodem musíte rozcvičit a probudit tělo, aby bylo připraveno následující den podat vámi očekávaný výkon, to už je vám snad jasné, protože to omílám pořád dokola.

Že se ráno před startem nenacpete párkem a smaženými vajíčky a nezalijete to kakaem, to už jste také zcela jistě pochopili, když jste se v průběhu závodu po takové snídani vy i okolní běžci přesvědčili, co že jste to snědli.

Že na místo závodu přijedete s dostatečným předstihem, abyste nepřiváděli k infarktu pořadatele a také ostatní závodníky, je vám snad dostatečně jasné. O botách, běžeckém oblečení, správně připevněném startovním čísle, včasném vyprázdnění střev a močového měchýře se zcela jistě také už nemusím zmiňovat.

Určitě jste si uvědomili, že správné rozcvičení před závodem, tedy rozklusání, kompletní rozhýbání včetně rovinek a včasný příchod na startovní čáru je základní nutností, bez níž se neobejdete, a rozhodně to obrovským způsobem ovlivní váš výkon, jako ostatně všechny mnou popsané předchozí detaily.

Ale i když vše předešlé provedete správně a máte také navíc natrénováno, můžete všechno zkazit svým počínáním v samotném závodě. Očekávání dobrého výsledku či naději na úspěch zhatíte základními taktickými chybami. To jako by si pořád řada z vás neuvědomovala. Proto se teď k tomu znovu raději ještě jednou podrobněji vrátím.

Předně: jasně si uvědomte, jakou běžíte trať, tedy nejen délku, ale i povrch a profil. Podle toho si určete předem, čeho chcete dosáhnout a stanovte si priority, jichž se budete zuby nehty držet. Snažte se jen minimálně improvizovat.  Na start tedy jděte již s jasnými představami, co od sebe očekáváte. Podle toho se také zařaďte na čáře mezi běžce přibližně své úrovně. Není nutné se cpát dopředu mezi elitní borce a překážet jim v rozletu, či ještě hůře, zavinit, i když možná spíš neúmyslně nebo třeba vlastní nešikovností, hromadný karambol ihned po startu.

Absolutně nejzásadnější chybou je, že vypálíte po výstřelu s vyvalenými bulvami, co to dá,  rychlostí, již by vám mohl závidět i Usain Bolt. Tohle s vámi provede jediné. Po pár možná desítkách, možná stovkách metrů, někteří z vás až po kilometru zjistíte, že vám postupně tuhnou nohy a pomalu přecházejí do stavu betonových mostních pilířů. Začíná vám scházet kyslík a najednou nevíte, jestli nejste v Himálaji na horolezeckém výstupu na nějakou osmitisícovku, či jste se právě nevynořili odněkud ze strašlivé vodní hloubky, kde jste bez dechu pobývali minimálně několik hodin.

To znamená, že jste překyselili laktátem všechny svaly celého svého těla, poněvadž po nohách tuhnutí přechází postupně i dál. Vy jste totiž díky vysoké rychlosti po startu začali spotřebovávat energii potřebnou k pohybu ze zdrojů čerpaných za nepřístupu kyslíku, tedy se zvýšeným výskytem odpadního produktu takovéhoto čerpání, kyselinou mléčnou.  Zrychleným dýcháním se sice snaží vaše plíce dodat stresovanému organizmu vzduch, aby se pokusily alespoň trochu eliminovat tento neblahý vývoj, ale to je již stejně pozdě.

Co se tedy s vámi stane? Musíte rapidně zvolnit, ne-li přejít do chůze, možná se i zastavit.
Všichni, kdo vyběhli s rozumem a rozvahou, teď kolem vás prolétnou rychlostí blesku. Aspoň vám se to tak bude zdát, protože pro mžitky před očima ani nevidíte. Jak se trochu srovná hladina laktátu, sice se pomalu rozběhnete, ale do cíle se dostanete s hrozným utrpením. Tam se zapřisáhnete, že už nikdy více.

To není žádný katastrofický scénář, ale naprosto objektivní zhodnocení toho, co vás čeká, pokud to tak, jak jsem to popsal na začátku, opravdu provedete. A bohužel pořád to řada z vás, jak je neustále vidno, takto praktikuje.

Znovu na vás tedy apeluji. Rozběhněte volněji každý závod. Dostaňte své tělo do setrvalého stavu a snažte se ve skupince výkonnostně podobných běžců vyvézt v rozumném tempu co nejdále to půjde tak, abyste ušetřili co nejvíce energie. Za žádnou cenu se jich, třeba při zrychlení v další části závodu, na něž podle pocitů nebudete mít, nedržte, abyste se v této fázi opět příliš nepřekyselili a běžte svým optimálním tempem.

To vám umožní v závěru závodu zrychlovat, případně i finišovat o nějaké lepší umístění, třeba i na bedně v kategorii, poněvadž teprve teď můžete začít čerpat energii za nepřístupu kyslíku. Do této doby jste totiž běželi v rovnovážném stavu. Navíc budete mít ze soutěže výborný pocit a rozhodně si to užijete jinak, než když vás budou v narychlo přistavené sanitce připojovat na přístroje, vhánět pod tlakem do plic kyslík a vrtulník vás bude urychleně převážet na jednotku intenzivní péče.

Snad jsem vám to dost důrazně popsal a dostatečně vysvětlil. Chápu, že každý se musí spálit. Stejně tak, jako malé dítě pochopí až při dotyku žhavé plotny, že to opravdu pálí, a že maminka nelhala. I já si to mnohokrát takhle užil a do smrti si budu pamatovat, když jsem ve svých začátcích rozběhl při osmistovce první čtvrtku za 52 vteřin a pak v záklonu dopochodoval do cíle, málem v bezvědomí, za nějaké dvě minuty celkem.

Proto o tom raději popřemýšlejte a zkuste to trochu jinak než třeba obvykle. Závodů je hodně a můžete každý týden hledat svoji optimální variantu toho, co vám nejlépe vyhovuje.
A věřte, že to stojí za to a rozhodně se pak, když víte, že to bude naprosto jiný zážitek a ne předsmrtelné utrpení, o to víc budete na závody těšit nejen kvůli setkání s přáteli, ale také kvůli svému vlastnímu běžeckému výkonu.

Zdeněk Smutný je jedním z trenérů nabízejících své služby na behy.cz