Nebylo to však tak jednoduché. Nejdřív je potřeba 18 měsíců před konáním závodu pokořit kvalifikační limit, což je v kategorii mužů 50–59 let 3 hodiny 30 minut. Tento limit však musíte zaběhnout jen na světoznámých maratonech – Londýn, Berlín, Vídeň, Řím, Praha a dalších. Takže jsem trénoval na květnový Pražský maraton 2013, kde jsem zaběhl čas 3:13:59.

I když jsem měl zaběhnutý tento čas, neměl jsem účast jistou, a tak jsem čekal do 17. 9. 2013, kdy se otevírala registrace na webových stránkách Bostonského maratonu. Ihned po zaslání přihlášky a zadání čísla karty mi strhli z účtu 225 dolarů (tehdy to bylo 4421,47 Kč) a dál jsem čekal na potvrzení přihlášky, kterou mi za dva dny emailem a později písemně potvrdili.

A tak začala další etapa – vyřízení pasu, vyřízení doložky ESTA (vyřizuje se po internetu a stojí 14 dolarů), zajištění ubytování v N.Y., Bostonu a zakoupení letenek (tam Praha-Řím-N.Y., zpět Boston-Paříž-Praha). A protože jsem moc neuměl anglicky a nechtěl jsem jet do Států sám, hledal jsem prostřednictvím inzerce na Běhej.com parťáka. To se mi nakonec podařilo, protože se mi ozval jeden začínající maratonec z Brna. Měl jsem na něj štěstí, uměl dobře anglicky, běhal podobné časy jako já a byl jen o sedm let mladší.

Společně jsme se vydali do New Yorku, kde jsme byli týden před Bostonem a užívali si turistiky. Bydleli jsme v Brooklynu a do centra jsme se přesouvali metrem, které bylo někdy nekonečné. Lehce (obden) jsme trénovali v nedalekém (asi 3,6 km od našeho ubytování) Brooklynském parku, kde mě překvapilo, kolik lidí na téměř šestikilometrovém okruhu běhalo již v sedm hodin ráno. Byli to většinou hobíci, kteří si na nějaké zdravení nepotrpí, dokonce ani nezvednou oči.

V sobotu 19. dubna jsme se přesunuli busem do Bostonu, ubytovali se a jeli jsme si do centra vyzvednout číslo. V neděli v 16:00 jsme šli na pasta party a vychutnávali si těstoviny, masové kuličky a zdejší pivo (pouze jeden kelímek). V noci na pondělí jsem toho moc nenaspal, asi jen dvě hodiny. V 5:30 jsme vyrazili do centra, kde jsme odevzdali průhledný vak s věcmi na převlečení v cíli, pak jsme postupně nastupovali do asi tří set autobusů a jeli skoro hodinu na start do běžecké vesnice.

Zde jsme čekali (k dispozici bylo občerstvení a četná WC) asi dvě hodiny a poté nás pustili (postupně dle startovního čísla) na cestu ke startu. Já jsem se vydal na start druhé vlny v 9:50 a využil jsem 500 metrů vzdálenosti k lehkému klusu. Výhodou bylo, že těsně před startem byla ještě WC, kde jsem vysvlékl ze starých svršků a ty vložil do připravených průsvitných vaků, kterých byla všude podél cesty spousta. Stál jsem asi v osmé řadě v prvním sektoru.

Startovní výstřel v 10:25 (první vlna startovala v 10:00) ukončil naše čekání. Prvních 15 km se mi běželo v pohodě. Pak začalo trápení. Najednou jsem ztrácel energii a postupně mi docházelo. Snažil jsem se tempo upravit mému pocitu a v žádném případě to nervat, pak už to ani nešlo.

Ohromný řev podél celé trati nás stále popoháněl. Když mi bylo zle, byl mi tento hluk docela nepříjemný. Věděl jsem, že pokud nebudu mít velké křeče, tak to nevzdám. Ty jsem naštěstí neměl, zato jsem měl žaludeční problémy. Chtělo se mi zvracet a vodu už jsem si bral jen na vyplachování úst. Na 40. km se mi udělalo tak zle, že se mi zvedl žaludek a já se pokusil zvracet, ale prázdný žaludek nic nevydal, jen šťávu s nestráveným banánem, který mi podal při cestě nějaký fanoušek. Věděl jsem, že ty dva kilometry prostě MUSÍM dojít, ale nakonec jsem se rozběhl a posledních 400 metrů přešel do běhu a zkusil si zafinišovat.

Čtyřhodinovou hranici jsem bohužel o 48 vteřin nepokořil, ale i kdybych ji dal, tak by to byl pořád můj nejhorší čas z maratonů. Tento byl můj sedmý v pořadí, ale nejdůležitější. Myslím, že když jsem si splnil sen, že už budu běhat jen půlmaratony. Ty mi víc vyhovují, zde se tomu dá říkat ještě běh. Každopádně všem běžcům doporučuji si plnit své sny, stojí to za to. I když mi po maratonu nebylo moc dobře, chuť k běhání mi to nevzalo.