Při jízdě vlakem na jeden z nich se v uličce tísní několik zdravím kypících mužů středního věku a vedou debatu. V základu stejnou, jen s drobnějšími obměnami, vyslechnete cestou na jakékoliv běžecké klání či kamkoliv jinam, kde se ve stejném prostoru vyskytne víc než jeden běžec.

„Tak co, Jirko, jak to letos poběžíš?“ „Člověče, dneska to bude špatný, nemám vůbec naběháno, měl jsem špatný koleno.“ „No já to taky jedu jenom zkusit, celou zimu jsem neběhal, měl jsem natrženou achilovku.“ „Já běhám teprve tejden, já měl únavovou zlomeninu.“ Takto a podobně se přidávají ostatní závodníci, jen Evžen se usmívá. Ze své funkce vodiče vrány Sáry má za povinnost šířit optimismus a dobrou náladu.

Rozuzlení celého příběhu bude překvapivé asi jen pro běžecké novice. Všichni invalidé se pochopitelně umístili na čelních místech. Po závodě jsou bolístky zapomenuty a oslavují se vítězství: celkové, v kategorii, nad Lojzou či nad sebou samým.

Ovšem pozor! I když jsou původní zranění zapomenuta, neznamená to, že se vracejí stoprocentně zdraví lidé. Všem závod nevyšel podle představ, a tak se kolotoč podvrtnutých kotníků, natažených šlach a namožených svalů opět začíná roztáčet. Do příštího startu už leckterý borec tápe, jestli nahlašoval bolest pravého nebo levého kotníku.

Píši toto v předmaratonském týdnu, kdy i zkušené závodníky přepadá nervozita a diskusní fóra se plní tématy typu „Bolavé úpony“, „Potřebuji doktora“, nebo „Co s bolavým kolenem“. Je to takový předmaraton před tím pravým.

Skutečná a domnělá zranění, bolest svalů, extrémní únava a hlavně ten pocit „Co já na tom maratonu budu dělat? Vždyť nedoběhnu ani tramvaj!“ spolu se žaludečními potížemi, sprinty na toaletu jsou dle někoho příznaky přicházející formy. Běžci tvrdí, že je to před startem normální, psycholog by možná namítl, že omlouváme svá selhání dopředu. Nevím jistě, ale bojím se, že až budu týden před maratonem ledově klidný, tak ho nedoběhnu.

Jasno měl autor humoristických románů Jaroslav Žák a krásně to popsal ve své knížce „Vydržte až do finiše!“ Kniha vyšla koncem třicátých let minulého století, ale naturel a pocity amatérských sportovců jsou pořád stejné.

„Takticky nejvýhodnější je omlouvat porážku již před závodem. Tento pěkný obyčej pěstuje se zejména na startech k individuelním závodům. Řada urostlých mladých mužů, vycvičených a odpočinutých, stojí připravena k vyběhnutí. Nasloucháme-li jejich hovorům, máme dojem, že jsme mezi pensisty nebo ve všeobecné nemocnici. Jednoho bolí v krku, druhý snědl závadné vuřty a svíjí se bolestí, třetí nemůže na obě nohy, jelikož se v noci nachladl, další má housera a chodí v podřepu, jiný se drží za srdce a mimo to mu spadla na nohu almara, ten zase dostal křeč do lýtka, neboť zapomněl, že v šatně se vymlouval na ledviny. Kdyby byl startér náhodou lékař, zahnal by asi celou tlupu napřaženou pistolí přímo do postele. Nebozí invalidé a marodi vyrazí ovšem po výstřelu jako arabští koně, ale účelu bylo dosaženo – porážka je předem uspokojivě vysvětlena.“

Pozn. red.: Tento sloupek a tři další naleznete v červnovém čísle tištěného Běhej.com.