A letos při třetím ročníku? Situace se úplně převrátila. Přijel jsem včas, bez nervů, odpočatý. Ještě jsem si stihl najít místečko na trávníku a skoro hodinku poležet. Takže pohodička nesmírná. A nějak se mi přihodilo, že se ta pohoda prokopírovala i do samotného závodu. Jo, sice sem a tam bylo na trati stoupání, ale kupodivu jsem tentokrát postřehl, že po nich obvykle následují klesání.

Počasí ideální, žádné velké horko. Proto jsem si mohl dovolit luxus vynechávat malé občerstvovačky a pít jen na velkých. A jídlo? To nebylo potřeba. Objevil jsem jiný způsob doplňování energie. Pamětníci si určitě vybaví, jak hlavní hrdina filmu Akumulátor 1 sbíral energii. Ze stromů, z velkých shromáždění lidí a taky z dětí. On to tehdy prováděl z velké dálky a potají. A přestavte si, že ve Varech tu energii nabízeli zblízka a veřejně.

Je běžné, že kolem závodní trati se sem tam objeví ruka napřažená k plácnutí. Ale ve Varech? Tam jich byly celé zástupy. Co zástupy, přímo lesy převážně dětských rukou. A každá dlaň jako by nám běžcům předala trochu energie. Zpočátku jsem si vybíral jen ty nejbližší, ale pak jsem pochopil, že nějaký ten krok navíc se vyplatí. Někdy na člověka čekalo pět šest dlaní za sebou. To vám byla úplná nabíjecí stanice.

Plácl jsem si s dvojicí slečen v pořadatelských tričkách. První vykřikla: „stopadesát“. Ta druhá okamžitě kontrovala: „stopadesát jedna“. Neběžel jsem zrovna vzadu, takže možná se holky někam k pětistovce dotleskaly. Když pomyslím, že zákon zachování energie zaručeně funguje, musely jít domů unavenější než někteří běžci. Přiznávám, že já jsem svá plácnutí nepočítal. Bylo jich padesát? Sto? Kdo ví.

A tak jsem měl sílu k běhání skoro zadarmo. Konečně jsem pochopil, proč se zrovna karlovarský hokejový klub jmenuje Energie. V podstatě jsem tu zdejší trať neproběhl, ale proplácal. Žádné vyčerpání, žádná bolest, skoro žádná únava. Jen mi bylo líto, že už neumím běhat trochu rychleji. Mohl z toho být docela slušný čas.

Přejato se svolením autora z jeho blogu Než na to zapomenu.