Psychika běžce

Vzpomněla jsem si tuhle na úžasnou scénku z České sody, kdy se ptali nějakého běžce:

"Co děláte, když neběháte?“ a ten chudák se nestačil divit, že je vůbec něco takového mohlo napadnout. Neběhat ?! A totálně se vyšinul.

Já pokládat otázku "Co děláte, když neběháte?“ nebudu, ale na pár lidech a i na sobě jsem spatřila pár podezřelých věcí.

Jednou z nich je, že se mi někdy klepou nohy. Nebo přímo cukají. Nevím, buď je to nervozitou, že už jsem měla být dávno v běžeckém a na pátém kilometru nebo že se mi to dnes nějak po ránu nezadařilo a nohy stále ještě potřebují nějakou tu zátěž.

Další věc spojená s nohami je tzv. noční běh. Už se vám stalo, že jste ve spaní běželi a to doslova a do písmene a ráno o ničem nevěděli? Mně jo. Manžel se mě občas ráno ptá, kampak jsem běžela tentokrát, ale já o ničem nevím.

Se spaním jdou ruku v ruce i běžecké sny. Buď se trápíte, že nejste v čase, který byste rádi měli, nebo naopak zdoláváte ultramaratoské vzdálenosti, které by vás v bdělosti ani nenapadly. A nebo jen o tom, že zakopnete, a než stačíte dopadnout, se probudíte.

Před prvním maratonem jsem byla tak nervózní , že jsem ve snu několikrát zmeškala start, několikrát kolabovala přímo na trati a nakonec i několikrát proběhla cílem.

Zblbnout se dá i z módy. Vážně. Schválně, co máte právě na sobě? Určitě aspoň jednu běžeckou věc. Již oběhané boty, tričko, bundu, hodinky, kšiltovku… Ano, vesměs je to pohodlné, stálo to spoustu peněz a tak to musím unosit. Každé vánoce a narozeniny se vám tak hromadí další a další slušivé oblečky, kterými vás chce rodina obdarovat, abyste chodili „trochu slušně“ aspoň do práce. Pokud rodina rezignovala, poznáte to podle toho, že těmi nerozbalenými košilemi obdarovala někoho dalšího a triko s límečkem si vezme na mytí oken.

„Normální“ obuvi máte jen dva páry, a to do hlubokého sněhu a do nejžhavějšího léta. Jinak donosíte, co máte, a toho je stále dost. A jelikož oběhaných bot přibývá a vám je líto je vyhodit, tak to nosí nejeden člen rodinného klanu na zahradu nebo na vycházky, ale i děda v tom ještě honí módu v parku se psem. Náš taky.

O jídle jsem se už kdysi zmiňovala. Jak si musíme vybojovat své těstoviny a naučit se odmítat vepřovou. No ale může to dojít tak daleko, že když si plánujete večeři, tak voláte domů a diktujete: těstoviny 200, sýr 80, tuňák celý, ale ve vodě, rajčata 150. Což v překladu znamená pro toho na druhé straně, kolik čeho má odvážit a uvařit. A tak pokud rodina nemá dostatečné pochopení, tak to opět schytáte, že se musí vařit minimálně na dvakrát, a že dřív takové bláboly neměl nikdo odvahu ani publikovat, natož číst, a taky se běhalo. Pozor, aby spolu s vámi nezblbnul i kuchař. Znáte nazpaměť kalorickou hodnotu vašich oblíbených jídel? Já jo.

Taky už vás manžel/ka či partner/ka neobtěžuje dotazy ohledně víkendu (to totiž běháme tzv. štreky), ale ví, že v sobotu dopoledne si může přispat, než se vrátíte. A pokud po sprše vytuhnete na kanapi, má ještě hodinu k dobru. Nejste sami.

Knížky jsou skvělá věc. Tam se najde vše. Už vychází dokonce i dost odborných o běhání. Tak je máme systematicky rozložené na záchodě, na stole k jídlu a u postele, abychom si večer zopakovali, co že je zítra v plánu na trénink. V autě poslední výtisk časopisu Run, to kdybychom uvízli v koloně, tak se něco aspoň užitečného dozvíme. Nejen vy.

Nic se nemá přehánět a myslím, že ani ten běh ne. Musíme to pořádně odpružit nebo zblbnem. I když zas tak špatná myšlenka to není. V Praze Bohnicích je krásná zahrada, tam by se běhalo…

Takže se sejdem buď tam nebo na dalších závodech.