Zebra s rýmou. Jenže když potkáte běžce nejen s nudlí, ale i slintajícího, mírně chrochtajícího, oháknutého v „art deco“ Armády spásy, nevíte, zda křičet, brečet, nebo se smát. Bohužel i takoví týpci se dají potkat. Podvečer, šero, park a já mám chuť založit nadaci či módní běžeckou policii.

Ne, není to o tom, že na to nezbylo. Každá díra se dá zašít či zalepit, triko vyprat či obarvit, soplík a sliny utřít. Nemám nic proti sepranému, vytahanému, propocenému, ale čeho je moc, toho je příliš. Odstíny barev neřeším, ale rozptyl barev větší než duha či šapitó už ano. Potkáváme přece ostatní běžce a nejen je, a pokud nemáte v úmyslu děsit či pobavit, je čas to změnit.

Taky už jsem viděla běžce s prostřiženou dírou pro prsty na botách, s botou slepenou lepicí páskou na koberce, s tričkem, kde všechny dírky byly pečlivě obšité a tím zvýrazněné, nebo v tílku, jehož výstřih byl natolik vytahaný, že už se na něj ani startovní číslo nevešlo. Také silnějšího pána, kterému se podařilo, nevím jak, dostat se do šortek z dob studijních a běžce v pokrývkách hlav, za které by se nemusela ani anglická lady stydět.

Nemusí to být hned poslední módní výstřelek sportovního světa ani kostýmek z poslední přehlídky. Na to taky nemám a ani po tom netoužím. Stačí vlastní soudnost, cudnost a sebekontrola před, ale i během běhu. V zápalu při závodě se dá nějaké to upšouknutí, uplivnutí či úlet ještě omluvit. Vyrážíte-li se proběhnout s pravděpodobností, že někoho potkáte a nikam nespěcháte, hoďte okem do zrcadla.

Vždyť se taky snažím. Nekoupila jsem si elastické kalhoty obepnuté až ke kotníkům, ale ty volnější, dole mírně rozšířené, zapraná trika vyhodila, objevila funkci kapesníku a čelenek na pot a příliš krátké šortky a trička nechávám mladším. A pokud nevím, zeptám se.

Najde se však, co na těchto běžcích obdivuji. Sebevědomí. Kolikrát se nesou „jak pětikačka do záložny“ a hrdi na svůj výkon či věk s úsměvem přehlíží ostatní. Nemám jim to za zlé, ale už mě, prosím, neděste. Leda by to byla recese.