Snad to bude poslední bolest v koleni na dlouhou dobu. Jsem optimista a věřím v úspěšnost operace. V přípravném předoperačním pokoji mi dali košili, které říkají andílek, nevěděl jsem, co s ní, a tak s pravděpodobností 50 % jsem si ji oblékl obráceně. Dvě ženské, co už v přípravném pokoji ležely, se mi pošklebovaly, že mám tu košili obráceně. Příčinu ironického pošklebování chci rychle napravit, a tak košili ze sebe shodím a obracím ji. V tom okamžiku, v těch několika vteřinách, tam vrazí doktor a vidí mě nahatého s košilí nad hlavou před dvěma pošklebujícíma se ženskýma. Slyšel jsem silné nadechnutí, chvilku ticho a potom křik:

„No pane inženýre, to snad nemyslíte vážně, takhle odhalovat své tělo v dámské společnosti, vždyť vy tady provokujete nějaké erotické orgie. Nezapomeňte, že na operační sál musí jít člověk zcela uklidněn a v optimistické náladě!“

Košili jsem rychle dooblékl a zmizel jsem pod deku, i ústa jsem si přikryl, abych zdůraznil svojí stydlivost a tlumeně z pod deky jsem špitl:

„Pardon, já se omlouvám, já předpokládal, že se převléknu v takové rychlosti, že si toho nikdo nevšimne, co nevšimne, že to nikdo ani nepostřehne!“

Moje odpověď pana doktora neuspokojila a on pokračoval ve svém puritánském běsnění:

„Cha, já jsem to postřehl, dámy to postřehly, raději a pro jistotu vás od dam oddělím závěsem, kdybyste se chystal dělat nějaké další úpravy na svém oděvu!“

A skutečně zatáhl závěs, takže jsem byl oddělen. Připadal jsem si jako v klášteře, kde byla sestra vyplísněna matkou představenou, když náhodou při úpravě oděvu odhalila kotník. Chtěl jsem si číst a na příhodu s oblečením zapomenout, ale nešlo to.

Nejdříve přišla sestra a s ukrajinským přízvukem mi podává dva malé prášky:

„Toto jsou naladové prašky, polkněte to bez voody, voodu nesmíte!“

Po spatření dvou malých suchých prášků mi vytanula na mysli sklenice whisky a bez vody by byla také náladová. Z toho nemocničního vzduchu jsem měl v ústech sucho. Do polykání prášků jsem zapojil všechny ústní svaly, ale prášky vzdorovaly, jakoby ožily, putovaly v ústech po různých místech, ale do jícnu ne a ne spadnout. Sestra pozorovala mé obličejové grimasy a zúčastněně se zeptala:

„Úž jste spolkl?“

Byl jsem z té snahy zadýchaný:

„Potřebuji vodu, jinak se budu trápit a stejně to nespolknu.“

Sestra se usmála a se slovy: „Výjimečně vám dám trochu vody,“ mi podala kalíšek.

Sáhl jsem po něm, jako kdybych žíznil na poušti. Jeden prášek se zdařilo zahnat proudem vody do jícnu a dále. Druhý v jícnu uvízl. Už jsem se neodvážil říci si další vodu, když je to zakázané. Sestra odešla a přišel chlapec z pomocného personálu:

„Já tady holím neboli depiluji nohy, ale jsem hrozný ras, bude pro vás lepší, když si nohu zbavíte chlupů sám.“

Poprvé v životě si holím nohy a jde to docela snadno, možná to zkusím znovu v sezóně, třeba budu mít na kole v létě menší odpor a pojedu rychleji. Sotva jsem se doholil, přišla sestra s obinadly a vrhla se mi na levou nohu, kterou začala obvazovat. Chvilku jsem znejistěl, mám jít na operaci s pravou nohou a mám ji krásně oholenou, proč obvazuje levou, asi to tak má být. Pro jistotu si se staženým dechem zavtipkuji:

„Tu levou nohu mi obvazujete, aby pan doktor poznal, že má operovat pravou, že jo?“

Sestra se zasmála:

„To si pacienti obvykle myslí, ale je to kvůli možné embolii.“

Pak už přestala legrace, byl jsem naložen na pojízdnou postel. V této pojízdné posteli mne dovezli do operačního sálu s velkoplošnou obrazovkou. Dostal jsem pokyn otočit se na bok a ohnout co nejvíce páteř do oblouku. Mírné bodnutí do míchy znehybnilo moji pravou nohu.

Ten, co mě bodl, se zeptal:

„Můžete hnout pravou nohou?“

Noha byla necitlivá a svaly nefunkční, nepohnul jsem ani palcem. Mně to tak sice nepřipadalo, ale pan doktor zajásal:

„To je skvělé!“ a odvezl mne k obrazovce.

Tam další doktor namazal nohu nějakou hroznou oranžovou dezinfekcí a zavedl mi do kolena kameru. Na obrazovce se objevil kloub obalený krásnou bílou hladkou chrupavkou. Doktor začal exkursi do mého kolena komentovat:

„Tenhle kloub je zdravý, jeho povrch je hladký jako prdýlka novorozence.“

Poté kamera objevila místo hladkého kloubu jakési třásně, které se v proudu vody, který provázel kameru, natřásaly jako korálovec v proudu mořské vody. Vytřeštil jsem oči na něco, co mělo představovat zdravou chrupavku. Tohle je ta příčina, co působí při běhu a dalších pohybech tu příšernou kloubní bolest. Každý den jsem kloub mazal, bral jsem kloubní výživu, ale tohle jsem opravdu nemohl porazit sebevětší péčí.

Doktor se nadechl a pokračoval:

„Tahle narušená chrupavka je horší, než jsem si představoval, chcete ji odstranit?“

Tu hroznou třásnitou příčinu dlouhodobých bolestí chci odstranit, to je přece jasné.

„Ano, pane doktore, ty třásně v koleně nechci, odstraňte vše, co je trochu narušené.“

Pan doktor mne upozorní na nesnáze takového kroku:

„V pořádku, odstraním to vše, ale to představuje 6 týdnů chození o berlích!“

To jsem již nevnímal a sledoval, jak v proudu vody mizí rozbitá třásnitá kolenní chrupavka, jak je laserem po kousíčkách odstraňována. Na závěr byl kolenní kloub očištěný od špatné chrupavky zvrásněn několika údery kulatým důlčíkem, to aby prý ta nová chrupavka lépe rostla.

Vytáhli kameru a přímý přenos z vnitřku mého kolenního kloubu skončil. Odnesli nádobu vody se zbytky třásnité chrupavky, byl jsem odvezen na pokoj. V levé ruce jsem měl hadičku, tou hadičkou do mě napouštěli stále nějakou tekutinu. Z pravého kolena byla také vyvedena hadička, odkud vykapávaly zbytky vody. První noc nebyla nic moc, musel jsem ležet na zádech, protože se napíchnutá mícha musela zahojit. Šla ze mne spousta vody, připadal jsem si trapně, neustále jsem zvonil na sestru, že mám plného bažanta. Vypadalo to, že voda, kterou vyplachovali koleno, se rozložila do těla a teď odchází.

Ráno nás učili chodit o berlích. Pan doktor vysvětloval:

„Chůzi musíte jen imitovat, představte si, že jdete po poli a šlápnete do křepelčího hnízda plného křepelčích vajec. Dnes jsou křepelky chráněné, takže ta vejce nesmíte v žádném případě rozšlápnout. Kdybyste je rozšlápli, je vše ztracené. V nově vznikající chrupavce, která je ještě měkká, uděláte důlek a tím si způsobíte velké zdravotní problémy.“

Představa, že budu 6 týdnů chodit po křepelčích hnízdech, kde bude spoustu vajec a já nesmím žádné rozšlápnout, je děsivá.V žádném okamžiku na to nesmím zapomenout. Sotva se probudím, tak první, na co musím myslet, jsou křepelčí hnízda. Doufám, že to ta křepelčí hnízda přežijí a koleno se uzdraví.