Vlasto, máš bohatou běžeckou historii. Vzpomínáš si na dobu, kdy jsi začínal?

„Vytrvalostní běh a vše spojené s běháním jsme měli v rodině. Otec byl atletem otrokovické Jiskry, běžcem na střední a dlouhé tratě. Já jsem do 14 let závodně cvičil sportovní gymnastiku. Dennodenně jsem dojížděl z Otrokovic do Zlína na Sokolovnu na gymnastické tréninky. Přes léto jsem poctivě trénoval gymnastiku a v zimě, když se atleti přestěhovali do tělocvičny, jsem na gymnastiku zanevřel a chodil raději na atletiku. Tam se trénovalo, ale byla při tom sranda. Když přišlo jaro, zase jsem se vrátil ke gymnastice. Do Zlína. Několikaleté střídání těchto sportů vedlo otce k tomu, že mi řekl, ať se rozhodnu mezi atletikou nebo gymnastikou. Atletika nakonec zvítězila. Talentem a rychlostí jsem zrovna neoplýval. Pamatuji si, že můj první kilometr na závodech starších žáků ve Zlíně měl hodnotu okolo 3:14. Trpělivost a poctivost v tréninku jsem si přenesl z gymnastiky, kde jsem byl zvyklý neustále něco opakovat, precizovat k dokonalosti.“

Kdo byl tvým trenérem?

„Můj otec Josef. Už od počátku jsme věděli, že nejsem rychlý, a tak jsme rychlost rozvíjeli přes vytrvalost a kilometráž. Sílu a postavenou tělesnou konstituci jsem si přinesl z gymnastiky. Možná proto se mi vyhýbala veškerá zranění a zdravotní problémy, které postihují dnešní běžce. Už od žactva jsem běhal 5km tratě, později 10 km. Možno právě proto jsem přechod do mužské kategorie nijak zvlášť výkonnostně nepocítil. V dorostu jsem tyto tratě vyhrával, v mužích tomu nebylo jinak. Dokonce si pamatuju, že mě otec musel párkrát jako dorostence „ostaršit“, abych mohl startovat např. na pětadvacítce. Nakonec jsem ji vyhrál. Pod vedením otce jsem poprvé zaběhl maraton těsně pod 2:20. Bylo to na jaře 1984 ve Stromovce a výsledný čas měl hodnotu 2:19:58, kterým jsem se nominoval na svůj první reprezentační start v KLDR.“

Osobák 2:15:35 sis zaběhl v roce 1987 v maďarském Szegedu. Jak tehdy vypadala tvá příprava?

„To už bylo pod vedením chodeckého trenéra Juraje Benčíka. Juraje naštvalo, že rok před tím atletický svaz rozpustil – vzhledem ke špatné výkonnosti – maratonskou reprezentaci. Shromáždil kolem sebe „bývalé“ maratonce, Mojmíra Láníčka, Atillu Baruse a Karla Davida. Já jsem po ukončení vysoké školy a ročním angažmá v ASVŠ Dukla Banská Bystrica jako vrcholový sportovec zůstal. Vzhledem ke svému tělovýchovnému vzdělání jsem byl přeřazen na funkci trenéra mládeže a později metodika sportu. Juraj nám psal tréninkové plány, zajistil nezbytná soustředění v Tatrách a na jaře jsme hledali vhodný maraton, který by prověřil naši výkonnost. Rok před tím jsme s otcem vlakem cestovali do maďarského Szegedu, abych zaběhl nějaký čas. Tenkrát jsem tam v roce 1986 znovu běžel pod 2:20, za 2:17:45. Proto jsme jako prověrku výkonnosti zvolili opět Szeged. V roce 1987 jsme tam dvěma auty s doprovodem a Jurajem vycestovali. Podmínky pro zaběhnutí nějakého času byly příznivé, nikoliv vynikající. Bylo poměrně chladno, během maratonu dokonce začala chumelenice a od pátého kilometru to v maratonkách z Partizánského začalo klouzat. Naštěstí chumelenice ustala a vznikající poprašek roztál. Tenkrát zaběhl Mojmír Láníček 2:14:02, já svůj osobák 2:15:35 a Aťo Barus 2:15:43. Cesta, kterou jsme se v tréninkové přípravě pod vedením Juraje Benčíka ubírali, se ukázala jako správná. Juraj tehdy přenesl chodeckou přípravu, kterou měl dokonale propracovanou, včetně biochemického zabezpečení do běžeckých podmínek. Trénink spočíval v respektování zákonitostí únavy a využívání principu tzv. superkompenzace. Těžiště tréninků spočívalo v tempové vytrvalosti. Posunul nám myšlení a donutil nás běhat až 40km úseky v zimě v Tatrách. Možná tvrdé, ale účinné. Když povím, že se nám za některý den podařilo naběhat až 60 km, nebudeš mi věřit. Tenkrát jsme nevěřili ani my.“

Jak vnímáš současnou českou silniční špičku?

„Jsou na tom výkonnostně i tréninkově velmi dobře. Mají výborné tréninkové podmínky včetně soustředění, regenerace, suplementace a stravy. To bylo i za nás. Mají hodně a kvalitně natrénováno, ale myslím si, že dělají tréninkovou chybu v tzv. bezprostřední přípravě na závod v posledním měsíci před důležitým závodem, kdy běhají příliš rychle, na jiný energetický pohon, než který je pro maratonský běh třeba. V tomto období by měli akumulovat natrénované, nechodit mnoho závodů a umožnit tak tělu, aby si odpočinulo a přeneslo do závodu to, co v předcházejícím období natrénovalo. Navíc musí mít vyzkoušený model posledního týdne před závodem, který se jim osvědčil v méně významných závodech. To učím své svěřence.“

Co by pomohlo zlepšit výkonnost českých vytrvalců?

„Trpělivost a zase trpělivost. Ukaž mi v dnešní uspěchané době mladého sportovce, který je ochoten na sobě deset let tvrdě pracovat s cílem v nedohlednu. Já jsem s maratonem začínal v devatenácti letech. První maraton jsem z neznalosti vzdal a deset let jsem se ho učil běhat. Pořád kolem 2:25, až ve třicítce se mi to několikrát podařilo pod 2:20. Tak jako je vytrvalostní běh během na dlouhou trať, tak by měl vypadat i trénink. Jakési postupné skládání vytrvalostních kamínků do konečné maratonské mozaiky bez přílišných tréninkových výpadků, zranění.“

Pozn. red.: Plné znění rozhovoru naleznete v novém čísle tištěného Běhej.com, které vyjde 24. listopadu.