Ski Areál Opálená se stává zázemím celé sobotní akce. Příjemná hudba, stánky sponzorů a množství natěšených běžců, kteří přišli posunout nebo otestovat své limity. Taková ta sobotní klasika, při které nemůžu chybět. Úderem jedenácté je odstartováno.

Hned z úvodu mám možnost si perfektně zahřát stehna a lýtka, protože se začíná výběhem místní sjezdovky. Následuje dvoukilometrová asfaltová pasáž, kterou sbíhám k místnímu rehabilitačnímu centru. Cesta má krásný, běhatelný sklon, a tak to pálím tempem pod 3:20. Docela rychlé, ale s tím se při tak krátkém závodu musí počítat. To, co přichází, mohu zpětně hodnotit jako jeden z nejtěžších úseků celé trasy. Téměř tři kilometry táhlého stoupání na vrchol Skalky s převýšením skoro 500 metrů. Pohybem vpřed se dostávám pomalu na vrchol, zároveň dostávají zabrat i stehna. Štípou a pálí, přesně tak, jak to obvykle při těchto závodech bývá.

Po rychlém, ale technicky náročnějším seběhu ze Skalky na nás čeká na osmém kilometru občerstvovací stanice. V rychlosti beru jeden kelímek s vodou a pokouším se napít, ale připadám si, jako kdybych měl Parkinsona. Následuje další táhlé stoupání, tentokrát na vrchol Ondřejníku.

Lesní cestičky jsou čím dál více rozbahněné a rozježděné dělníky. Občas to pořádně čvachtá a klouže. Závod dostává svého jména „trail“ running cup. Já si ale nestěžuji, vím, do čeho jsem se dal, a blahem si chrochtám. Nebudu jak někteří, které slyším láteřit, že čekali běhací závod a ne chodící. V duchu si říkám: „O tom ale takové sky jsou. Nečetli jste snad parametry?“ To je jako kdybych šel na Pražský maraton a myslel si, že se poběží lesem.

Dalších několik kilometrů je poměrně stereotypních, v mírném náklonu stále kupředu. Místy periferně vnímám krásné výhledy, které za normálních okolností jsou hodny zastavení a vyfocení, ale v závodním tempu nic takového nepřichází v úvahu. Závěrečný prudký sešup lesem je opravdovou chuťovkou. Kořeny, šutry a bahno. Slyšet cílové fanfáry a vidět cílový prostor je skutečnou motivací na to pořádně šlápnout. A tak spouštím druhý motor a letím z kopce. Jednak proto, abych čas stlačil co nejníže pod dvě hodiny, jednak proto, že jsem v holportu s Víťou Otevřelem jako dvojice a vidina pěkného umístění je na dosah. To se nakonec skutečně stává a já jsem spokojen s tím, že jsem zvládl svou premiéru na takovém skypůlmaratonu v srdci Beskyd.

Vítězem KTRC Beskydský půlmaraton se stává domácí favorizovaný Honza Zemaník, který trať prolétl za 1:36:43. Mezi ženami zvítězila domácí Barbora Macurová v čase 2:04:04. Kromě finančních a věcných odměn na vítěze každé kategorie čekaly poctivé domácí klobásy, které rozvoněly celou Opálenou. Předposlední zastávkou seriálu bude na druhém konci republiky česko-německý půlmaraton, startuje 22. 10. v 12:45 v Nemanicích.