Behus zadumaně seděl vedle svých žáků a nezapojoval se do rozmluvy. Potom se náhle usmál a všichni v mžiku ztichli, když uslyšeli jeho klidný hlas. 

„Tři běžci se stejnou výkonností se chystali na velice zvláštní závod. Mohli si zvolit jednu ze tří tras. Nejnáročnější a nejkratší byla horská trať s velkým převýšením. Mnohem delší byla lesní stezka, která navíc vyžadovala velkou bedlivost kvůli kořenům stromů. Nejdelší a nejpohodlnější byla široká a rovinatá cesta, která vedla kolem lesa. Běžci si zvolili každý jinou trasu. Kdo si myslíte, že z nich dorazil jako první?“

Názory žáků se rozcházely. Nejvíce se jich přiklánělo k cestě po rovině, kde se dalo bběžet nejrychleji. Ti, co byli dobří v běhu do vrchu, si mysleli, že k vítězství by mohla vést ta nejkratší terénní trasa.

Behus pozorně naslouchal a když se debata vyčerpala, řekl:

„Ten, co běžel po široké cestě kolem lesa, byl rozptylován mnohým, co odvádělo jeho pozornost: jednou ho zaujali obchodníci s běžeckým šatstvem, jindy stánky s jídlem. Zpomaloval, aby mohl zjistit něco nového a nakonec dorazil beznadějně poslední. Zvítězil ten, kdo běžel lesní stezkou. Soustředil se jen na běh a zvítězil.“

„Ale co ten, který běžel do vrchu?“

„Ten se beznadějně zamotal do trní a zabloudil. Cesta byla špatně značená, a když nakonec celý vysílený dorazil, zjistil, že je jen druhý.“

Rozhostilo se ticho a všichni nevěřícně kroutili hlavami. Jejich mistr byl nejlepším běžcem a trenérem, jakého kdy poznali, ale choval se velice záhadně. Vypravoval jim příběhy, kterým skoro nerozuměli. Svého učitele obdivovali, ale nechápali.

Když za ním poprvé přišli a požádali ho, aby je trénoval, chtěl po nich, aby všechno opustili a sloužili jen Bohu Běhu. I začali spolu trénovat a byli by nejlepším týmem, jen kdyby…jejich  mistr neměl tolik shovívavosti ke každému, kdo za ním přišel! Neodvrhnul dokonce ani ženy! Vždyť nejsou Behaliona hodny! Všichni proti tomu reptali, ale mistr řekl: „Povedu je a učiním z nich běžkyně, které se vám mužům vyrovnají. Neboť každá žena, která se stane běžkyní, se zúčastní nebeského závodu.“

O nebeském závodě mluvil velice často. Ale co je to ten nebeský závod? A kdy přijde? Když se ho na to ptali, jen řekl: „Nikdo neví dne ani hodiny. Nepřijde, když bude očekáván, a ne všichni se na něm budou moci podílet.“

Žáci však namítali: „Když naběháme mnoho kilometrů a zúčastníme se mnohých závodů, tak si snad zasloužíme i účast na tom nebeském, ne?“

Na to jim mistr odpověděl:

„Osel, který otáčí mlýnským kamenem, ušel stovky mil. Když byl odvázán, zjistil, že je stále na tomtéž místě. Jsou ti, co běhali mnoho, aniž by se jakkoli přiblížili k cíli.“

Behus a jeho svěřenci odpočívali ve stínu obrovského stromu a vzpomínali na svůj poslední závod. Byl to jejich velký úspěch. Dosáhli vynikajícího umístění v různých kategoriích. Jen kdyby se jejich mistr nechoval tak zvláštně! Byl nejlepší a mohl vyhrávat. Za chvíli by oplýval zlatem… Jen kdyby jím tolik neopovrhoval! Zpomalil, když kdovíjaký závodník měl křeče, a po letmém dotyku ho zbavil bolesti. Běžec utíkal dál, aniž by měl alespoň kapku vděčnosti. Jak se zdálo, učiteli to vůbec nevadilo. 

Na otázky: „Mistře, proč pomáháte těm, kdo si vás neváží? Proč se tak snadno vzdáváte vítězství?“ odpověděl jako vždy v hádankách: “Milujte svého soupeře jako sebe sama a pamatujte, že poslední budou první a právě těm patří vítězství v nebeském závodě.“

Blížil se veliký svátek Behuzalemský. Byl věnován Behalionovi a vítěze čekaly velké ceny. Všichni zdatní běžci se těšili na poháry naplněné zlatými, stříbrnými či bronzovými mincemi. 

Tentokrát obklopili žáci Behuse ihned po startu, aby si nevšímal jiných běžců a nezpomaloval ve snaze pomoci jím. Behus nic nenamítal. Jen se na ně posmutněle podíval a řekl, že to bude jeho poslední závod. 

Běžel neskutečně rychle, jeho styl byl dokonalý a jeho běh byl modlitbou Behalionovi. Za malou chvíli všem utekl a když protnul cílovou čáru, zaznamenal nepřemožitelný rekord trati. V ten okamžik zástup radostně a hlasitě uvítal vítěze.Všichni mávali ratolestmi a všichni slavili velikého Běžce. Dav ho vynesl na stupně vítězů a pořadatel závodu mu slavnostně předal obrovský pohár naplněný až po okraj zlatými mincemi. 

Behus netečně držel v rukou velkou číši a nakonec pronesl: „Pohár by měl být prázdný. Jen tehdy může být naplněn svatým duchem vítězství. Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich. Staň se Tvá vůle!“ 

Poté rázným pohybem převrátil pohár a vysypal mince doprostřed davu. 

A vypuklo to.Všichni se vrhnuli na zlato. Mnoho lidí bylo ušlapáno a ještě více jich utrpělo vážná zranění. 

Pak Behuse zatkli a odvedli do vězeňské cely. Dav nenávistně řval a házel na něj špínu a ostré kameny. 

„Přišel jsi zničit náš Zákon. Rouháš se Behalionovi a kazíš mládež. Nezasloužíš nic jiného, než smrt.“ Tak zněl i verdikt poroty.

Příští den, když vykonavatelé rozsudku přišli za Behusem, zela jeho cela prázdnotou. Podezření, že ho osvobodili jeho žáci, brzy padlo a pátrací oddíly nemohly nic odhalit. Mnoho běžců se hlásilo, že viděli Behuse a dokonce s ním i mluvili, ale nikdo si tím nebyl jist a nikdo nemohl přesně udat místo setkání. Začaly se šířit fámy o tom, že se Behus objevuje na těch nejtěžších úsecích závodů a pomáhá běžcům překonávat krizi.

A děje se to prý dodnes.

Stalo se vám, že najednou na trati vedle sebe spatříte neznámého běžce, který se jen tak letmo na vás usměje a hned se cítíte lépe? Chcete mu zamávat, ale už je pryč. Zůstává s vámi jen ten jeho úsměv. 

Vede vás k cíli a nenechá vás padnout.

A to věru není málo.