Start závodu je letos posunut na čtvrt na deset a já necelou hodinu před tím – bez čísla – hobluji první stoupák celého závodu, kterým je sjezdovka na Javorovém (ve skutečnosti je to Malý Javorový). Na vrcholu Javorového je sice mlhavo a necelých 9 stupňů, ale prudká sjezdovka umí výborně zahřát. Krátce po půl desáté se k vrcholu blíží čelo závodu v pořadí Carrara, Brýdl a Petr, s menším odstupem Maceček a další. Tempo závodu je opravdu rychlé, vždyť necelé 2 km s převýšením skoro 500 metrů mají nejrychlejší pod dvacet minut!

Následuje seběh kolem Gutského pekla, který je místy pekelně zapadaný stromy a větvemi. Prostě klasika závodu s takovou nálepkou. Po menším zaváhání, kdy přehlížím značku a kufruji, začínám stoupat na Javorový vrch. Těsně před vrcholem je vytvořena opravdu perfektní atmosféra. Jestli jste někdy viděli (na Youtube) záběry ze Zegama Aizkorii, kdy běžci běží/jdou úzkou uličkou fanoušků, asi jste si jako já říkali, jaké to je. V malém zažívám něco podobného během tomto stoupání. Adrenalin v těchto místech snad musel stříkat z každého. Na vrcholu sice sotva popadám dech a tepy mám asi tak 300 za minutu, ale zážitek to je neskutečný.

Při dalším seběhu je možnost vydechnout a nabrat síly na další sjezdovku, tentokrát v Řece. Pro nás, kdo ji známe, víme, že je to krásný stoupák, během kterého zažíváte různé pocity. Od euforie až po frustraci. Nejvíce mě ale dostává reakce několika běžců: „Co toto zas má znamenat?!?“ V duchu si říkám: „Vítej v Beskydech.“

Po seběhu z Řeky následují avizované změny. Výstup téměř na vrchol Šindelné mi letos přijde jednodušší než loni, možná je to tím, že velkou část trasy „kecáme“ s pár běžci, možná je to tím, že v tomto místě máme za sebou polovinu závodu. Z nejvyššího bodu této části závodu padáme k předposlední občerstvovačce. Odtud ze začátku jinou trasou na vrchol Ostrého, a skutečně to ostře začíná. Alespoň je to ve stínu. Když na vrcholu čekám na parťáka a povídám si s pořadateli, pozoruji, jak každý probíhající běžec pokukuje po pivu, které zde pořadatelé popíjejí. Ani se jim nedivím. Už žádná mlha, ale téměř letní počasí. Po technicky náročnějším seběhu je před námi poslední občerstvovačka v obci Košařiska a přichází druhý výstup na Ostrý. Po něm následuje skvělý pětikilometrový seběh do Tyry.

Od Tyry na vrchol Malého Javorového to jsou tři kilometry a posledních 500 výškových metrů. Čeká nás také pověstné grande finale, což je černá sjezdovka na Javorovém. Popisovat její náročnost je asi zbytečné, kdo to zná, tak ví. Jedním slovem, je to šílené. Poté, co se vyškrábeme na vrchol, jsme cíli. Téměř v cíli. Letos se cíl přesunul na parkoviště u nástupní stanice na Javorový. Tedy žádné pohodové scházení s pocitem finišera jako loni, ale pěkně tvrdý seběh, který pocítím další den při vstávání z postele. Čím jsme níž, tím hlasitější je povzbuzování fanoušků, jež ohlašuje poslední metry tohoto horského závodu.

Letošní Perun byl povedený. Někomu trasa možná neseděla, někdo měl možná problémy s nedostatkem občerstvovacích stanic atd. Nicméně, nálepka ISF není zadarmo, stejně tak jako titul MČR v Skymarathonu. Tím se stal Pavel Brýdl, přestože celkovým vítězem se stal Luca Carrara, ten je ale Ital, ne Čech. Ženskou vítězkou se stala Petra Ševčíková, která po rehabilitaci urvaných vazů sbírá jedno vítězství za druhým (LH24 a teď Perun) a ukazuje, že s ní bude třeba počítat. Trasa ve finále měřila 40 km a převýšení téměř 3200. Prostě skyrunning v beskydském podaní!