Lavaredo je pro mě srdcovou záležitostí. Jednak pro svou podmanivou krajinu, která fascinuje snad každého, jednak pro nové zkušenosti a překvapení, které mi vždy přinese. Dolomity jsou hory, které vyžadují respekt, toho jsem si vědom, když ladím poslední části výbavy. Nechybí dlouhé kalhoty, triko s dlouhým rukávem a bunda. Bez ohledu na to, že je to povinná výbava, tuším, že se to nejspíš bude hodit. Pocitová teplota má být místy i –7 stupňů!

Na startu si v hlavě promítám celou trasu a kritická místa. Zároveň si říkám, co tady dělám, když před pár měsíci jsem sotva chodil a rehabilitoval záda, do toho seděl před státnicemi v knihách a běhal opravdu zlehka. Nic naplat! Každý z 1600 běžců má svůj příběh, každý se musí se 120 km a 6000+ nějak poprat.

Úvodní asfaltovou pasáž se snažím neběžet příliš rychle, něco kolem 4:35/km. Chvíli před prvním stoupáním běžím s Nurií Picas (ženou, která vyhrála loni UTMB a letos se účastnila přechodu Alp na skialpech). „¿Cómo estás?”, „Jak se máš?“, ptám se. Krátce si povídáme a já, pln adrenalinu, ji hrdinsky předbíhám. A to bylo naposled, co jsem ji na trati viděl. Někde kolem mě proletěla a viděl jsem ji až v cíli.

Noční část závodu je docela svižná a já si pochvaluji, jak to zatím jde. Stoupání na chatu Auronzo je výživné. Fičák a chlad v tomto místě právem titulují Lavaredo ultratrailem. Z Lavareda mě čeká více než desetikilometrový seběh. Technicky náročnější sešup je pro mě o to těžší, jelikož přicházejí křeče do břicha. Na Cimabanche (66. km), kde je občerstvovačka, se přidává průjem a já větřím problém. Naštěstí je více než polovina závodu za mnou.

Po dalších deseti kilometrech hledám vhodné místo… „Co se děje?” říkám si. Nejím ani nepiju nic, co bych nevyzkoušel. To ale není to nejhorší. Odskakování do keřů mi z vazelíny, kterou jsem se mazal, mezi stehny a půlkami postupně dělá řešeto. Nohy, asi nedostatkem tréninku, jsou pomalu ale jistě odepsané. Co teď? Zabalit to? Nebo zkusit dojít zbylých 50 kilometrů? Jak řekl Hamlet, „to je, oč tu běží”. Naposledy jsem šel 50 km na čundru s 25kg batohem. Zvládl jsem to, musím i teď!

Kilometr po kilometru se blížím k cíli. Břicho se naštěstí uklidnilo, zato opruzeniny (byť je toto označení dost eufemistické) jsou čím dál horší. Sotva jdu. Závěrečný desetikilometrový sešup je pro každého náročný, včetně těch prvních. Pro mě, coby v tuto chvíli již turistu, to je ale očistec. Jdu už asi 8 hodin s jediným záměrem – dokončit. Na jedné straně vidina relativně blízkého cíle, na straně druhé další dvě hodiny pochodu jsou parádní mentální výzvou. Nevzdávám se a jdu dál. Po 21 hodinách a pár minut docházím do cíle.

Čas pro mě není v tuto chvíli rozhodující. Od 70. kilometru jsem sice šel, ale došel! Počasí bylo až na pár chladných chvil naprosto optimální. Oproti loňskému vedru jsem se nijak významně nespálil, zato si to užil jinak. Na pár let si dám s Lavaredem oraz, asi na tyto vzdálenosti musím ještě pořádně uzrát.

Vítězem hvězdně obsazeného závodu se stal Hayden Hawks v čase 12:16, za traťovým rekordem zaostal o necelou minutu dvacet. Druhý doběhl Pau Capell (před týdnem běžel Livigno!) a třetí Tim Tollefson. Favoritka, Nuria Picas, na 33. km kvůli zdravotním problémům skončila. Vítězkou se stala Kelly Wolf v čase 14:37.