Když v příliš brzkou ranní hodinu otevřu víčka, vítá mě za oknem sněhová vánice. „Hm, to bude možná cesta zajímavější než závod,“ pomyslím si. Když ale o dvě a půl hodiny později dorazíme pod Ještěd, po sněhu není ani památka. Jsou sice 3 stupně a velká oblačnost, ale předpověď hlásící oteplení a projasnění nám všem pořádně motá hlavu, co si vzít na sebe.

Start v 11 mám jako vždycky problémy stíhat, ale nakonec se úspěšně vmáčknu někam do prvních řad. Odstartuje se tentokrát načas a celé čelo se klasicky skoro sprintem vydává směrem k první sjezdovce. Tam jsme, než se nadějeme, a tak poprvé zaklesávám ruce do stehen. Ne naposledy. Už tady zjišťuju, že mi to dnes asi chutnat nebude.

Po nějakých 250 výškových metrech nás opět čeká seběh skoro na start. Na sjezdovce jsou ještě zbytky sněhu a ač by to člověk rád pustil, vědomí, že za chvilku musí znova do stejného kopce, mu to příliš nedovoluje. Tedy, on stejný není, je jen stejně velký – běží se o půl kilometru vedle. Výhodou tentokrát je, že na jeho konci je občerstvovačka. Zatím si vystačím jen s pár loky vody, ale vím, že bude hůř.

Další seběh, stahuji si těch pár lidí, které mám na dohled. Na konci každého seběhu možná není kopec, ale tady na Ještědu ano. Velmi mírný, na cestě a já zjišťuji, že dnes to opravdu není ono. Psychicky se s tím těžko srovnávám – tak jsem na tento závod ladil a ono mi to stejně nejde? Na přemýšlení není čas, znova z kopce a znova do kopce. Tentokrát opět prudkého, hůlky by se mi hodily.

Moji psychiku už úplně dodělá, když mě doběhne první žena, dnes výborně běžící Pavla Schorná. Hlavou se mi honí to snad úplně vzdát. Už jsme na 12. kilometru, na krásném vrcholovém hřebínku. Láduji do sebe rychlé cukry a na další občerstvovačce už strávím o krapet času víc. No a teď, jak jinak, znova do kopce. Už mi to opravdu nechutná, když běžím kolem závěrečného seběhu, mám fakt chuť těch dalších 10 km vynechat.

Závody by se ale vzdávat neměly, hlásí mi morálka, a tak ji poslechnu. Dalším seběhem se blížíme k vychytávce letošního ročníku, místu, jež Honza Dušánek pojmenoval Rolling Stones. Věděl proč. Ještě než se tam ale dostanu, v pravotočivé zatáčce divokého seběhu mě překvapí několikačlenná skupina v protisměru: „Do hajzlu, jsme se fakt ztratili,“ pronese někdo z davu. Já jsem tu problém neměl, ale v cíli se později dozvím, že se zde ztratila snad půlka startovního pole, včetně Čípy nebo Fejfara, kteří nakonec obsadili bronz a stříbro. Ital Bertoncini tento úsek jako jeden z mála běžců na čele proběhl bez chyby a určitě mu to pomohlo k vítězství.

Já už se ale se skupinou v zádech mezitím blížím do kamenného pole, které mě vyveze až k Ještědu. Jakožto orienťák si v nestabilních šutrech připadám jako doma, a tak si jako kamzík skáču z kamene na kámen. Zase se mi běží dobře! Ve skupině, motivace zpátky, nic nemůže být lepší. „Už je to jen dvakrát z kopce a jednou do kopce, to už nějak doklepeš!“ houkne na mě někdo. Kéž by!

Z kopce mi to vždycky šlo, a tak se snažím i teď naši skupinku trochu potrhat. Jde mi to skvěle. Peláším si to hluboko pod čtyři na kilák, když najednou ležím na zemi. „Co se to stalo?“ běží mi mozkem první reakce, „Já přece nepadám!“ Ukrutná bolest levého lýtka mi hned odpoví – křeč. Minutu sval protahuji a pak se nějak dokulhám pod kopec. Díky všem, co u mě zastavili a nabízeli pomoc! Magnesium bohužel nikdo nemá.

Dobrý pocit je pryč. Do kopce mě opět předbíhá Schorná, a s náběhem na křeč při každém kroku s tím ani nemůžu nic dělat. Ani na vrcholové občerstvovačce bohužel magnesium nemají, stejně jako kdokoli po cestě. Ještě jednou Pavlu předběhnu. Hluboce lituju toho momentu, kdy jsem tu jednu párgramovou tabletku vyhodil z kapsičky. Teď by mi ušetřila aspoň deset minut.

Všichni si dva kilometry před cílem myslíme, že už to bude jen z kopce, ale tentokrát ne. Ředitel závodu ještě přidal poslední stometrový hup, ze kterého se všem dělá stejně zle. Nejlepší žena mě ještě jednou předbíhá a se slovy: „Však mi to ještě vrátíš,“ se mě snaží povzbudit. Fakt díky, ale moje nohy už jsou spíš v konstantní křeči.

Naštěstí teď už je to opravdu jenom z kopce. Našlapuji, jak jen opatrně to jde, nerad bych znova skončil v křečích na zemi. Na poslední chvíli si zachraňuji čest a už naposledy předbíhám Pavlu Schornou. V cíli se zřítím ke stánku s občerstvovačkou. Nikdy jsem nebyl tak zničený. Myslel jsem si, že mám natrénováno, ale Ještěd mi opět ukázal, že na něj nebudu mít natrénováno asi nikdy.

Škoda té jedné chybky se značením, jinak by to byl úplně bezchybný závod. Diváci i dobrovolníci povzbuzovali, seč jim síly stačily, jídla i pití bylo všude dost a i to počasí nakonec docela vyšlo.

Vyhlášeni byly MČR ve Skyrace, U23 i juniorech (pro poslední dvě kategorie zároveň závod sloužil jako nominační závody na JMS ve skyrunningu), stejně jako pět absolutně nejlepších v mužích i ženách.

Muži:

1. Mattia Bertoncini (ITA) 2:17:55.6
2. Fejfar Ondřej 2:18:43.6
3. Čípa Jiří 2:20:25.6
4. Fraňo Peter (SVK) 2:20:30.9
5. Causidis Marek 2:21:42.8

Ženy:

1. Schorná Pavla 2:45:57.6
2. Cecilia Basso (ITA) 2:48:51.9
3. Ševčíková Petra 2:52:15.9
4. Matrasová Kateřina 3:00:37.6
5. Galaczová Eva 3:01:15.4

Všechny výsledky najdete na http://jestedskyrace.cz/…ce/vysledky/