Urostlý, na vytrvalostního běžce člověk s ne úplně typickou figurou. Přesto má slušné osobáky (3:08 na maraton, půlmaraton stlačil na 1:24 a desítku hluboko pod 38 minut). Ale ze všeho nejvíc mu učarovaly hory a dlouhé běhy v nich. Nejlépe v Alpách, anebo doma, na Liberecku. Na svém kontě má i 170 km dlouhou trasu na slavném UTMB. Dnes vozí do Alp fandy horského běhání “na čumendu”, jak takové Tour de France v běžeckém podání vypadá. A dosti netypicky kombinuje tvrdou syrovost běhů ve velehorách s naprosto luxusní péčí a komfortem. Ale o tom dále.

Od roku 2016 pořádá horské závody, k čemuž jej ponoukl průkopník skyrace v Česku Sam Straka. Dnes se Honza pořádáním závodů (všechny čtyři na či pod Ještědem) a běžeckých kempů (také čtyři, tři v zahraničí, jeden doma) živí. Nebrečí, že covid, sponzoři, atd, přesto zasvěcení vědí, že se nedal na lehkou životní cestu. “Dělám skoro všechno, jen správu sociálních sítí jsem nyní přenechal kolegyni,” usmívá se a hladí fenku Báru, která kolem něj během videohovoru radostně pobíhá po zahradě, z níž je – jak jinak – vidět na Ještěd.

“Některé závody u nás jsou moc krásné, ale trochu mi na nich chyběla taková ta omáčka kolem, kterou by měly mít a na kterou jsem si já vždy potrpěl,” použije cateringové přirovnání. Je to úsměvné, protože účastníci jeho závodů ví, jak moc se kromě běhu stará i o jejich žaludky. “Ale pozor, já byl vždy profík přes drinky,” směje se. Co tedy tou omáčkou myslí? “Máme rádi to před a po závodě, to po startu moc nemusíme (smích). Ale ne, vážně – k závodu patří i setkávání, zábava, hudba, jídlo, moderátor… Prostě aby měl závodník ty emoce a zážitek a něco si z něj odnesl kromě uběhnutí vzdálenosti. To vše navíc nádherně spojuje a o to mi jde asi nejvíc, lidi spojovat.”

A kde ve světě se cítil skvěle? “UTMB, Lavaredo, Transvulcania, Grossglockner…,” jmenuje špičkové evropské závody, které lákají tisíce běžců včetně těch nejostřílenějších. Honza však myslí krátkými distancemi i na ty, kteří teprv po náročných horských bězích pokukují, či chtějí doprovodit zdatnější rodinné příslušníky a nestát jen okolo. Přibyly i běhy se psy pro milovníky canicrossů.

Zajímavě pojaté jsou i jeho tréninkové kempy. Přestože jsou (ty zahraniční) situovány do alpských masivů a kopírují slavné závody (UTMB, Lavaredo, Kaprun), nemusíte se bát, že byste byli na obtíž, protože zatím dáte “jen” maraton či dokonce kratší trasy. “Oba kempy jsou rozděleny do několika dnů a v nich vždy společně uběhneme kousek trasy obou slavných závodů. A na závěr se podíváme na ty nejlepší, kteří běží dané závody již naostro a celé,” popisuje Honza. “Jelikož si účastníci kempů sami trasu proběhli, vědí, co obnáší, a cítí k závodníkům velký respekt. Někdy jim hodně vrtá hlavou, jak je možné, že oni to šli dva dny a špičkový závodník je tam za deset hodin.”

Mimochodem Honza svůj první závod běžel relativně nedávno – byl to v roce 2014 pražský půlmaraton. Teprve o dva roky později uspořádal své první běhy v okolí a na Ještědu. Což je vcelku rarita mimo komunitu horských běžců málo známá – tzv. skyrace běhy musí splňovat řadu přísných kritérií, například součet nastoupaných metrů a nadmořskou výšku. Česko má v tom posledním výjimku a nastoupané metry a kilometry Honza dohání vcelku divokými trasami, které dají zabrat i těm nejotrlejším. Ne nadarmo jedna z účastnic doprovodných běhů se psy nedávno nechala svého miláčka pod svahem, když viděla, jak moc náročné by to pro psa bylo…

Jeho kempy, to však nejsou jen a jen naběhané kilometry. Honza opět dbá i na nezbytnou omáčku: masáže, videoprojekce, jóga, plavání, běžecký catering, krátké laufy, dlouhé laufy, běh s hůlkami. “Už jedeme letos náš 26. kemp. Snažíme se běžcům rozšiřovat obzory, včetně mentálního koučinku a meditace. Jezdí s námi totální začátečníci, pokročilí a často je lektorují i elitní běžci typu Tomáše Hudce, Katky Matrasové či Tomáše Macečka. Na vše máme profíky, já jsem jen takový spojovatel.”

Pokud přemýšlíte o účasti, dlouho neváhejte. Většina z kempů je dlouho předem vyprodána!

Pokud se Honzy zeptáte, zda jej kempy a pořádání čtyř závodů ročně uživí, odpoví vám hodně s nadsázkou, či spíše pro něj typickým životním postojem: “Musí mne to především bavit. Jasně, peníze jsou nutnost, nedělám charitu. Ale hlavně to musím dělat srdcem a duší. A pokud mne to v budoucnu neuživí, půjdu prodávat křupky, no.”

Pokud si ale myslíte, že to je nějaký divoký životní střelec, Honza okamžitě dodává: „Jsem především hrdý otec dvou holčiček, mám skvělou ženu, která mi po kratičké známosti hned jela dělat support na UTMB. A hlavně jsem nadšený horal.“

A doplníme na závěr jednu úsměvnou historku, jak Honza začal běhat: Když seknul s hokejem, pořídil si psa a vydal se s ním na pouť do Santiaga de Compostela. Jestli to bylo hnutí mysli, anebo spíše díky hodně živému psíkovi, prostě s ním začal běhat. “Já mu při venčení nestačil, tak jsem se musel rozeběhnout. A asi si umíš představit, jak hokejisté milují běh…” Rychle následoval půlmaraton, maraton, první ultra, triatlony. Ale láska k horám byla nejsilnější.