Tomáši, 25 let je pořádný kus života. Když se podíváš zpátky, co tě jako první napadne ve spojení Pražský maraton a tvůj život?

„Uteklo to hrozně rychle a vůbec mi to nepřijde, že už je to 25 let. Je to vcelku nedávno, co jsme začínali. (smích) Pamatuju si, jak to bylo na začátku punkové a jak se vše postupně vylepšovalo a úroveň stoupala. Velmi si cením toho, že jsem byl u ‚skorosnu‘, který je nyní realitou, jakkoliv to zní pateticky. Společně jsme vybudovali z vize a malého závodu něco, co funguje – více či méně dobře.“

Co bylo dál a jak se změnila tvá pozice v týmu?

„V dalších ročnících jsme začali se studenty stavět trať a nyní jsem odpovědný za závody, jakýmsi koordinátorem, chceš-li ředitelem závodu v den závodu. Mojí odpovědností je, aby vše proběhlo, tak jak má. To znamená hlavně interní komunikaci v rámci závodu.“

Za těch 25 let se tým RunCzechu často měnil, tys ale zůstal. Proč? Co tě u něj stále drží?

„Asi ty emoce kolem, a nejde jen o maraton. To zná každý, kdy někdy dělal závod a ví, kolik toho musí v jeden moment klapnout současně. Ta půlhodina před startem, vyběhnutí balíku a pak samozřejmě doběh. Rozhodně nechci říci, že by mne nezajímali elitní atleti, ale děláme akci pro deset tisíc lidí tak, aby byli v daný moment spokojení. A to je ten hlavní motiv, který tomu chceme dávat. Že to vše děláme pro lidi a aby to bylo co nejlepší.“

Bylo něco na začátku, co tě udivilo?

„V prvním ročníku mne překvapila ta masa lidí v doprovodných bězích, kterou Carlo dokázal oslovit svou myšlenkou. Kdo pamatuje dřívější doby u nás a tehdejší masové akce, asi mým tehdejším obavám rozumí. Ale na Václaváku stály dva mohutné hady lidí čekajících na start a byla tam fakt skvělá atmosféra. To mne pozitivně naladilo a bylo vidět, že Carlo ví, kudy na lidi.“ (úsměv)

Říkáš, že první ročníky byly punkové, na co si vzpomeneš?

„Dnes se hlásí lidi přes internet, to dříve nebylo, jelo to po jiných cestách. Maratonců v Česku taky moc nebylo a navíc tehdy měli i rezervovanost k italským pořadatelům, takže nábor běžců musel být jiný. Expo na Václaváku tehdy bylo snad 14 dní a bylo hlavně propagací běhu a maratonu. Dnes je to dvoudenní záležitost spíše coby veletrh sportovního zboží spojený s vyzvedáváním startovních čísel. Když se za den zaregistrovalo 50 běžců, tak to byl obrovský úspěch.“

Vzpomeneš si na nějakou perličku, co se tehdy moc nepodařilo?

„Myslím, že to byl pátý ročník, kdy jsme vymysleli akci pro ty, kteří když poběží poprvé, tak od nás dostanou startovné zdarma a tričko zdarma. Rozkřiklo se to po Praze a půlka bezdomovců pak chodila v maratonském tričku a s naší taškou…“ (smích)

První ročníky vedly maratonce hodně za Prahu, měly takový nepříjemný dlouhý úsek po rovné, leč liduprázdné výpadovce. Vzpomínáš?

“Trať v prvních letech vedla okolo Vltavy, první rok až za Vranskou přehradu a pak po stejné silnici zpět. Později se točilo na Zbraslavi a také se Zbraslaví probíhalo. Část okolo závodiště ve Velké Chuchli byla sice hezky rovná, ale nudná a také tam většinou foukal silný vítr. Většina běžců tohle neměla ráda. Pamatuji si, že jsem pak po několika letech byl v expu před maratonem v Amsterdamu a spousta běžců přišla s tím, že v Praze byla a že je tam taková nudná, dlouhá část, kde pořád fouká a že už se asi vracet nebudou. V tu dobu jsme měli už novou trať bez tohoto úseku, tak jsem měl naučené vysvětlení, že máme novou trasu, nefouká na ní, vede městem apod. A jeden z běžců mne přerušil s tím, že to byla skvělá trať, že si tam zaběhl osobák a že je škoda, že jsme to změnili.“ (smích)