Páteční večer a banda dálkoplazů nemá nic lepšího na práci než jet směr Mýto u Rokycan, aby z něj úderem půlnoci vystartovala zpět do Prahy. 135 kilometrů po svých. Ve vlaku mi svoje proč vysvětluje kamarádka Adéla Jemelíková. Na P100 se jí líbí tradice, je to nekomerční punková akce, Olaf Čihák ji dělá s láskou a ne pro výdělek. Vymyslet tak náročnou a krásnou trasu a hlavně celou akci zorganizovat musí dát spoustu práce a toho si cení. Jede s námi i kamarád Honza Demel, mezi přáteli Bobr, se kterým jsme běželi v červnu stomílovku Pennine Barrier 100 v Británii. Pražskou stovku ještě neběžel, chce si ji vyzkoušet. Pennine Barrier jsme běželi prakticky o slunovratu, dlouhá noc na P100 pro něj bude opačný extrém.

V Berouně přestupujeme na lokálku do Mýta. Sláva, v té už si sedneme. Jestli rychlík do Berouna byl z půlky plný běžců P100, lokálku jsme obsadili do posledního místa. Člověk rozhovorům ultramaratonců neunikne. Jaké kdo měl halucinace, kdo co kdy běžel nebo kolik vrstev si na sebe vezme. Také třeba zajímavá úvaha, jestli se vyplatí vzít si jeden kapesník a troje rukavice a smrkat do nich nebo radši tři kapesníky a jedny rukavice…

Vystupujeme okolo deváté v Mýtu a had závodníků se dělí. Část jde na registraci v sokolovně, kde se ještě můžou dospat a v klidu připravit na půlnoční start. Kdybych běžel, jdu tamtéž, tentokrát pokračuju s menší bandou do nejbližší restaurace. “Proč běžím Pražskou stovku? To je jak kdyby ses zeptal Edmunda Hillaryho, proč lezl na Mount Everest. Protože je!” má jasno v motivaci Martin Čakrt.

Majitelé z nás musí mít radost, to budou tržby, restaurace praská ve švech. Ve dveřích nás zpovídají místní: “Aha, takže vy jste přijeli z Prahy a teď půjdete zase zpátky? Poběžíme. A kde budete spát?” Moc jim to nejde do hlavy. V restauraci už je vidět, jak moc vážně kdo závod bere. Večer před závodem už bych si těžké jídlo a několik piv nedal, když jsem poslední tři Pražské stovky běžel na čas. To Honza Vrkota ze zkušenosti ví, že řízek do půlnoci stráví. P100 si chce užít a hlavně dokončit ve slušném čase. Nevadil by mu doběh mezi posledními deseti. Motivuje ho pocit v cíli. Člověk celý den jen sedí, v práci, posilce a doma. Lidskou přirozeností je vše si ulehčovat, ale člověk by měl vystoupit z komfortní zóny a překonávat se. Honza dřív pracoval jako kurýr na kole, jezdil i v zimě a otužil se. Díky P100 vypadne z Prahy a udělá si čas pro sebe. Bude sám v lese v jiném prostředí. Řada lidí by se sama v černočerném lese zbláznila, on bude úplně sám a zvládne to. P100 je pro Honzu vlastně odpočinek, sáhne si na dno, ale zároveň si odpočine. Po cestě pozná pěkná místa a rád se na ně později vrátí.

Po desáté jsem v sokolovně, kde probíhá registrace. Na parketách, za plentou na jevišti a na balkónu nad vchodem řada běžců ještě zkouší nahnat spánek. Rychlý pohled po sokolovně potvrzuje, že P100 je akce pro všechny věkové a výkonnostní kategorie. K výkonnostním běžcům patří i Hynek Urban, absolvent řady adventure race závodů a rogainingů. P100 bere jako test sebe sama, kondiční trénink na adventure race závody. Přes rok absolvuje čtyři hlavní závody, v první půlce dva rogainingy, v srpnu CZAR a pak Pražskou stovku. To mu dává i celoroční motivaci trénovat. Olafovi se podle něj jako prvnímu povedlo v P100 spojit dva světy s rozdílnými přístupy – dálkové chodce a ultramaratonce. Pracovně jezdí často do Finska, a když tam běží rogaining na 24 hodin, nepotřebuje čelovku. Na P100 má rád dlouhou noc a svítání na trase. Dodává, že P100 běhají ti, kteří se – slovy známého tělocvikáře na VŠE a AR závodníka Tomáše Vaňka – naučí mít rádi bolest.                    Ze známých tváří potkávám ještě třeba Pavlu Opoleckou, kolegyni z práce, toho času na mateřské. Ta má jasno. Proč P100? Odpočinout si od dítěte. Bude to pro ni první stovka po porodu. Běhala stovky před dítětem, kratší trasu loni i s dítětem v břiše a teď po dítěti. Díky Pražské stovce změní prostředí a odpočine si. Konečně na chvíli nebude v kruhu přátel a známých, kteří mluví jen o plenkách a přebalování. Tak ráda se pobaví o botách na běhání!

Před půlnocí se odebíráme na start kousek za Mýto. Je to zvláštní pocit, vidět dlouhého hada s čelovkami mizet v dáli a nepřidat se. Na start přibíhají opozdilci a Olaf vtipkuje, že budou diskvalifikováni. Vracíme se do sokolovny, která se najednou zdá úplně prázdná. Jen pořadatelský shon, kdo jede kam a co je potřeba odvézt? Logistická koordinace.

Venku nasedáme do dodávky a začíná docela lejt. Míříme se podívat na první čipovou kontrolu a těsně před ní předjíždíme Tomáše Štveráka. První čtveřice už proběhla, nasadili pekelné tempo, skoro 14 kilometrů za hodinu, to nemůžou vydržet, říká Olaf. Krátce se zdravíme s Trailmaniacs a Trailpointem a musíme jet, abychom stihli postavit první tajnou kontrolu. Kvůli dešti a větru Olaf improvizuje a přesouvá ji do kryté autobusové zastávky v Drahoňově újezdu.   

Na stěnu budky rychle vyvěšuje reflexní “K” a dovnitř dáváme obrovské termovárnice s čajem. Už jsou tady, 1:40 po půlnoci, 21 kilometrů v nohou, tempo prvních nepolevuje. To nemůžou vydržet, doufá Olaf. Jedna z dalších občerstvovaček je v restauraci, která otevírá až v deset. Co když tam první budou dřív?

Olaf jede o dům dál a na kontrolu přijíždí Dáša, která přiváží banány a horalky. Pořád někdo přibíhá, startovní pole se pravidelně roztáhlo. Nakonec jsme na kontrole od půl druhé snad do šesti ráno, kdy prochází poslední chodci, ti už se nepohybují o moc rychleji než 4 kilometry za hodinu.

Proč člověk pomáhá s P100? Dáša sama chodí turistické pochody do 50 kilometrů, chtěla by někdy P100 zkusit sama. Chce poznat lidi, kteří P100 chodí. Ne vítěze, ale ty “normální” lidi. Co jiného by dělala páteční večer? Pražská stovka je jí blízká tím, že se odehrává v jejím kraji, jinak pro ni osobně nic zvláštního neznamená. Razí zásadu, že je přirozené pomáhat a líbí se jí kombinace dobrovolnictví a turistiky, P100 je jasná volba.

Na první tajné kontrole je pěkně vidět, kdo závodí a kdo chce trasu hlavně dojít. Prvním stačí značka do průkazky, pomalejší se rádi zastaví na teplý čaj. Někteří si s námi mile popovídají, jiní rovnou běží dál. Obdivuji ty nejpomalejší, kteří ví, že na trase stráví dvě noci a stejně pokračují.

Proč P100? Naposledy jsem závodil na stovce v dubnu, už se mi stýskalo, to je jen jedna z odpovědí, které mi utkvěly v hlavě. Čím pomalejší průměrná rychlost, tím více času na povídání a více vděčnosti za dočasné útočiště a teplý čaj. Od těch nejpomalejších bychom se všichni mohli učit o motivaci a vytrvalosti!

Po průběhu všech první tajnou kontrolou se přesouváme do Nižboru a přijíždíme, právě když přibíhá první Petr Hének. Neskutečné tempo drží i na 75. kilometru. Po startu kratší trasy už na mě padá únava a v sokolovně ulehám na žíněnku. Je něco jiného být na trati a v zázemí, únava mě přemáhá rychleji. Chtěl jsem se ještě podívat do cíle, ale když člověk nezávodí, je snazší podlehnout únavě a lenosti. Skok dopředu, když před jednou hodinou přijíždím do Prahy autobusem, první běžci už se blíží po svých. Ostré tempo Petr Hének vydržel! 

26. ročník P100 nabídl zajímavé odpovědi na otázku proč. Motivace je pro každého jiná a každý s ní nějak bojujeme. Slovy Olafa Čiháka se u něj vytratila ta radost, nadšení, adrenalin a euforie, jako ji měl v uplynulých 25 letech a stala se pro něj z pořádání P100 povinnost bez radosti. Snad v sobě najde dostatek sil, aby byly i další ročníky. Teď asi bude chvíli odpočívat a nebude hned plánovat další ročník. Nezbývá než poděkovat za další povedený ročník a doufat, že Olaf motivaci najde. Byla by škoda, kdyby zmizela odpověď na otázku proč P100? Protože je!

Výsledky: http://cdp.evizi.cz/kontrola$35.html