Na registraci si musím vystát dlouhou frontu i po desáté. Olaf fotí skupinku favoritů na schodech. Had lidí nekončí, start se posouvá. K Letohrádku Kinských se odebíráme někdy po jedenácté. Téměř neslyšitelný startovní odpočet, než v 23:22 vybíháme.

Opatrný začátek. Nahoru na Petřín se neutavit, dolů z kopce opatrně, na sněhu to klouže. Ze schodů cupitám a kolem létají ostatní. Někteří kontrolovaně, jiní po hubě. “Hlavně si něco neudělat, za týden odlétáš na dovču” krotím se.

Petřínská rozhledna je dobré zpestření, i když v oparu výhledy moc nejsou. Nekonečné schody a dupot nohou nade mnou i pode mnou. Nový svět, Letná. Je to jedinečný pocit, probíhat tu před půlnocí ve svitu lamp, když sněží. Trojská lávka za Stromovkou a na druhém břehu stoupáme kolem plotu botanické zahrady.

Nahoru a dolů, různé rokle a v sebězích si musím dávat sakra pozor. “Co to tu dělám?” říkám si, když téměř nekontrolovaně kloužu z kopce. V nohou cca desetina závodu. Hlavně nepřeběhnout kontrolu s fixem. Zvláštní pocity, když probíhám místy, která znám z dětství. Do cíle hodně přes sto kiláků. "Kam že to chci dnes doběhnout?”

Na polích běžím ve stopách, sníh je hluboký. Nechtěl bych mezi prvními prošlapávat cestu, to musí být úmorné. “Nějak mi to dnes nechutná,” svěřuji se kamarádům z Trailmaniacs na první čipové kontole. To jsme cca na 22. kilometru. “Nechceš magnézium? Ještě máš dost času, aby tě to začalo bavit.”

No nevím, po výstupu na kopec náš čeká přes 40 kiláků prakticky po rovince. Hodně přes otevřená pole. Mrazivý protivítr a sníh do očí. Když před sebou vidím čelovky, daří se mi strojovým tempem předbíhat. Další čipovka a občerstvovačka u fotbalového hřiště v Kojeticích.

Z tepla se mi zpět na trasu nechce. To jsou jediné okamžiky, kdy je mi zima. Návraty na trať. Boty mám vlhké celou dobu, na tkaničkách se dělají bambule sněhu. “Mám já ty zimní ultra zapotřebí? Na příští P100 se přihlásím na poslední chvíli podle předpovědi. Jestli ji vůbec ještě někdy poběžím,” honí se mi hlavou.

Další občerstvovačka je stan po 50. kilometru. Zahřívám se polévkou, ale najednou mi to vůbec neběží. Zničehonic mě začíná pobolívat levé koleno. Psychicky mě to sráží, když se nemohu pořádně rozběhnout.

“Nemá se v nejlepším přestat? Tuto sezónu jsem zaběhl výborné výsledky, nestačilo to už? Co mi vlastně ultra dává? Proč je stále běhám?” Hlavně se hýbat, i když to jde ztuha. Přemýšlím, v čem bych se raději párově rozvíjel s Lenkou, než jen sám nabíhal takové dardy kilometrů. Dnes prý 136.

V klasifikaci se propadám, když dobíhám do penzionu na další občerstvovačku. To už je světlo a pohybujeme se v zasněženém Kokořínsku. Mnohá místa poznávám, prostředí je to pěkné. Víc se mi tu ale líbilo v červnu na čundru s kolegou. Denní svit mě tentokrát nenakopává. Alespoň už máme půlku trasy za sebou.

Neběží to, koleno pobolívá. Zkouším brufen, nezabírá, asi je prošlý. Tabletky mám s sebou pro jistotu, při závodech je beru zcela výjimečně. Nerad tělu říkám drž hubu, když se ozývá, že ho něco bolí…

“Má cenu se takhle zrychtovat?” Ze závodu odstoupilo už několik favoritů. Někteří právě kvůli zdravotním problémům. “Hlavně nějak dokončit,” říkám si. “I kdybych tu někde vzdal, do cíle se budu dostávat těžko…”

Z rutiny co chvíli vytrhne hrozivý zvuk padajících větví nebo celých stromů, když nevydrží nápor sněhu. Hodněkrát musíme přelézat, podlézat nebo obcházet podobné překážky na trase. Čerstvý sníh občas překryje kaluže. Není těžké se namočit, když nedáváme pozor.

Podmínky jsou náročné. Umístění některých kontrol nepomáhá, stupy vytesané do kamene kloužou. “Hlavně ve zdraví,” připomínám si. Kokořín, Pokličky, trať se mi v hlavě slévá.

Za Mšenem další občerstvovačka v teple. Což o to, uvnitř je příjemně, ale paní na mě zapomíná se zeleninovou polévkou. Dlouho čekám. Naštvanost ze zpoždění mě venku nakopává a alespoň na chvíli zapomínám na bolavé koleno.

V paměti utkví skalní bludiště. O kousek dál kontrola v jeskyni Kamenný úl. Už v červnu bylo o hubu lézt dovnitř, co teprve teď? V hlavě proklínám Olafa.

Někde dál na trase se sbíhám s Adamem. Povídáme si a spolupracujeme. Občas mám problém se udržet, koleno se ozývá. V seběhu k další občerstvovačce mi prchá. Velkoryse mi pak dává jeden ze svých brufenů, když v teple dobíjíme energii. Zkouším ho jako nejzazší řešení. Poslední občerstvovačka uvnitř, do cíle okolo 30 kilometrů.

Už nevím, kde se to láme. Asi musel zabrat brufen. Padá tma a s čelovkou se cítím, skoro jako kdybych letěl. Najednou se běží tak lehce! Skalní palice Čap, tady to znám, to už je do cíle jen kousek. No jasně, Velká Husí cesta.

Najednou se v hlavě překlápím do pozitivna a začínám stahovat a předbíhat borce před sebou. Na okruhu kolem Vlhoště za sebou nechávám Kláru Burdovou, první ženu. Zničehonic do sebe všechno zapadá. Co hodinu elektrolyty, každou půl hodinu pít, pravidelně tyčinky a nyní ke konci i gely.

Poslední občerstvovačka ve stanu venku, tam už se téměř nezastavuju. Výstup na Ronov je poslední krpál závodu. Najednou mi to běží i do kopce, to je skvělý pocit. Cesta na Ronov nakonec není tak hrozná, jak jsem si ji pamatoval.

Nahoře značím poslední kontrolu do průkazky. Láká mě vidina stihnout poslední vlak z cíle do Prahy. “Hlavně už to ve zdraví doběhni,” brzdím svůj rozlet. “Neřeš čas ani umístění.” Opatrně sbíhám z Ronova a přes pole do Kravařů.

Tomáš Štverák, vítěz letošního ročníku, tu musel v hlubokém sněhu prošlapávat cestu cca před 100 minutami. Do cíle dobíhám na šestém místě, jen pár minut za pátým. To jsem vůbec nečekal. Po tak negativním průběhu závodu v mé hlavě.

“Přežil jsem to ve zdraví. Nikam jsem nezahučel.” Volám si s Lenkou. “Skutečně?” ptám se sám sebe. “Nevím, co bude říkat koleno, až přestane účinkovat brufen…” Poslední vlak nestíhám. Serval jsem sněhové bambule, ale mám tak zmrzlé tkaničky, že mokré boty nejdou sundat. Potřebuju se osprchovat a najíst.

Mám kliku a Adamův brácha nás odváží do Prahy. Vtipkujeme na téma, že mi Adam dal brufen a já ho za to předběhl. Lidé si v komunitě ultra běžců nezištně pomáhají…

Běhám ultra kvůli komunitě? Chtěl jsem zkusit něco jiného při třicátém ročníku P100? Kdybych si nedohodl startovné za pozvánku a report, běžel bych? Jakou racionalizací si příště zdůvodním ultra? Chci si ještě takto rychtovat tělo? Letošní ročník ve mně zanechal mnoho otázek a rozporuplné pocity. Nemá se v nejlepším přestat?