Běžně chodím před odpoledními závody ráno klusat, ale v sobotu jsem to vynechala. Dala jsem na pocity. Den před tím jsem toho spoustu nestíhala, takže jsem doslova všechno dobíhala a v hlavě mě hryzalo, že z toho budu zbytečně unavená.

Ráno jsem tedy hodila jen sprchu, snídani, zabalila si, dala brzký lehký oběd a vyrazila s trenérem na cestu. Po dlouhé cestě jsem si šla tak dvě hodiny před startem proběhnout lehce dva “kiláčky", abych nastartovala nohy. Pak jsem odpočívala v chládku v šatně a ještě si pročítala nějaké poznámky. Při tom jsem si chladila nohy mokrým ručníkem.

Tak 45 minut do startu jsem se šla rozcvičit, ale tak, abych se moc nepřehřála a neusmažila. Vyběhla jsem v úplně mokrém tričku, jaké bylo horko! Rozcvičení výjimečně zahrnovalo jen rozklus a protažení a ledování nohou. Vynechala jsem abecedu a rovinky jsem jen tak – řekněme – předstírala, aby se neřeklo. Nestála jsem o přehřátí, a jak jsme se s holkami bavily, v tom horku ty svaly zahřát ani nepotřebovaly.


Pak už se šlo do svolavatelny a na start. Vzala jsem si bílou kšiltku a polila si celou hlavu.

První kolečko bylo hodně vláčné, takové otrkávací, kdo má odvahu jít dopředu. Nakonec za to vzala Marcela a začala pěkně zostra. Asi první tři kola byla dle mého názoru na takové horko dost přepálená. V hlavě se mi honilo, jestli nemám zvolnit a pak se v průběhu závodu snažit Marcelu dotáhnout. Nakonec jsem si řekla, že ji uvisím, že nenechám nic náhodě.

Když šla po třech kolech pro první kelímek s vodou, zeptala jsem se ji, zda nechce vystřídat. Z mého pohledu to celkem uvítala, pak už jsme střídaly automaticky, i když ne pravidelně. Ještě si vzpomenu, že jsem párkrát na holky na občerstvovačce houkla, ať jdou blíž, jelikož stály až v nějaké šesté dráze a tam nikdo nebude vybíhat. 
Pak to pár koleček jelo nějak souvisle, střídání, občerstve ní, volání trenérů, mezičasy.
Když jsem probíhala desátým kolem, měla jsem trochu mentální krizičku, protože vidět v cíli ještě 15 koleček mě trochu šokovalo.

Bylo to náročný a vědomí, že nejsme ani v polovině mi moc nepřidalo. Ale vzpamatovala jsem se. Sice mezičasy na kolo byly už o dost pomalejší, ale po nějaký době jsem naopak cítila nával energie a začala si věřit, zatímco Marcela začala těžce oddychovat. 


Ten den jsem se na dlouhý finiš necítila, jsem přesvědčená, že rychlejší začátek si vzal svoje, tak jsem to nechala až na poslední kolo. Bylo to asi 300 m do cíle, kdy jsem se pokusila vzít nohy na ramena. Podle Marcely ji to asi zaskočilo a nezareagovala včas, jelikož na videích jsem viděla, že do mě v cílové rovince ještě šla. Dvě vteřiny rozdílu, to je na desítku úplný nic.

Po závodech jsem měla hodně tuhé nohy a byla dost dehydratovaná. Nicméně většinou padám do cíle s pocity na zvracení a ty se tentokrát nedostavily. Přemýšlím, jestli je to dobré znamení, či ne. Koneckonců závod to byl i tak kvalitní, myslím, že v těchto podmínkách to lépe nešlo.

Po závodech jsem dala pár rozhovorů, pak si mě odtáhla „dopingovka“. Pěkně mě to štve, protože z chlapských závodu jsem nic neměla…


Ve finále jsem byla dost překvapená, kolik se přišlo podívat lidí – takovou diváckou účast jsem na desítkových mistrácích ještě nezažila! A stadion ve Slavkově mají také moc hezký. Určitě na ten závod budu ráda vzpomínat!